A také je tu Barack Obama. Odpůrci protiraketové obrany si jsou jistí, že demokratický senátor, o kterém je známo, že má proti systému protiraketové obrany mnohem větší výhrady než republikán John McCain, bude poslední kapkou jeho pohřbení, pokud bude zvolen.

Nicméně tento obecně sdílený dojem o Obamovi je špatný. Jakmile bude jednou zvolen, budoucí prezident bude, bez ohledu na stranickou příslušnost, třetí pilíř systému protiraketové obrany potřebovat. A to ani ne tak z důvodu nutnosti sestřelit íránské balistické střely (systém musí být nejdříve postaven), ale k posílení diplomatické pozice Spojených států ve vyjednávání s touto zemí.

Vůbec tedy nebude přemýšlet o zastavení budování systému, naopak. Obamova politická váha vzroste spolu s ním, když se budou představitelé Spojených států se svými  protějšky ze Severoatlantické aliance snažit nalézt spolehlivou odpověď nestabilním režimům vlastnícím jadernou zbraň. Protiraketová obrana by mohla ovlivnit vzájemnou vyjednávací pozici ku prospěchu Spojených států amerických ve třech směrech.

Zaprvé Washington bude mít spolehlivou "nouzovou" alternativu, pokud jednání selžou. Profesionální vyjednavači o ní mluví jako BATNA - Best Alternative to a Negotiated Agreement (čili "nejlepší alternativa k vyjednávané dohodě"). Každý velvyslanec, obchodník s rybami nebo prodavač aut vám řekne, že mít silnou BATNA (a ujistit že, že o ní oponent ví) je nutné pro další manévrování v případě, že se situace nevyvíjí námi žádaným směrem - což je nutným předpokladem pro efektivní diplomacii. Problém s dalšími alternativami Spojených států amerických (bombování Íránu nebo zavedení sankcí) je, že v očích Íránců nejsou důvěryhodné - jednak z toho důvodu, že americké síly jsou přetížené, a jednak kvůli evropské apatii k vynucování sankcí. Dodáním tohoto "posledního argumentu" bude americká BATNA lepší než bez systému protiraketové obrany.

Za druhé štít umožní následující americké administrativě zahájit jednání z pozice síly - komodity, která je nedostatková, zejména vzhledem k zhoršující se situaci v Iráku a Afgánistánu, ale rovněž vzhledem k Rusku s Čínou tiše podporujícím Teherán v Radě bezpečnosti OSN. Prudký ústup od snahy vybudovat třetí pilíř by posílil již tak v Íránu dost silné přesvědčení, že je americký prezident zahnán do kouta. "VELKÝ SATAN NEMÁ NADĚJI NA ŠTÍT" psaly by všechny íránské noviny. Představte si amerického diplomata o několik měsíců později. Těžce se šourá k opět smělému Teheránu - nepříliš slibný začátek jednání, kdy má Západ naposled šanci zastavit íránský jaderný program.

A za třetí štít snižuje výhody, které by mohl Írán získat nukleárními zbraněmi natolik, že pro něj nemusí mít smysl začít je vyvíjet. Proč investovat nezanedbatelnou částku peněz, riskovat mezinárodní izolaci, válku, sankce a vnitrostátní nepokoje kvůli zbrani, která, pokud vynalezena, může být lehce sestřelena? Tato logika funguje i v případě, že v současnosti dostupná technologie není perfektní. Vědomí, že se Washington snaží uvést do života systém proti balistickým střelám, může působit na Teherán jako protijed a donutit ho, aby znovu zvážil výhody a nevýhody pokusu vyvinout zbraně hromadného ničení, jejímž jediným účelem je dominovat regionu a být zbraní k vydírání Západu. Protiraketový štít obojí neguje a snižuje potencionální přínos takové investice.

Zkrátka, demokratický prezident by byl hloupý, pokud by odmítl protiraketový štít, a pravděpodobně by to stejně neudělal. Zatímco vlastnictví zbraní hromadného ničení nemusí rapidně ovlivnit pravděpodobnost diplomatického úspěchu, jejich stáhnutí z kalkulací jej může ovlivnit v neprospěch žádoucího výsledku. McCain to ví. Stejně jako Obama. Oba kandidáti - spolu s protějšky v Severoatlantické alianci - ví, že pokud nebudou jednání úspěšná, protiraketová obrana je jediné, co Západ má. Proti kriminálníkovi s jednou bombou nebude vzájemně zaručené zničení  fungovat jako proti politbyru s desetitisíci. Pokus o vytvoření nového nenukleárního způsobu odstrašení - preventivní války - leží diskreditován v píscích Iráku.

To ponechává jedinou možnost: obranu. Odpůrci protiraketové obrany nemohou mít obojí: nemohou požadovat diplomatické řešení bezvýchodné situace s Íránem, zatímco odmítají jednu z našich nejsilnějších karet, nemohou ostře kritizovat nesmyslnost preemptivní války a zároveň podkopávat nejlepší alternativu k jejímu nahrazení. Politici proti štítu by se měli vyvarovat pokušení využít negativních nálad ohledně protiraketové obrany za účelem svých krátkodobých zisků. Říci "ne" nebude pro prvně zvoleného vysoce populárního demokratického prezidenta, který má navíc oporu v Severoatlantické alianci, tak jednoduché jako pro jeho hrubiánského předchůdce. Kritikové by měli ustoupit a vidět program jako pragmatický spíše než ideologický a jako praktickou pomůcku státnictví, která Západu umožní jednat s rapidně zbrojícím tyranem, jehož aktuálně nemůže ani zastrašit, ani se mu bránit. Určitě stojí za to zkusit to.

Wess Mitchell
Autor je spoluzakladatelem a ředitelem sekce pro výzkum
ve washingtonském Center for European Policy Analysis
zabývajícím se studiem Střední Evropy.