Putinovo Rusko: intervence k prosperitě nevedou

23. května 2018  12:15
Michael Romancov, Metropolitní univerzita Praha
Čtvrtá prezidentská inaugurace Vladimira Putina byla, ostatně jako všechny veřejné akty, jichž se ruský prezident účastní, velkolepá a pečlivě zinscenovaná. Zatímco u státních ceremonií se inscenování předpokládá a je žádoucí, v Putinově Rusku se inscenuje v podstatě úplně všechno, včetně voleb. Ale čím dále od Moskvy, tím s menší pečlivostí.  
Ruský prezident Vladimir Putin | foto: Kreml

Putinovo vládnutí je posledních deset let spojené s osobou staronového premiéra Dmitrije Medveděva, s nímž si svého času na čtyři roky prohodil funkci. Jestliže v letech 2011 – 2013 Rusko optikou socio-ekonomických statistik dosáhlo novodobého vrcholu, od roku 2013 se situace trvale zhoršuje, a neschopnost vlády účinně řešit korupci, zahájit nezbytné reformy a ekonomickou diverzifikaci se stala terčem kritiky.

Čekání na zázrak

Do roku 2024 se má Rusko stát jednou z pěti největších ekonomik světa (což Putin jako cíl vytyčuje pravidelně již od roku 2007). Dá se pochopit, že Putin o něčem takovém sní, ale je zřejmé, že by toho bylo možné dosáhnout pouze zázrakem.

Řada ruských odborníků proto předpokládala, že se Putin Medveděva zbaví. Když premiér 11. dubna 2018 před ruským parlamentem během prezentování výsledků vládní politiky za uplynulých šest let prohlásil, že se jednalo o úspěšné zdolávání vrcholů, neboť Rusko prý zdárně zvládlo cestu, která by jiným zemím trvala desetiletí, znělo to jako hodně špatný vtip, protože i ruské úřady přiznávají, že důležité socio-ekonomické ukazatele v žádném případě nevykazují uspokojivý růst a pokud neklesají, tak stagnují.

Putin, který okamžitě po složení prezidentského slibu představil ambiciózní program hospodářských a sociálních reforem, však Medveděva opět pověřil sestavením vlády a výkonem premiérské funkce.

Do roku 2024 se má Rusko stát jednou z pěti největších ekonomik světa (což Putin jako cíl vytyčuje pravidelně již od roku 2007), zatímco v současnosti se pohybuje někde mezi 12. – 13. místem. Aby se tak stalo, je nutné zásadně zreformovat zdravotnictví, školství, průmysl, zemědělství, zastavit demografický kolaps, prodloužit průměrnou délku života, zvýšit produktivitu práce atd. atp.

Dá se pochopit, že Putin o něčem takovém sní, ale vezmeme-li v úvahu, co Rusko od roku 2000, kdy poprvé stanul v jeho čele, respektive od roku 2008, kdy zemi vede spolu s Medveděvem, dokázalo, tak je zřejmé, že vytyčených cílů by bylo možné dosáhnout pouze zázrakem.

Oč méně se Rusku daří vytyčené cíle realizovat, o to silněji v Putinových projevech zní fráze o moderním a dynamickém Rusku, o otevřené společnosti, která přijímá novinky, produkuje celosvětově žádané výrobky a služby a kde se lidem dobře žije. Toto všechno se prý (konečně) stane skutečností, neboť země je bezpečná. Její bezpečnosti bylo dosaženo díky provedené vojenské modernizaci, která i nadále bude pokračovat, a schopnosti postavit se diktátu USA…

Síla jakýmikoli prostředky

Rusko napříště mělo být silné, svébytné, nezávislé, ale i přívětivé a moderní, což mělo být demonstrováno během zimní olympiády v Soči ... ale hry se nakonec ukázaly být „umíráčkem“ deklarované ruské otevřenosti, modernity a smyslu pro fair play.

Putinova předchozího prezidentského mandátu se však je třeba dotknout ještě minimálně z jednoho důvodu. V letech 2011 – 2013 se v Rusku, zejména v Moskvě a v dalších velkých městech, konaly masové protesty, které byly vyvolány zřetelnými manipulacemi voleb do státní Dumy v prosinci 2011. Putin (tehdy premiér) i Medveděv (tehdy prezident) byli vyzýváni k demisi. Žádné zásadní změny se nepodařilo dosáhnout, řada protestujících byla odsouzena, někteří známí aktivisté Rusko opustili a odešli do exilu.

Když pak Putin zvítězil v prezidentských „volbách“ pronesl možná svůj nejemotivnější veřejný projev, když shromážděné příznivce označil za skutečné vlastence, kteří nedopustili rozpad Ruska, nedovolili jeho ovládnutí cizími silami, čímž prokázali politickou zralost a otevřeli cestu pro naplnění skutečných potřeb ruského lidu… Při zpětném pohledu se zdá, že tehdejší události byly nejen porážkou vznikající „třídy“ městských liberálů, ale také koncem koketování s pokusy vydávat Rusko za v podstatě standardní evropský demokratický stát.

Rusko napříště mělo být silné, svébytné, nezávislé, ale i přívětivé a moderní, což mělo být demonstrováno během zimní olympiády v Soči. Těsně před jejím začátkem došlo k propuštění některých kritiků režimu, včetně Michaila Chodorkovského nebo členek skupiny Pussy Riot, ale hry, na nichž Rusko triumfovalo a které proběhly z hlediska sportovních příznivců v klidu a pohodě, se nakonec ukázaly být „umíráčkem“ deklarované ruské otevřenosti, modernity a smyslu pro fair play.

Putinovy světové ambice ve světle schůzek s prezidenty Číny a USA

Přečtěte si související text Michaela Romancova na natoaktual.cz

Anexe Krymu a rozpoutání války na východě Ukrajiny vedly k zásadní proměně vztahů mezi Ruskem a západem, ale doma došlo k vzedmutí silné a spontánní vlny podpory, ze které režim v podstatě do současnosti těží. Zdá se však, že „úspěchy“ v zahraničí – vedle Krymu a Ukrajiny nesmíme zapomenout zmínit i Sýrii, samy o sobě již stačit nebudou.
Lidé sice jsou pyšní na sílu své země, ale mají i jiné – zcela všední a každodenní potřeby, které jim Putin s Medveděvem opět slíbili uspokojit. Jejich vyřešení je však mnohem komplikovanější, než vtrhnutí na Ukrajinu či do Sýrie. Pokud se Rusové – ne jen městští liberálové, ale obyčejní a dosud disciplinovaní a uvědomělí patrioti, začnou domáhat splnění slibů, dostane se režim do úzkých.

V Kremlu si toho jistě jsou vědomi a to bude ostatně i důvod, proč byla před dvěma lety založena, a od té doby neustále sílí, tzv. Ruská národní garda. Zvláštní ozbrojené těleso podřízené přímo prezidentu RF, v síle okolo 340 000 mužů, jejichž hlavním úkolem je ochrana státních hranic a udržování vnitřní bezpečnosti a pořádku.

Skuteční patrioti jsou zatím v zásadě v klidu, ale přesto je zajímavé přečíst si, co si na počátku čtvrtého Putinova mandátu myslí kriticky smýšlející Rusové. Například publicista a literární kritik Dmitrij Bykov pro rozhlasovou stanici Echo Moskvy uvedl: „Nadcházející funkční období Vladimíra Putina slibuje, že nebude jednoduché. A to je opravdu mírně řečeno. Toto období začalo úniky jedovatých plynů ze skládky ve Volokolamsku, diplomatickým bojkotem Ruska ze strany evropských zemí s podporou Spojených států, pokračovalo kemerovksým požárem, a to vše je neobyčejně symbolické. Ale nechci být zlomyslný – ne tolik proto, že zlomyslnost je sama o sobě špatná, ale hlavně proto, že všechny Putinovy nepříjemnosti se nakonec otočí proti nám, a přitom se stokrát znásobí. Tak jako se svého času Beslan přetavil ve zrušení gubernátorských voleb, ačkoliv by se mohlo zdát, že to spolu nesouviselo. Ale nakonec demokracie, sluníčkáři a Západ stejně mohou vždy za vše a vtip o tom, že reakcí na jakoukoliv zahraniční výzvu bude bombardování Voroněže, se také objevil za Putina. Jemu zle nebude. Zle bude nám.“ (zdroj: http://tapolitika.cz/ze-sveta/ruska-mozaika/dmitrij-bykov-nove-putinovo-obdobi-aneb-vsichni-za-jednoho/)

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.