Ministr zahraničních věcí USA se nechal slyšet, že bude spolupracovat s jakoukoliv vládou, která vzejde ze svobodných voleb, čímž se USA vyhnuly možného nařčení z politického vměšování. Stejně by měl uvažovat i vítěz voleb Nawáz Šaríf, a podpořit, například logisticky, Spojené státy v jejich snaze opustit Afghánistán, což je pro řadu jeho oponentů trnem v oku.

Pákistán je již od vyhlášení nezávislosti roku 1947 z 95 % muslimskou zemí, a přesto je etnicky a lingvisticky různorodou. Bezpečnostně je tato země disponující nukleárními zbraněmi velmi problematická a tradičně relativně nestabilní. Na klidnou demokratickou budoucnost země může mít vliv mnoho destabilizačních faktorů: na jejím území usiluje řada militantních náboženských a kmenových skupin o lokální vliv, s Indií vede Pákistán vleklý spor o Kašmír, armáda svou autoritu často upevňovala politickými puči atd. Navíc je ironií osudu, že v roce 1999 byl současný prezident Zardárí i se svou ženou Benazír Bhuttovou odsouzen za korupci na pět let do vězení za vlády vítěze současných voleb. Přesto je současné první demokratické předání moci velkým historickým momentem.

Nawáz Šaríf stojí v čele strany Pakistan Muslim League-Nawaz (PML-N), která získala většinu v nejdůležitější provincii země Pandžáb (148 z 272 křesel v parlamentu) a která v předvolebním klání kladla důraz na ekonomické obrození země. Kuriózní je, že Šaríf byl v minulosti z pozice premiéra již dvakrát sesazen; poprvé armádou v roce 1993, podruhé v roce 1999 pučem vedeným Parvízem Mušarafem, jeho současným volebním rivalem.

Po řadě let strávených ve vězení a exilu získal zjevně sílu a ztratil obavy stavět se proti ambicím armády vměšovat se do politiky. Ačkoli v minulém volebním období často vystupoval proti vládnoucí Lidové straně Pákistánu (PPP) a snažil se i o předčasné volby, během jejího mandátu jí pomohl prosadit řadu ústavních změn podporujících demokratický rozvoj země, a tím získal podporu západních mocností. Od Nawáze Šarífa lze očekávat upevňování moci perzekucí nepřátel či oponentů, například je očekávaný soud s Parvízem Mušarafem za vlastizradu, zároveň však drží v rukou velkou výzvu vést zemi demokraticky. Zatím se projevoval velmi uměřeně, což udržuje naději na demokratičtější budoucnost Pákistánu.

Pro Šarífa bude velkou výzvou vnitřní bezpečnost státu a s ní související vztahy se sousedy. Zásadní bude především vyjednávání s teroristickými skupinami v čele s pákistánským Talibanem, ale i s Lashkar-e-Taiba, která se podílela na útocích v Bombaji roku 2008. I zde se Nawáz nechal slyšet, že míní vyšetřování obnovit, což by zlepšilo vztahy s Indií. Tato skupina byla navíc nařknuta ze spojení s ISI, proslulou pákistánskou tajnou službou, která často bezpečnostní situaci řeší po vlastní ose, bez ohledu na politické zájmy vládnoucích stran.

Příkladem budiž jejich dekády trvající kontinuální podpora teroristických sítí Haqqani nebo Hekmatyar na hranicích s Afghánistánem i přímo na jeho území. K tomu se pojí i téma bilaterální smlouvy o vstupu bezpilotních letounů USA nad území Pákistánu. Šaríf se v této věci vyjádřil před volbami jasně, smlouvu nebude respektovat a bude usilovat o její vypovězení, neboť je v rozporu se základním suverénním právem státu na vykonávání moci nad vlastním územím. Takovým krokem jistě podpoří svou pozici u radikálních skupin a nejspíše i celé veřejnosti, naruší však vztahy s USA i s Afghánistánem a bude riskovat vzestup síly lokálních radikálních skupin, které ve svém důsledku mohou ohrozit celou stabilitu země. Šaríf se bude muset k těmto problémům tvrdě a odvážně postavit, chce-li udržet dobré vztahy s okolními zeměmi a zároveň tlumit aktivitu radikálních skupin.

Šarífova strana zcela pochopitelně řadu tlaků ze strany militantních skupin řešila dohodami, které byly často ústupkem, a jejich charakter by v demokratickém státě byl přinejmenším diskutabilní. Úkol tlumit aktivity militantních skupin na území Pákistánu a Afghánistánu, bude pro Šarífa nesmírně složitou výzvou, zvlášť tehdy, když si svými ústupky získával jejich hlasy. Všechny tyto skupiny se hlásí k fundamentálnímu výkladu islámu, kterým tradičně ospravedlňují své militantní aktivity, což ke stabilitě a rozvoji demokratických hodnot pochopitelně nepřispívá.

Šaríf je přesvědčen, že riziko vojenského puče vedeného armádou je v současné době velmi malé. Ačkoli má armáda stále velkou míru vlivu na zahraniční politiku státu, zdá se, že generálové netouží vstupovat do ekonomické i bezpečnostní stabilizace země s rizikem ztráty vlastní kredibility. Jejich přímý podíl na vládě nebo její ovlivňování se tedy jeví v dnešní době spíše méně pravděpodobné. Zároveň však Šarífova prokázaná odvaha odvolávat vysoké představitele armády bude generály znervózňovat, obzvláště proto, že díky únikům diplomatických depeší USA je k dispozici seznam jeho odpůrců.

Pokud jde o vztah s Indií, Šaríf proklamoval a stvrzoval důležité mírové vztahy již během své vlády v roce 1999. Vývoj vztahů s tímto sousedem lze v tomto kontextu vidět víc než pozitivně, a to jak ve vývoji sporu o Kašmír, tak v případě jednání o jaderném odzbrojení, jehož Šaríf byl tehdy velkým zastáncem. Indie je pro Pákistán zásadní též v tolik potřebném ekonomickém rozvoji. Jestli se Šarífovi povede udržet armádu, vyjednat klid s radikálními skupinami, aniž by jim přenechal příliš mnoho prostoru, a stabilizovat tak jedinou nukleární muslimskou zemi na světě, je otázkou dalších měsíců vývoje. Vyhlídky má ale velmi dobré.

Nikola Schmidt
autor je doktorandem na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy