První dějství návratu na scénu – Francie v Libyi

5. dubna 2011  9:45
Současný průběh krize v Libyi snese určité srovnání s případy jiných intervencí západních států v rozličných oblastech světa za posledních dvacet let. Stejně jako v Bosně, Kosovu nebo Iráku jí dominuje letectvo; opět se akce zdůvodňuje nutností ochrany civilistů a znovu se vede proti „zlotřilému diktátorovi“. Paralely netřeba v tomto ohledu blíže zdůrazňovat.  

Přesto však existuje jeden podstatný rozdíl. Prosazení bezletové zóny a první nálety nebyly jako obvykle dílem USA, ale poměrně netradičně je provedla Francie. Tedy země, která se dříve do podobných akcí zapojovala pomalu, pozdě, nebo vůbec a téměř vždy neochotně. Paříž také zpravidla neměla velký vliv na průběh nebo řízení operací a v konečném důsledku z nich také nedokázala politicky příliš mnoho vytěžit. Zůstávaly jí tak intervence převážně v subsaharské Africe. Jejich dopad na prestiž a vliv Francie ve světě byl nicméně zanedbatelný a mimo to byly obvykle spojeny se značnou kontroverzí. Příkladem může být Čad anebo v současné době Pobřeží Slonoviny, kde v tichosti a bez valného zájmu zbytku světa probíhá další francouzská operace podporující mimo mandát OSN legálně zvoleného prezidenta Alassana Ouattara. Jak ovšem rozumět zdánlivě nově objevené asertivitě Francie v mnohem významnější Libyi?

Rovina první - politická
Jistě nepřekvapí, že Paříž má pro intervenci v Libyi silné vnitropolitické pohnutky. Prezident Sarkozy zpočátku čelil značné domácí kritice za téměř tragikomickou reakci na protesty v Tunisku a Egyptě. Tehdejší ministryně zahraničí Michele Alliot-Marie projevila mimořádně malou dávku předvídavosti, když se nechala pozvat na dovolenou do Tuniska v době vrcholících demonstrací. Drobné osobní selhání, které by bylo možno vysvětlit, však podtrhla nabídkou pomoci s potlačením protestů tuniskému prezidentu Ben Alimu pouhé tři dny před tím, než uprchl ze země. Lze si těžko představit, že tento krok nebyl konzultován s Nicolasem Sarkozym. Je však třeba přiznat, že v tomto ohledu Elysejský palác jen dodržoval tradiční politiku podpory Francie spřáteleným režimům v Africe. Nicméně nutnost nahrazení Michele Alliot-Marie a příchod Alaina Juppe bylo znakem rozkolísanosti francouzské zahraniční politiky. Jedním z důvodů současné až agresivní podpory intervence v Libyi může být snaha zakrýt před domácími kritiky předchozí selhání a celkovou neujasněnost postoje Paříže k revolucím v arabském světě.

Podpora bezletové zóny má však také svou evropskou rovinu. S rostoucí politickou a ekonomickou vahou Berlína se Francie snaží udržet náskok před Německem v zahraniční a bezpečnostní politice EU. Obdobně "návrat" země do NATO změnil dynamiku fungování evropské části aliance a není vyloučeno, že dominantní transatlantický vztah USA - Německo bude nahrazen orientací Američanů na aktivnější Francií. Libyjské události se ostatně k aktivní demonstraci síly hodí přímo ukázkově. Přes celou řadu vášnivých prohlášení evropských politiků o ochraně civilistů totiž ve skutečnosti nikoho (snad kromě Itálie) dění v této africké zemi nezajímá. To neznamená, že by Paříž neměla v Libyi své zájmy. Celkem 10% dovozu ropy pochází právě odtud. Navíc Kaddáfího režim dovedl v minulosti způsobovat francouzským spojencům v Africe značné problémy. V porovnání s Itálií, která dováží až 25% ropy ze své bývalé kolonie, se však Francie nemá příliš čeho obávat. To ji zbavuje nutnosti brát podobné ohledy na Kaddáfího režim, jako vláda v Římě. A právě váhavý přístup Itálie k podpoře povstalců může ohrozit pozici jejích těžařských firem a uvolnit cestu francouzskému gigantu Total. Francie se tak poučila z americké akce v Iráku a k intervenci si vybrala zemi, jejíž nerostné bohatství jí může v budoucnu vložené prostředky kompenzovat.

