natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Proč se stále nedokážeme dohodnout na zahraničně-bezpečnostní politice?

    27. dubna 2009  16:29
    Bezpečnost České republiky je postavena na dvou vnějších pilířích, členství v NATO a Evropské unii. Ani vstupem do NATO před deseti lety a EU v roce 2004 však nebyla naše bezpečnost zajištěna automaticky a nadobro. Velikost vzájemných garancí neurčují právní závazky, ale chování členských států. Bez politicky spolehlivého vzájemného ručení spojenců nelze mluvit o kolektivní obraně NATO. A bez úzké spolupráce a koordinace v rámci EU nelze počítat se vzájemnou solidaritou v systému kolektivní bezpečnosti.  

    Předvánoční politické handlování ohledně schválení mandátu české armádě k zahraničním operacím v plné nahotě ukázalo nezralost velké části politické reprezentace při rozhodování o zásadních bezpečnostních otázkách naší země. Požadavek opozice spojit účast v zahraniční misích se zrušením poplatků ve zdravotnictví účinně zrušil racionální diskuzi. Jakoby si sociální demokraté nepřipouštěli, že mohou někdy také vyhrát volby a převzít vládní odpovědnost. Jako by jen vraceli občanským demokratům jejich dřívější “nulovou toleranci” bez ohledu na dodržení závazků České republiky vůči spojencům a zahraničním partnerům. Nejde tu zdaleka jen o společné operace v zahraničí.

    Dřívější veletoč sociálních demokratů v postoji k umístění radaru protiraketové obrany naznačil, že jim příliš nezáleží na státnické věrohodnosti. Sestřelení vlády uprostřed její předsednické role jen potvrdilo dojem, že česká vnitřní politika má přednost před širšími zájmy. Jak se může Česká republika těšit podpoře všech států EU na mezinárodní scéně, když její národní tým nedokázal dohrát ani do poločasu?

    Každá vláda potřebuje v zahraniční politice širší shodu
    Jsou dva zásadní důvody, proč by zahraničně bezpečnostní zaměření země i zásadní rozhodnutí reagující na krize a konflikty měly být opřeny o širší odborný a politický konsensus.

    Konsensus zajisté nespočívá v neměnné, jednou dosažené statické pozici, ale měl by být založen na dynamické diskuzi, která reflektuje změny mezinárodního prostředí. Předně jde o to, že jde o nejdůležitější zájmy země, jejichž politické i finanční důsledky přesahují délku volebního období. Prudké změny kurzu nejen nesvědčí o profesionálním strategickém řízení, ale jsou navíc i drahé: plýtvají prostředky daňových poplatníků i úsilím a dobrou vůlí všech zúčastněných, především státních zaměstnanců. To je důvod vnitřní.

    Z hlediska mezinárodního jde o stálost zahraničně-politického kurzu bez ohledu na střídání vlád. Předvídatelnost chování a věrohodnost postojů obecně přispívá ke stabilitě mezinárodního prostředí a posiluje roli těch aktérů, kteří se jí mohou vykázat. To je mnohem důležitější pro menší stát, jakým je Česká republika, než pro státy takřka nepominutelně velké. Stát, o němž se vžije představa, že má pouze vnitřní a nikoli zahraniční politiku, se připravuje o možnost aktivně utvářet mezinárodní společenství – není součástí řešení, ale stává se přítěží. Jinými slovy oslabuje svou suverenitu, jakkoli suverénně si počíná ve své vnitřní politice.

    To se mimochodem týká nejen opozice, ale i sólových vystoupení prezidenta republiky.

     
    Přečtěte si na natoaktual.cz další související témata s tímto komentářem
    Jiří Šedivý: Co změnil náš vstup do Aliance 
    Petr Just: Zahraniční mise v zajetí české politické kultury
     

    Závazky, které na sebe přijímáme jako stát, by neměly být zpochybňovány každou změnou parlamentní většiny, každou novou vládou. To se netýká jen členství v NATO, ale rovněž zapojení do společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Pro zemi, která není významnou mocností a nachází se v centru Evropy je respektování principu nedělitelné bezpečnosti principiálně, životně důležité.

