Pochybný hon na medvěda

Předně je třeba zdůraznit, že zaštiťovat zvyšování výdajů na obranu hrozbou Ruska je jakási berlička pro nemohoucí. Popořádku. Pokud si někdo myslí, že musíme zvyšovat výdaje, protože nás vojensky napadne Rusko, nemá jednoduše pravdu. „Prostě“ nenapadne. Jistě, čelíme jiným útokům ze strany Ruska v oblasti kyberbezpečnosti a možná dezinformací, ale k tomu zase nemusíme vydávat peníze zrovna na armádu.

Ne že by Rusko dnes vojenskou hrozbou nebylo. Když ne pro nás, tak pro některé naše spojence ano. A obsazení Krymu minimálně fungovalo jako skvělý iniciační moment pro to, aby se obrana stala opět zajímavým tématem. To ale bylo před třemi lety. Dnes se už musíme zamyslet nad tím, co bude s našimi výdaji na obranu, pokud Rusko touto hrozbou být přestane? Před pouhými 7 lety v roce 2010 americký a ruský prezident podepsali v Praze smlouvu START, čímž vyvrcholilo sbližování Západu s Ruskem. V té době pro nás Moskva hrozbou nebyla.

Můžeme tedy s železnou jistotou tvrdit, že dalších 7 let bude situace ve vztahu k Rusku stejná jako dnes? Dodejme, že současné resortní koncepční dokumenty počítají s horizonty 2025 či dokonce 2030. Prezident Putin jistě není nesmrtelný – ani fyzicky ale především politicky. Domnívat se, že on a jeho režim se dožijí roku 2025 lze s jistou dávkou optimismu; o roce 2030 už ale musíme velmi vážně pochybovat. Dnešní Rusko dušené sankcemi, nízkými cenami ropy a nezdravým společenským vývojem je zkrátka na cestě (jakkoliv dlouhé), aby se jeho režimu zbavilo. Znamená to, že pak peníze na obranu dávat přestaneme?

Zadruhé, jak přesvědčíme tu část obyvatel, která tradičně Rusko vnímá pozitivně, že je třeba na obranu proti němu vydávat peníze? Budeme se tuto část občanů snažit převychovat tím, že jejich náklonnost k Rusku je dána jen a pouze dezinformacemi? Takový přístup je jednak eticky pochybný a pojem převýchova mám spojen s jiným režimem, na nějž se jistě odvolávat nechci, a jednak tím popíráme roli emocí, které pro běžného člověka hrají obrovskou roli.

Autor tohoto textu má kupříkladu rád Francii. Je mi sympatická její zahraniční politika, fandím jí ve fotbale. Můj předek bojoval v bitvě u Slavkova jako francouzský voják a po svém zranění tu také zůstal, což je spojeno s dojemným rodinným příběhem o penězích, které mu jeho spolubojovníci nechali na pohřeb - a on přesto přežil. S tak silným příběhem je i každý lapsus a přešlap Francie např. ve vztahu ke kvótám na přerozdělení uprchlíků omluvitelný emocionálním vztahem k této zemi. Umím si tedy přestavit, že pokud by mým předkem byl ruský voják bojující v téže bitvě - jen na druhé straně, byl tu také zraněn, oženil se a založil rodinu, patrně budu chovat sice iracionální, ale jinak podobnou náklonnost k Rusku.

Pokusy mě jako člověka a občana přesvědčit, že za tuto náklonnost mohou ruské dezinformace, bych pak patrně považoval za urážku. A rozčílit daňového poplatníka, když od něj na armádu chceme peníze, je přece nesmysl. Z tohoto pohledu je proto lhostejné, proč část populace chová náklonnost k Rusku. Patrně za to mohou často stejně iracionální a emocemi podložené postoje počínaje slovanskými motivy, přes vděčnost za osvobození od nacismu až po náklonnost k Rusku spíše jako projev nesouhlasu se současným režimem, vlastní sociální situací atd. Podstatné je, že tyto postoje reálně existují.

Argumentovat Ruskem je tak nejen krátkozraké, ale i kontraproduktivní. Výdaje na obranu musejí mít hlubší smysl a ten je teď třeba hledat, přičemž zásadní roli v něm musí hrát prestiž a hrdost.

Obrana ve stínu 2 % HDP

Že Česká republika nedává deklarovaná 2 % HDP na obranu od roku 2005, je obecně známá informace. Bylo by jistě zajímavé spočíst, jaký je souhrnný rozdíl mezi tím, jak velké množství financí jsme skutečně vydali na obranu od roku 2002, kdy vznikl tento závazek a jak velké sumy bychom museli vydávat, abychom po celé toto období udrželi 2% hranici. Lze se důvodně domnívat, že tento „politický dluh“ by dosahoval astronomických čísel.