Ještě jednu zkušenost si Nicolas Sarkozy vzal od amerického prezidenta George Bushe. Kromě větší angažovanosti v zóně takzvané "Arc of crisis", na jejímž jednom konci se Libye nachází, a obecně v oblastech s energetickými zdroji je to rovněž důraz na multilateralismus. Ovšem okořeněný typicky francouzskou přísadou – touhou být první a většinu práce přenechat jiným.

Ve chvíli, kdy americký prezident Barack Obama v zahraniční politice "zamrzl" a není zjevně schopen překročit stín Afghánistánu a zároveň význam Velké Británie padá strmě k zemi v souvislosti se snižováním stavů jejich ozbrojených sil, mohla Paříž hrát úlohu jediné velmoci podporující intervenci. Pobouření veřejného mínění z násilností loajalistických sil v Libyi pak dávalo záruku, že pokud se Francie odváží akce, budou ostatní významní hráči nuceni ji následovat a své síly do operace poskytnout také. Tento přístup koneckonců není tak překvapivý. Ve své analýze pro natoaktual z 2. srpna 2010 jsem naznačil, že budoucím trendem francouzských operací v Africe bude vytváření "koalic ochotných" přesně ve stylu USA, ovšem tak, "aby sloužily čistě francouzským zájmů".

Související materiál od Lukáše Dyčky:
Politika "Françafrique" v podmínkách počátku XXI. století

A Libye se zdá být prvním příkladem naplňování této prognózy. Zároveň také nekompromisní přístup a briskní uznání povstalců za reprezentanty Libye dává Sarkozymu aktuálně nejen značný kredit na mezinárodní scéně jako ochránci lidských práv, ale především také možnost získat politické body doma.

Rovina druhá - "Nový Napoleon" aneb Sarkozyho rovina analýzy
Politické body mezi voliči Nicolas Sarkozy skutečně potřebuje. Vítězství socialistů v nedávných místních volbách ukazuje na jeho rekordní neoblíbenost. Rok před prezidentskými volbami nejde o nejlepší signál a navíc Sarkozymu nezbývá příliš mnoho oblastí, ve kterých se může pokusit o změnu. Na některé členy vlády padá podezření z korupce, sociální a hospodářská opatření jsou pro francouzskou veřejnost těžko stravitelná a ekonomika funguje hůře, než se očekávalo. Může libyjské angažmá Sarkozyho vyhlídky na znovuzvolení změnit? Prezident si jistě myslí, že ano. Průzkumy veřejného mínění v polovině března ukazovaly na 66% podporu francouzské veřejnosti pro intervenci. A Sarkozy doufá, že tuto podporu dovede využít ve svůj prospěch. Už v roce 2007 se mu sázka na libyjskou kartu vyplatila, když pomohl dojednat propuštění bulharských zdravotních sester odsouzených v Libyi k trestu smrti. V té době byla jeho popularita na vrcholu. Navíc dokázal s Tripolisem dojednat kontrakty v hodnotě 4,5 miliard euro na nákup francouzských zbraní včetně 14 letounů Rafale. Ty dnes nad Libyí skutečně létají – jenže nikoliv na straně Kaddáfího. V roce 2007 se přátelství s excentrickým plukovníkem zdálo být diplomatickým trumfem. V roce 2011 je spíše černou skvrnou, kterou je třeba smýt. A tak za vehemencí, s jakou se Sarkozy do podpory intervence pustil, lze hledat i potřebu dát zapomenout na období srdečných vztahů s Libyí, jakož i na beduínský stan v zahradách Elysejského paláce.

Materiály na natoaktual.cz související s tímto tématem:
M. Romancov: Egyptská krize a geopolitika
J. Šedivý: Operace Úsvit odysey začala úspěšně. Ale co bude dál?
J. Žižka: Arabská výzva - Evropané jsou z Marsu i z Venuše

Nicméně bylo by chybou přisuzovat Sarkozymu pouze cynické motivy a touhu po znovuzvolení. Stále hrozí, že celá operace vyzní do prázdna a Libye zůstane rozdělena. Případně, že po Kadáffího pádu nebude současná povstalecká Národní rada ve skutečnosti schopna zvládnout situaci a občanská válka bude pokračovat. Francouzský prezident by tak pro jedno znovuzvolení riskoval příliš mnoho. Ve hře tedy musí být další faktor společný všem francouzským prezidentům již od Charlese de Gaulla. Silný patriotismus a hrdost na velikost Francie, který v případě Paříží vedených intervencí v Africe obvykle celou operaci "samovysvětluje". V očích francouzských voličů tak jistá míra cynismu Nicolase Sarkozyho z touhy po druhém prezidentském mandátu nevylučuje pocit hrdosti nad vůdčí pozicí své vlasti v Libyi.

Rovina třetí - vojenské aspekty
Podoba vojenského příspěvku do úderů v Libyi může být pro francouzské daňové poplatníky důvodem k hrdosti na svou vlast – a snad také způsobem jak spolknout hořkou pilulku budoucích výdajů na nové zbraňové systémy. Původně zamýšlená britsko-francouzská operace ve stylu Suezu z roku 1956 již od počátku zatlačila Velkou Británii do pozadí. Byla to francouzská letadla, která se jako první objevila 19. března nad Bengházím, zničila první obrněná vozidla a na zemi také první letadla. Ze statistik sice vyplývá, že do chvíle, kdy operaci Unified Protector převzalo NATO, připadalo 2/3 všech úderů na letouny USA, zatímco na Francii spolu s ostatními státy pouze zbylá 1/3. Nicméně způsob, jakým dovedla Paříž svou účast na náletech prodat médiím, je vskutku ukázkou mimořádně efektivní kampaně. Minimálně týden po začátku náletů se žádná zpráva z Libye neobešla bez konstatování, že jako první zaútočili právě Francouzi a většina deníků byla plná výčtů letounů a jejich typů, jež Armée de l’Air spolu s námořnictvem do akce nasadila. Když pak v neděli 20. března vyšla zpráva, že letadlová loď Charles de Gaulle vyplula z Toulonu, provolávaly údajně zástupy povstalců v Benghází heslo "1,2,3, Sarkozy merci". Nešlo přitom ani tak o nadšení nad tím, že k původním 19 francouzským letadlům Mirage 2000 a Rafale, startujícím v té době z Korsiky, se přidá dalších zhruba 35 strojů z letadlové lodě. Euforii vyvolaly spíše záběry triumfálního vyplutí monumentálního plavidla s obrovskou trikolórou na zádi.

Přečtěte si další materiály Lukáše Dyčky pro natoaktual.cz:

Pocity britského ministerského předsedy Davida Camerona v tomto okamžiku byly podstatně odlišné od prezidenta Sarkozyho. Nejen z řad části britské bezpečnostní komunity se na něj snesla kritika za vyřazení letadlových lodí a flotily 80 letounů Harrier. Letadlová loď by totiž mohla operovat mnohem blíže pobřeží než letouny Tornado a Eurofighter Typhoon ze základen na Sicílii. Navíc použití Harrierů americkou námořní pěchotou prokázalo, že k úderům na pozemní cíle v prostředí s minimální PVO protivníka se hodí více než letouny Tornado, které si Velká Británie ponechala, a Typhoony, které k tomuto účelu zatím nejsou zcela uzpůsobeny. Nejpodstatnější ovšem je, že se Londýn vyřazením letadlových lodí na dalších deset let zbavil skutečného symbolu síly a ikony moderní velmoci. Zastánci vyřazení naopak poukazují na to, že operace nad Libyí jsou zjevně možné i bez těchto plavidel, a že nebude třeba je pořizovat ani v budoucnu. Jediná oblast, kde si Royal Navy udržuje kvalitativní náskok před Marine nationale jsou střely s plochou dráhou letu Tomahawk. Z celkem 122 střel v prvních dnech operace jich sice bylo z britských plavidel vypáleno velmi málo a údajně 80% připadalo na americká plavidla, nicméně alespoň prokázaly svou efektivnost a rovněž tak mediální vděčnost. Jejich francouzský ekvivalent Missile de Croisière Naval se ovšem intenzivně testuje a do výzbroje bude zařazen v roce 2013. Od té chvíle si někdejší "Královna moří" bude minimálně po dvou stech letech muset zvykat na pozici druhořadé evropské námořní mocnosti.

Není sice jasné, jestli prosazení bezletové zóny zajistí Nicolasi Sarkozymu tolik potřebnou podporu veřejnosti, ani zda spolupráce s fluidním uskupením povstalců přinese Libyi stabilitu. Je ovšem zřejmé, že Francie se vrací na scénu a je ochotna dokázat, že Středozemní moře po právu považuje za svou sféru vlivu.

Lukáš Dyčka
Autor je doktorandem na Katedře politologie Fakulty sociálních studií
Masarykovy univerzity v Brně

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.