    Neméně důležité je, aby se bezpečnostní politika státu těšila důvěře vlastních občanů. Základním předpokladem je civilní kontrola ozbrojených sil a bezpečnostních složek státu. Jde o to, aby bezpečnostní systém fungoval v souladu s bezpečnostní politikou státu a nemohl být zneužit pro partikulární zájmy a na úkor občanských práv.

    Široký souhlas dosáhneme jen veřejnou diskuzí
    Diplomaté, vojáci a úředníci, kteří se zabývají bezpečnostní politikou, necítili žádnou potřebu podněcovat veřejnou debatu o bezpečnostní politice. Ani k tomu neměli žádný mandát. Problémem české bezpečnostní politiky před vstupem do NATO nebylo bránit vlivu bezpečnostních složek a armády na politické rozhodování, ale naopak čelit - kromě čestných výjimek - notorickému nezájmu politiků o problematiku bezpečnosti. Jejich malý zájem o otázky obrany a bezpečnosti odpovídal celkově nízkému vnímání bezpečnostních hrozeb v české veřejnosti.

    Kromě mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu většina veřejnosti necítila žádnou hrozbu zvenčí. Ohrožení ze strany konkrétních států – na prvních místech Íránu, Iráku nebo Ruska – pociťuje asi jedna šestina respondentů. Český stát je dnes obklopen státy, s nimiž má historicky bezprecedentně dobré vztahy. Jsme součástí jednoho bezpečnostního prostoru (Schengen) a s výjimkou Rakouska jsou všichni naši sousedé i spojenci v NATO. Česko je od nestabilních a konfliktních oblastí pohodlně odděleno. Není divu, že po vstupu do NATO a EU výrazně dvojnásobně vzrostl počet těch, kteří se necítí ohroženi ze zahraničí (z 30% na 60%).

    Před vstupem do NATO tehdejší sociálně demokratická vláda vybudovala institucionální rámec, ustavila Bezpečnostní radu státu jakožto poradní orgán vlády v otázkách bezpečnosti a připravila kromě nezbytných legislativních opatření i návrh Bezpečnostní strategie ČR. První širší debata, která proběhla při projednávání tohoto dokumentu v Poslanecké sněmovně v květnu 1999, však úspěchem nebyla. Občanští demokraté kritizovali nejen samotný dokument, ale i proces jeho přípravy, k němuž navzdory opoziční smlouvě nebyli přizváni. K novelizaci bezpečnostní strategie dal podnět senátní zahraničně bezpečnostní výbor na odborném semináři v říjnu 2000. Senátoři podpořili veřejný charakter základních bezpečnostních dokumentů, poněvadž “bezpečnost je do značné míry záležitostí postoje veřejnosti a její vůle podílet se na ní”, a připomněli význam těch historických zkušeností, “které měly v moderních českých dějinách vliv na způsob a uvažování obyvatelstva v souvislosti s obranou státu.”

    Po teroristických útocích z 11. září 2001 bylo otázkou, kdy se podaří změnu bezpečnostního prostředí promítnout do strategických dokumentů. V prosinci 2002 vláda rozhodla o novelizaci bezpečnostní strategie a akceptovala zapojení širší bezpečnostní komunity do přípravy nového dokumentu. Na rozdíl od své předchůdkyně nebyla novelizovaná Bezpečnostní strategie projednána Poslaneckou sněmovnou, pouze s ní byl seznámen Výbor pro obranu a bezpečnost, který k ní však nepřijal ani žádné usnesení. Během roku 2003 byly uspořádány dva odborné semináře a nová strategie – platná dodnes - byla přijata vládou 10.12. 2003. Důležitým organizačním či finančním rozhodnutí, jako například o nákupu vojenské techniky, však chybí užší propojení s Bezpečnostní strategií. Dosud se žádná vláda neodhodlala k novelizaci tohoto dokumentu, aby poskytla širší rámec dosud kampaňovité veřejné diskuzi o bezpečnostních otázkách.

