Putin měl proto pro svůj projev nový argument, který hned použil. "Všechny sporné otázky, včetně problematiky vymezení pobřežního šelfu mohou být vyřešeny v duchu partnerství," uvedl před delegáty Putin.

Rusku jde ve sporu o rozdělení Arktidy především o to, aby z jednání vyčlenila Severoatlantickou alianci a mohla tak vytvářet bilaterální tlak na jednotlivé země, které by se jinak mohly opřít o toto spojenectví.

Svým způsobem se Rusko ve sporu o Arktidu vrací ke starým, víceméně osvědčeným vzorcům ze sovětských dob, ostatně dnešní ruské vedení je touto dobou odkojeno a k pokračování sovětských tradic se otevřeně hlásí. Zatímco na vně ruští nejvyšší představitelé proklamuji "mírovou spolupráci" v Arktidě, v reálu ruské ozbrojené síly všemi myslitelnými způsoby posilují svoji přítomnost v tomto regionu. Ať už jde o demonstrativní "vztyčení" ruské vlajky ruskou atomovou ponorkou na Severním pólu, přes přelety strategických letounů, až po různé incidenty, kterým jsou vystaveny lodě a letouny zemí Aliance. K tomu naplno pracuje ruská diplomacie, na jejíž objednávku vytvářejí ruští vědci důkazy o rozsahu ruského kontinentálního šelfu, který by Moskvě umožnil vznést nárok na více než milión kilometrů čtverečních arktických vod a především dna Severního ledového oceánu.

Na něm se podle odhadů vědců nachází velká část světových rezerv zemního plynu a ropy (hovoří se o 13 % světových zásob ropy a jedné třetině zásob plynu) a ústup ledové pokrývky Arktidy, které by podle některých odborníků mohla zcela zmizet do roku 2030, dělá tyto zásoby komerčně zajímavými.

Mezi "arktickými státy" je přitom hned čtveřice států aliance – Norsko, Dánsko, Spojené státy a Kanada. Vzhledem k tomu, že spor o "rozdělení Arktidy" je v současnosti jeden z nejrozsáhlejším územních sporů na světě a s ohledem za rozsah nerostného bohatství dokonce jeden z nejdůležitějších, je více než na místě, aby je jím zabývala Aliance jako celek.

Také proto, že ačkoli v porovnání sil aliance a Ruska je pozice NATO nesrovnatelně silnější, v arktickém regionu je Rusko, které přebralo velice aktivní roli bývalého Sovětského svazu, dodnes jednoznačným vojenským hegemonem. Militaristický náskok Ruska, daný samozřejmě i rozsahem a významem severního pobřeží Sibiře pro Moskvu a Arktidou vůbec, může eliminovat jenom společná akce NATO. Nejde v ní přitom o nic méně než o posílení energetické bezpečnosti členů aliance a snížení závislosti, především evropských členů NATO, na Rusku a jeho energetických dodávkách. Také proto, že Moskva v minulých letech ukázala, že neváhá dodávek ropy a zemního plynu využít jako politické zbraně.

Moskva stále rozumí jen síle
To, že ruský prezident Dmitrij Medveděv prohlásil v polovině září o zapojení NATO jako celku do řešení artického sporu, že to Moskva "sleduje s vážnými obavami" je to nejlepší doporučení. A výzva k tomu, aby Aliance dále usilovně rozvíjela aktivity tímto směrem. Slova Medveděva o tom, že by Arktida "měla být regionem mírové ekonomické spolupráce a vojenský faktor nemůže vyřešit současné problémy", jsou již zmíněnou typickou "postsovětskou rétorikou", kterou znají všichni, kdo sledovali chování Moskvy v sedmdesátých a osmdesátých letech. Zatímco Aliance "uvažuje" o své trvalé vojenské přítomnosti v Arktidě, Rusko (a dříve SSSR) tu už desítky let masivně přítomno je.

Pokud Aliance neprokáže připravenost je společné akci, budou ztráty arktických zemí NATO, a tím i Aliance jako celku, ještě větší, než ztráty Norska, které v září muselo obětovat za dohodu s Ruskem polovinu sporného regionu. Pod vágním příslibem, že na nově získaném území dovolí Rusové těžit i norským společnostem.

Historická zkušenost s Ruskem hovoří o tom, že férové dohody lze s touto zemí uzavírat pouze na základě co nejpevnější pozice celého západního společenství. To platilo za studené války a platí to i dnes, nejméně do té míry, do jaké se dnešní Rusko podobá bývalému Sovětskému svazu.

Luboš Palata
autor je redaktorem Lidových novin