Způsoben bude ale téměř jistě poměrně rychlým růstem HDP samotného. Neplnění mantry 2% je totiž paradoxně záležitostí posledního období, kdy mezi lety 2013 a 2014 HDP vzrostlo o 429 mld. Kč. Je tak na první pohled zřejmé, že udržet krok s takto rychlým růstem HDP a ještě se chtít přibližovat 2 % je pro resort obrany zhola nemožné.

Zdá se, že je načase odhodit politickou korektnost a zamyslet se vážně nad tím, proč bychom měli vydávat zrovna ona 2 % HDP? Proč ne třeba 1,86 % či jiné podobně náhodně vydedukované číslo? Je třeba pochopit, že 2 % u malého státu jako Estonsko nebo chudého státu, jako je Černá Hora - vítám ji tímto v Alianci - jsou v absolutních číslech zanedbatelné částky a naopak hypotetická 2 % u bohatého státu jako je Německo, jsou sumou doslova astronomickou. Česká republika leží v tomto ohledu někde mezi uvedenými krajními póly.

Ptejme se tedy nejdříve, za co případná 2 % HDP na obranu utratíme? Jistě, můžeme koupit spoustu techniky a zbraní. Ale pro ilustraci, při současné velikosti armády by výdaje na investice musely každoročně dosahovat asi 30 % výdajů na obranu. Problém je ale v tom, že náklady na akvizice jsou jen menší částí celkové sumy, se kterou je třeba počítat.

Mnohem větší položku tvoří náklady životního cyklu. Jinými slovy koupenou zbraň je třeba někým ošetřovat, opravovat, provozovat a modernizovat (nemluvě o obsluze), a to obvykle po několik desetiletí. Nakupíme-li spoustu zbraní dnes, pak ještě naše děti nebo vnukové budou muset na jejich provoz vydávat obrovské sumy v době, kdy původní nepřítel už třeba dávno nebude nepřítelem a původní účel nákupů bude dávno překonán a zapomenut. Toto je přesně osud převážného množství současné techniky našich pozemních sil, nakoupených proti hrozbě NATO v osmdesátých letech.

NATO pro nás hrozbou samozřejmě už dávno není, ale technika tu je stále a její provoz musíme platit, aniž by odpovídala dnešním požadavkům. V opačném případě nám tyto zbraně zestárnou bez užitku ve skladech a hangárech. Případ našich původně 72 kusů L-159 budiž poučeným jasným důkazem. Zkrátka „kdo chce opici, musí mít na banány“. A dodejme, že taková „armádní opice“ těch banánů za svůj život sežere spoustu.

Ještě jedna zdánlivě banální skutečnost má zásadní dopad na nesmyslnost 2 % v případě ČR. Zatímco naprostá většina členů NATO má v nějaké podobě námořnictvo a někdy i samostatnou námořní pěchotu, Česká republika ze zjevných důvodů těmito složkami nedisponuje.

Je až zarážející, že tento argument se prozatím nikde neobjevil a stále jsme nuceni do stejných 2 % HDP na obranu, jako státy, které námořnictva mají. Jen pro srovnání, u členů NATO či EU, porovnatelných s ČR velikostí a výdaji atd. (Dánsko, Finsko...) tvoří rozpočet na námořnictvo více než 1⁄4 jejich výdajů na obranu. Selský rozum by pak naznačoval, že pokud nemáme moře (a s ním související ekonomické výhody, jako možnost rybolovu či otevřený přístup k námořnímu obchodu a zisky z přístavních zařízení), pak by naše výdaje na obranu měly být úměrně tomu upraveny.

Při střízlivém přepočtu tak pro přímořské státy může nadále platit hranice 2 % HDP, zatímco pro ČR musí nutně být spravedlivě snížena o onu 1⁄4 na 1,5 % HDP, přičemž úroveň výdajů na pozemní a vzdušné síly zůstane porovnatelná s přímořskými zeměmi. Připomínám pak dohodu koaličních stran z roku 2014, která se zavázala vydávat na obranu 1,4 % HDP do roku 2020, což se už uvedenému přepočtu blíží.

Rizikem jakéhokoliv snížení naší vlastní ambice vydávat určité procento HDP ale leží v typicky české schopnosti neplnit sliby – ať jsou jakkoliv málo ambiciózní. Může se tak snadno stát, že při hypotetickém snížení úrovně ambicí třeba na jedno a půl procenta HDP z nich nakonec ve skutečnosti opět bude procento jedno. Z tohoto pohledu jsou přece jen 2 % strašákem, kterého lze vždycky obrazně řečeno „omlátit o hlavu“.

Lukáš Dyčka
autor působí v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany