Radoslawu Sikorskému se díky odchodu do Velké Británie, kde se mu podařilo vystudovat spolu s dnešními britskými elitami politologii, filosofii a ekonomii v Oxfordu, povedlo obojí. Od poloviny osmdesátých let působil jako novinář v The Sunday Telegraph, v roce 1987 získal World Press Photo za snímek afghánské rodiny zabité sovětským bombardováním a proslavil se reportážemi ze sovětsko-afghánské války.

Od Kaczynského k Tuskovi

Do rodného Polska se tedy počátkem devadesátých let vracel jako hvězda. Už v roce 1992 se stal náměstkem ministra národní obrany, v letech 1998-2001 byl náměstkem ministra zahraničí, mezitím se pohyboval na pomezí byznysu, politiky a novinařiny. V roce 2005 se stal ve vládách Práva a spravedlnosti (PiS) ministrem obrany a jednou z nejvýraznějších postav kabinetu. Jeho přechod k Občanské platformě v roce 2007 byl velkým oslabením PiS bratří Kaczynských a předznamenal jejich prohru ve volbách.

Z ministerstva obrany přešel Sikorski znovu do rezortu diplomacie a stal se na sedm dalších let hlasem nejen polské zahraniční politiky, ale celého středoevropského regionu. Hlasem, který na rozdíl například od vlády Mirka Topolánka dokázal spojit podporu evropské integrace a budování euroatlantické vazby.

Radoslaw Sikorski dokázal v srpnu roku 2008 dotáhnut do konce jednání o americké protiraketové základně v Polsku, když v srpnu podepsal dohodu o její výstavbě s americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Rice. Změnila se sice vláda, ale Sikorski dotáhl svůj projekt do konce. Česko smlouvu o radaru podepsalo už několik měsíců před tím, a to proto, že Sikorski trval na tom, aby Spojené státy umístily současně se základnou na polském území baterii protiraketových střel Patriot. To se ukázalo jako prozřetelné, protože po amerických prezidentských volbách administrativa Baracka Obamy původní projekt fakticky zrušila a v novém systému protiraketové obrany bylo Polsko postaveno na vedlejší kolej.

Politik evropského formátu

Polsko však ani v této situaci i díky Sikorskému na euroatlantickou vazbu neabdikovalo a dnes, v době ukrajinské krize a ohrožení celé východní Evropy agresivními ruským chováním, má Varšava ve vztazích s Washingtonem na co navazovat. Dobu, kdy se pozornost USA od střední a východní Evropy odvrátila jinam, ale Polsko premiéra Donalda Tuska a Radoslawa Sikorského nepromarnilo. Během minulých sedmi let se jim z Polska podařilo udělat evropskou mocnost.

A to jak velmi aktivní politikou, tak navázáním spojenectví s Německem, jehož síla a rozmanitost nemá v polských dějinách obdoby. Přispěl k tomu i fakt, že partnerem Polska na byla právě Angela Merkel, první kancléřka, která s námi sdílela osud Středoevropanů pod komunistickou nadvládou a je tak i „naší“ kancléřkou.

Sikorski se také pokusil začít novou kapitolu vztahů s Ruskem, a to na bázi historického usmíření s Moskvou. I přesto, že se tak dělo ve velmi obtížné době po smolenské katastrofě na jaře 2010, kterou polská pravicová opozice dodnes vydává za atentát na prezidenta Jaroslawa Kaczynského, se podařilo dosáhnout mnoha úspěchů. Když jsem o tom před pár dny se Sikorským mluvil, tak tohoto pokusu nelitoval. A moudře odpověděl, že na něj bude možné v lepších časech navázat.

Sikorski také mohutně promluvil i do evropské politiky. Jeho berlínský projev, plný víry v jednotu Evropy, bude jednou v učebnicích, stejně jako jeho oxfordská řeč, v níž varoval Velkou Británii před odchodem z Evropské unie. Sikorski tak už před několika lety přerostl pozici šéfa diplomacie. Byl přirozeným kandidátem na post polského prezidenta, ale ve stranických primárkách Občanské platformy prohrál v roce 2010 jako „přeběhlík“ s mnohem méně výrazným Bronislawem Komorowským.

Sikorského čas by měl ještě přijít

Na počátku roku zazářil ještě během ukrajinské krize, když spolu se šéfy diplomacií Francie a Německa dohodl odchod prezidenta Viktora Janukovyče. Mohl se stát unijním „ministrem zahraničí“, ale to by se musel vyslovovat méně jasně o ukrajinské krizi a ruské agresi. Tuto cenu odmítl Sikorski zaplatit. Do čela evropské diplomacie proto nenastoupil, ale probojoval cestu Donalda Tuska na post evropského prezidenta.

Nová premiérka Ewa Kopaczová, která vystřídala Donalda Tuska, odmítla Sikorského ambici, aby se jako ministr zahraničí stal i vicepremiérem, možná proto, že se bála, že by ji podobně jako v poslední době Tuska zastínil. Důvod byl podle většiny polských novinářů podobný jako v případě prezidentských „primárek“ uvnitř Občanské platformy.

Sikorski podcenil práci uvnitř strany a věnoval se příliš svojí práci v čele polské diplomacie a na evropském poli, kde je prezidentský post pro Donalda Tuska nejméně z poloviny jeho práce. Vnitropolitická mašinérie průměrných semlela zase jednou někoho, kdo celý zbytek Občanské platformy převyšoval jak svými úspěchy, tak svými schopnostmi, ale nikoli sílou svých vazeb a kontaktů na stranické šíbry.

Sikorski byl odejit na prestižní, ale nepříliš vlivný post maršálka Sejmu. „Je to povýšení,“ tvrdí sice Kopaczová, sama bývalý maršálek Sejmu. Blíže pravdy je ale výjimečně tentokrát šéf opozičního PiS Lech Kaczynský, když říká, že „uprostřed války se nemění velitelé“. I tomu lze jen dodat, že nejen v zájmu Polska, ale i celé střední Evropy, ale možná i celého kontinentu lze doufat, že funkce maršálka bude jen krátkou pauzou v Sikorského politicko-diplomatické kariéře. A že ještě přijde čas, kdy tohoto sice velice sebevědomého, ale také velice schopného politika a diplomatického stratéga a myslitele, uvidíme na některém ze skutečně významných postů. Třeba příštího šéfa NATO, nebo evropské diplomacie. Protože takových lidí, jako je Radoslaw Sikorski dnešní Evropa moc nemá. A naše část kontinentu ještě méně. A to v době, kdy by byli o to více potřeba.

Luboš Palata
autor je redaktorem MF DNES