Důvody pro zapojení evropských spojenců do systému protiraketové obrany jsou však více politické než vojenské. Spojenecká protiraketová obrana přispěje k prohloubení partnerství a posílí jej v době, kdy to potřebuje. Spolupráce na protiraketové obraně probíhající na platformě již realizovaných a pokračujících aktivit se tak stane hlavním kamenem spojeneckého partnerství.

Po celou dobu existence Aliance je základní podstatou jejího fungování princip, že se všechny státy podílí na společné obraně – i nejmenší země Beneluxu mají zájem na tom, aby se podílely na protiraketové obraně.

Mezi členy Severoatlantické aliance tedy panuje výrazná shoda ohledně potřeb a výhod protiraketové obrany – existence a zvyšující se riziko takzvaných nových hrozeb tento fakt zdůrazňují, proto v rámci Aliance nepředstavuje protiraketová obrana zásadní problém. Severoatlantická aliance získá moderní prostředek deterence a obrany obyvatelstva před existujícími a možnými hrozbami představovanými střelami nesoucími zbraně hromadného ničení.

Členství v NATO tedy České republice pevně garantuje udržení v západních strukturách, ve svobodném demokratickém světě, kde silní partneři přispívají k bezpečnosti ostatních. Není třeba zdůrazňovat, že tato příslušnost je SPOLU se souhlasem s americkou vojenskou přítomností, jakkoliv by tato přítomnost byla malá, spolehlivou pojistkou proti hrozbám a hegemonii ze strany Ruska. Zároveň není radar „ohrožením“ ani velkou zátěží. Na mezinárodní úrovni je tedy participace České republiky na protiraketové obraně jednoznačně výhodná.

Co se Ruska týče – ať už stěžujícího si, kňourajícího či hrozícího – všechno tohle je normální, stejně jako je pro Rusko normální přizpůsobit se realitě. Příkladem může být akceptace amerického vyvázání se ze smlouvy ABM či rozšiřování Aliance na východ. Podle mého názoru nemá Rusko žádné právo zasahovat – a dokonce si myslím, že vláda Spojených států amerických dělá chybu nabízet mu stále více a více.

Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že deterence podložená nedostatečnými kapacitami je v případě jejího selhání zbytečná. Systém nabízený spojencům systém je omezený a defenzivní, nikoliv ofenzivní. Interceptory, narozdíl od těch ruských, z nichž je mnoho nukleárních, a izraelských, které nukleární nejsou, nemají zabudovány explozivní nálože a budou odpáleny pouze v případě útoku na členy Severoatlantické aliance. Nepsaná doktrína, že lze použít pouze útočné prostředky (balistické střely) neobstojí.

Co se týče samotného procesu aktivace interceptorů budou se spojenci podílet na plánování a procedurálních operacích, stejně jako na „kontrole“ těchto procesů, nicméně co se týče konkrétního rozhodnutí, není možné jej rozmělnit na více úrovní, protože časová prodleva zaviněná komplikovanou komunikací mezi mnoha stranami by byla natolik časové náročná, že by byla ohrožena samotná efektivita protiraketového systému.

Aby byly protiraketové systémy účinné, musí se skládat z vícevrstevného globálního systému, který by byl schopný zachytit a zneškodnit všechny druhy balistických střel a střel s plochou dráhou letu nebo jejich hlavice ve všech fázích letu, od počáteční fáze do návratu do atmosféry. Cílem je také zabránit šíření zbraní hromadného ničení a poskytnout ochranu před možností vydírání útokem různými druhy střel, jejichž použití je v současné době nejatraktivnější právě z toho důvodu, že obrana proti nim neexistuje. Protiraketová obrana by způsobila devalvaci tohoto způsobu ohrožování – jednak by se střely staly dražší, a jednak by byly méně spolehlivým prostředkem, jak dosáhnout daných cílů.

William Van Cleave
Autor je profesorem na Missouri State University