Čtěte také přílohu:
Vše o systému protiraketové obrany

V situaci, kdy je znalost raketových technologií poměrně rozšířená a ‚nájemní vědci‘, ochotní za příslušnou odměnu vyvíjet pro klientský stát nové technologie, jsou také k dispozici, se obrana proti tomuto druhu zbraňových systémů jeví jako nejen vhodná, ale zcela nezbytná.

Mýty znesnadňují diskusi
Bohužel v této otázce panuje množství mýtů, které znesnadňují racionálně vedenou (a velmi potřebnou) diskusi. Následující řádky jsou pokusem o vysvětlení některých sporných aspektů systému protiraketové obrany:

Za prvé, není pravdou, že projekt protiraketové obrany je jednostrannou iniciativou USA, které ji vnucují svým spojencům. Ve skutečnosti se o potřebě protiraketové obrany intenzivně diskutuje – v reakci na výše popsané hrozby – na půdě NATO i Evropské unie. Členské země NATO se již v roce 2004 dohodly, že vybudují protiraketový systém chránící jejich území a jednotky nasazené v zahraničních misích. Problémem, který je třeba vyřešit, je tak spíše koordinace jednotlivých iniciativ, protože možná duplikace by již tak nákladný projekt neúměrně prodražila.

Navrhovaná základna má mít defenzivní charakter
Za druhé, systém protiraketové obrany, který budují Spojené státy a jehož součástí by byla i případná česká základna, je výhradně defenzivní, konvenční technologií. Jakékoliv analogie se ‚sily‘ sovětských střel středního doletu s jadernou náloží, které u nás existovaly před rokem 1989, jsou naprosto zavádějící. Součástí systému jsou – kromě radarů a dalších prvků včasné výstrahy, spojení atd. – pouze tzv. anti-rakety, které mají jediný účel: zneškodnit nepřátelskou balistickou střelu. Co víc, tyto anti-rakety nenesou dokonce ani konvenční nálož, ale střelu, proti níž jsou vyslány, ničí pouze kinetickou energií, tedy nárazem. Tento aspekt, jehož účelem je minimalizovat negativní vedlejší efekty při sestřelení rakety, jež může nést jadernou nebo chemickou nálož, samozřejmě kladou nesmírně vysoké nároky na technickou kvalitu systému a jsou příčinou přetrvávajících potíží jeho účinnosti (trefit několik metrů dlouhou raketu, jež se pohybuje několikatisícikilometrovou rychlostí, jinou raketou, není nic jednoduchého).

Za třetí, je naprostá pravda, že protiraketová obrana chrání jen proti jednomu typu zbraní (proti balistickým raketám, tedy střelám, jež při svém letu opisují křivku; jiným typem jsou např. střely s plochou dráhou letu). Je proto nutné položit si otázku, zda se vyplatí budovat takto nákladný systém, když můžeme být ohroženi mnoha jinými způsoby (třeba teroristickými útoky). Má odpověď je vcelku jednoduchá: stačí si představit, jakou tragédii by způsobil útok střelou s jadernou hlavicí v Evropě nebo Americe. Postačí, když v této hypotéze vezmeme za příklad útoky 11. září 2001 a zvýšíme počet obětí, ekonomické škody a politické dopady o několik řádů. Pro prosperující země založené na tržním hospodářství – jako je Česká republika - by taková událost měla katastrofální účinek.

Analogie se studenou válkou není vhodná
Za čtvrté, je třeba odmítnout argument, že možní raketoví agresoři se dají odstrašit způsobem, který fungoval mezi USA a SSSR během studené války. To, že se političtí vůdci SSSR chovali z tohoto hlediska racionálně, není zárukou, že se tak budou chovat diktátoři v jiných zemích. Navíc se raketové technologie, jak ukazuje případ Hizballáhu, mohou dostat i do rukou nestátních aktérů, u nichž je odstrašení ještě méně pravděpodobné. Je trochu zvláštní, že odpůrci protiraketového systému jako alternativu často navrhují právě odstrašení, které přitom spočívá na hrozbě použití jaderných zbraní s ničivým účinkem (morální dilema, které vyplývalo z faktu, že obrana Západu během studené války spočívala na ochotě hrozit nepříteli a jeho obyvatelstvu totálním zničením, ostatně vedlo amerického prezidenta Reagana k iniciování původních pokusů o protiraketovou obranu).

Konečně za páté, odmítám jako relevantní uznat argument, že se případnou výstavbou protiraketové základny v ČR zvýší pro naši zemi riziko protiteroristického útoku. Naše země se podporou závěrů pražského summitu NATO zavázala k razantnímu postupu proti globálnímu terorismu a podle svých možností tak činí (viz naše jednotky v Afghánistánu a Iráku). Potřebují-li teroristé záminku k útoku (a já se domnívám, že pro jakoukoliv teroristickou skupinu není problémem si záminku ‚pružně‘ zkonstruovat), dávno ji mají a protiraketová základna na tom nic nezmění. Ostatně tento argument má asi podobnou logiku, jako kdyby se Británie v roce 1939 rozhodla, že nepřijde na pomoc napadenému Polsku, protože to pro ni znamená zvýšené riziko útoku ze strany nacistického Německa.

Můj závěr je proto jednoznačný: Systém, případně systémy protiraketové obrany jsou a budou pro euroatlantický prostor nepostradatelné a Česká republika by se měla aktivně zapojit do jejich budování.

Jan Vidím (ODS)
poslanec Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky
předseda Výboru pro obranu