    Čeká nás debata o strategickém konceptu NATO
    Novelizace bezpečnostní strategie by mohla být příležitostí hledat širší shodu ohledně parametrů české bezpečnostní politiky, aby pružně reagovala na změny mezinárodního prostředí, doktrinální vývoj v rámci NATO i EU. Kdo v české veřejnosti něco ví o připravovaném novém strategickém konceptu NATO nebo o loňském vyhodnocení fungování Evropské bezpečnostní strategie od roku 2003?

    Veřejná diskuze o bezpečnostní politice u nás obvykle probíhá jen v určitých vlnách či nárazech. Lavinu většinou spustí konkrétní událost, kausa či konflikt, jako vstup do NATO a operace proti Srbsku na jaře 1999, teroristické útoky v září 2001 v USA, válka v Iráku v roce 2003, nákup či pronájem stíhaček a nakonec jednání o umístění prvků amerického protiraketového systému.

    Tyto diskuze byly povýtce povrchně ideologické a málo informované. Jedním z objektivních důvodů byl ještě koncem 90. let nedostatek kvalifikovaných civilních odborníků, kteří byli schopni a ochotni překlenout odbornou a politickou rovinu bezpečnostní diskuze.

    Tento deficit je s nástupem nové generace odborníků postupně eliminován. Bohužel se však stale nedaří zapojit ve větším měřítku bývalé pracovníky bezpečnostních složek, kteří by do diskuze vnesli potřebnou profesionální zkušenost. Jedním z důvodů je, že mnozí bývalí profesionálové neodcházejí z bezpečnostních složek v dobrém a jejich názory nejsou přijímány jako nezaujaté. Politické strany nemají k dispozici solidní odborné zázemí a spoléhají na přístup k informacím a doporučením prostřednictvím vlastní klientely uvnitř bezpečnostních a ozbrojených složek. To je na škodu nestranného, loajálního fungování bezpečnostních složek, podněcuje to na jedné straně kulturu utajování a na druhé straně úmyslných či zlomyslných úniků informací.

    Výše popsaná situace ve svém důsledku bohužel obecně znemožňuje veřejnou debatu a podkopává základy možného širšího politického konsensu v bezpečnostní politice. Nemohli se na tom politici už konečně dohodnout?

     
    Příští týden v rubrice
    "Analýzy a komentáře":
    srovnávací analýzu
    zapojení České republiky, Maďarska a Polska
    do misí NATO

    od Jany Urbanovské 
    čtěte na natoaktual.cz
    již v pondělí 4. května
     

    Jedním z výsledku nedávného summitu NATO je zahájení debaty o vytvoření zcela nového aliančního strategického konceptu. Na toto téma u nás bohužel neproběhla, na rozdíl třeba od Polska, vůbec žádná mediální, veřejně-odborná, natož politická debata. Půjde přitom o zcela zásadního dokument určující povahu Aliance na dlouhou dobu – tedy téma velmi úzce se dotýkající České republiky a jejích bezpečnostních zájmů.

    Debatu na toto vedenou na úrovni akademicko-expertní si lze představit, ale bez zájmu politiků nelze brát její výstupy vážně. Za deset let členství v NATO se naše strategická kultura v tomto směru bohužel významně neposunula. Je však v našem zájmu, aby se tak brzy stalo. Profitovat z této změny totiž mohou rychle všechny zúčastněné strany a především pak bezpečnostní zájmy a renomé České republiky.

    Jiří Schneider
    Autor je programovým ředitelem Prague Security Studies Institute

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media