natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Přehlídky v Moskvě a Pekingu: demonstrace síly i skrývání slabosti

    14. září 2015  13:32
    Lukáš Visingr, spolupracovník redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24
    9. května 2015 se v Moskvě uskutečnila gigantická vojenská přehlídka, na které si Rusko připomnělo vítězství nad nacistickým Německem. A nedávno na tuto událost trochu navázala Čína, v jejímž hlavním městě se 3. září konala přehlídka, jež pro změnu oslavila vítězství nad Japonskem.  

    Moskevská vojenská přehlídka k 70. výročí konce 2. světové války (ilustrační foto) | foto: Ministerstvo obrany Ruska

    Oba státy využily tyto příležitosti pro prezentaci nové vojenské techniky a rovněž pro vyslání signálů k vlastnímu obyvatelstvu i do zahraničí. V čem se tedy vojenské přehlídky v Moskvě a Pekingu shodovaly a v čem se naopak lišily?

    Vítězství nad Německem a Japonskem

    První pozoruhodnou vlastností přehlídky v Pekingu je vlastně to, že se vůbec konala. V Rusku (respektive bývalém Sovětském svazu) totiž mají takzvané „Přehlídky vítězství“ velmi dlouhou tradici, jež sahá až do roku 1945, kdežto v Číně se podobná defilé ozbrojených sil dříve konala prakticky výhradně u příležitosti vyhlášení Čínské lidové republiky - na výročí 1. října 1949, takže šlo vždy o roky končící devítkou či čtyřkou (naposledy 2009).

    Letošní přehlídka je tedy v historii ČLR první, která připomíná něco jiného než ryze politický (a samozřejmě vysoce ideologicky pojímaný) akt. Oslava vítězství nad Japonskem, s nímž má Čína výjimečně dlouhou a krvavou historii konfliktů, se ale odehrávala v atmosféře, jež v kontextu východní Asie velmi vzdáleně připomíná napětí mezi Ruskem a Západem v euroatlantickém prostoru.

    Pokud základní motiv napětí Západu a Ruska představuje konflikt na Ukrajině, související s asertivní bezpečnostní a zahraniční politikou Moskvy, pak v Asii se jedná o poněkud složitější dynamiku, jelikož o své „místo na slunci“ se hlásí jak Peking, tak právě Tokio. Obranná politika Japonska se totiž pod vládou premiéra Abeho zásadně proměňuje (lze vlastně hovořit o remilitarizaci země), což ale v Asii pořád vzbuzuje rozporné reakce, neboť Japonci se stále nezbavili stigmatu „agresivního národa“. To se naopak např. Němcům povedlo téměř perfektně, kdežto roli státu, jež v Evropě vyvolává obavy, získalo Rusko, což pochopitelně do značné míry navazuje na studenou válku.

    V poslední době lze však přece jen vidět trend jistého „smiřování“ Japonska s dalšími zeměmi Asie (včetně vojenské spolupráce), ovšem právě s výjimkou Číny, neboť její současné ambice zjevně budí větší obavy než trvající resentimenty vůči Japonsku. A takto je proto třeba vnímat i „přehlídkový“ projev čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a komentáře k přehlídce, kde často zněly připomínky, že jde o oslavu vítězství nad Japonci.

    Projevy o historii, současnosti a míru

    Ostatně projevy prezidentů Vladimira Putina v Moskvě a Si Ťin-pchinga v Pekingu si zaslouží také aspoň krátkou zmínku. Hlava Ruské federace věnovala větší prostor připomenutí historie, tedy druhé světové války (v Rusku zpravidla označované jako „velká vlastenecká válka“), aby se pak věnovala kritice některých trendů v současném mezinárodním prostředí. Ačkoli nebyla žádná konkrétní velmoc uvedena, všem bylo nepochybně jasné, že se jedná o kritiku Západu a jeho zahraniční politiky, resp. těch jejích prvků, které dnes Kreml vnímá coby ohrožení svých zájmů. V tomto směru byl projev čínského prezidenta dost odlišný.

    Také samozřejmě věnoval značnou část připomínkám historie a čínského vítězství v konfliktu, jenž se oficiálně označuje jako „čínská lidová válka na odpor proti japonské agresi“ (zatímco celá druhá světová válka je v ČLR známa jako „světová antifašistická válka“). Když ovšem Si Ťin-pching v hovoru přešel k současnosti, akcentoval především téma míru. Slovo „mír“ znělo téměř v každé větě, což se dá nejspíše interpretovat i jako snaha o jakési „uklidnění“ sousedů Číny, znepokojených jejím vojenským vzestupem. A ačkoli explicitně nezaznělo nic jako varování před ambicemi Tokia, ono akcentování čínské touhy po míru výrazně kontrastovalo s připomínkami japonské agrese v minulosti, což zřejmě představovalo hlavní poslání projevu.

    Pozornost vzbudilo i oznámení, že Čína v rámci „snahy o mír“ sníží stav svých ozbrojených sil o 300 000 vojáků. Pro experty ovšem o žádné velké překvapení nejde, protože takový krok se fakticky očekával jako součást čínské vojenské reformy, která preferuje kvalitu před kvantitou. Avizovaná redukce se zajisté bude týkat zejména pozemních sil, protože letectvo a námořnictvo jsou složky, které potřebují sice méně početný, avšak o to lépe vycvičený personál.

    Dva přístupy k připomenutí minulosti

    Obě mocnosti také zvolily poněkud odlišný přístup k tomu, co bylo oficiálním posláním obou přehlídek, tzn. k připomenutí vítězství v druhé světové válce. V Moskvě totiž pochodovalo po Rudém náměstí sedm formací vojáků s historickými uniformami, zbraněmi a výstrojí, zatímco po pekingském náměstí Nebeského klidu prošlo jedenáct útvarů pěchoty, jež sice připomínaly slavné jednotky a bitvy války proti Japonsku, všechny však měly současnou výzbroj a výstroj.

    V Rusku tradice, v Číně výjimka

    Letošní přehlídka je tedy v historii ČLR první, která připomíná něco jiného než ryze politický akt. Oslava vítězství nad Japonskem, s nímž má Čína výjimečně dlouhou a krvavou historii konfliktů, se ale odehrávala v atmosféře, jež v kontextu východní Asie velmi vzdáleně připomíná napětí mezi Ruskem a Západem v euroatlantickém prostoru.

    Ruské přehlídce samozřejmě přihlíželi váleční veteráni, v případě Číny se však přímo zapojili do defilé na náměstí, po kterém přejely dva motorizované útvary veteránů (průměrný věk činil 90 let a nejstaršímu z nich bylo 102 let!) a potomků padlých. Naopak v Rusku se objevila také historická obrněná vozidla. V čem lze pro změnu spatřovat podobnost obou akcí, to je cosi, co lze popsat jako jistý pokus o „národní smíření“.

    Na Rudém náměstí totiž poprvé pochodovali i kozáci, jejichž stále kontroverzní historie (včetně účasti mnoha z nich v boji proti bolševikům v ruské občanské válce a potom angažmá po boku Němců ve druhé světové válce) dříve činila jejich účast problematickou. V případě Číny pak stojí za zmínku, že se neúčastnili jen veteráni sil vedených Komunistickou stranou Číny, ale také ti z nacionalistického Kuomintangu. Co se týče čísel, v Rusku pochodovalo celkově 16 000 mužů (z nich bylo 1300 z deseti zahraničních armád), projely bezmála dvě stovky vojenských vozidel a pak přeletělo více než 140 letounů a vrtulníků.

    Přehlídky v Pekingu se účastnilo celkem 12 000 čínských vojáků (což ale zahrnuje i osádky vozidel a letadel), téměř tisíc vojáků ze zahraničí (resp. ze sedmnácti států), zhruba pět stovek vozidel a dvě stovky letounů a helikoptér. Pěší část v Rusku ukázala prakticky všechny složky ozbrojených sil (s důrazem na vojenské školství), kdežto v Číně se pěší část omezovala na oněch již zmíněných jedenáct „hrdinských“ formací.

    Prezentování nové vojenské techniky

    Přejděme ale již k tomu, co bylo pro mnoho diváků jistě tím hlavním důvodem, proč obě akce sledovali. Jedná se samozřejmě o novou vojenskou techniku, kterou obě mocnosti představily. Také v tomto smyslu lze konstatovat některé významné rozdíly. Rusové jednoznačně položili hlavní důraz na obrněnou techniku a prezentovali šest zcela nových vozidel, jež nyní prochází zkouškami a do normální služby vstoupí až za několik let. Jedná se o tank T-14 Armata, těžké bojové vozidlo pěchoty T-15 Armata, střední obrněnce pro pěchotu Kurganěc-25 (dvě verze), kolový obrněnec Bumerang a samohybnou houfnici Koalicija-SV. Kromě nich defilovala řada dalších typů, avšak s výjimkou protitankové modifikace automobilu GAZ Tigr-M se jednalo o dobře známá vozidla. Ve vzduchu nad Moskvou se neobjevila žádná novinka, což bylo patrně zklamáním pro ty, kdo očekávali výstup letounu páté generace Su-50 PAK FA.

    Číňané zvolili jiný přístup a prezentovali jen zbraně, které se již nacházejí v řadové výzbroji (ačkoliv některé zatím asi pouze ve velmi omezeném počtu), avšak zdůrazňovali, že 84 % předvedené techniky se na veřejnosti objevuje poprvé. Toto prohlášení může být striktně formálně pravdivé, ovšem pro znalce a fandy vojenské techniky bylo opravdových novinek ve skutečnosti málo, protože většina typů již byla dlouhou dobu známa z neoficiálních zdrojů, různých úniků informací atd.

    Ono pyšné oficiální prohlášení navíc poměrně zásadně devalvuje fakt, že nadpoloviční většina představených typů se nedá pokládat za ryze čínské konstrukce, protože jde o kopie (licenční i nelicenční) a modifikace nejrůznějších zahraničních vzorů. V řadě oborů vojenské techniky se stále ještě nedá mluvit o tom, že by se ČLR úplně zbavila závislosti na zahraničních zdrojích a že by již vytvořila svébytnou a originální konstrukční školu.

    Obávaný arzenál raket „Říše Středu“

    Pokud ale Čína v nějakém oboru skutečně vyniká, pak je to jistě ten, který představoval patrně nejvýznamnější složku přehlídky techniky. Jde o balistické rakety, které v ČLR provozuje tzv. Druhý dělostřelecký sbor. Po již známé raketě krátkého doletu DF-15B se objevila nová střela stejné kategorie DF-16, jejíž maximální dolet se pohybuje mezi 800 a 1000 km, což by stačilo k útoku na Okinawu.

    Přečtěte si související články Lukáše Visingra pro natoaktual.cz:

    Veřejnost poprvé spatřila raketu DF-21D, o níž se již řadu let mluví jako o „asymetrické stříbrné kulce“, která má překonat hlavní triumf US Navy, totiž letadlové lodě. Protilodní balistická zbraň DF-21D, jejíž maximální dosah odhadují různé zdroje mezi 1500 a 2100 km, nese manévrující hlavici s přesným koncovým naváděním, jež má umožňovat zásah pohybujícího se hladinového cíle.

    Odborníci se stále nemohou shodnout, zda může tato raketa skutečně fungovat zamýšleným způsobem, nebo zda jde spíše o psychologickou zbraň, jež má Američany odstrašovat coby „typicky čínská“ válečná lest. V každém případě ale mají experti i fandové nový důvod k diskusím, protože kromě veřejné premiéry rakety DF-21D se objevila zcela nová raketa delšího středního doletu DF-26, která má údajně dolet přes 3000 km (možná až 4000 km), což postačuje na zásah ostrova Guam, ale navíc má být také schopna útočit proti hladinovým lodím. Byla prezentována také mezikontinentální raketa DF-31A a coby premiéra obrovská zbraň stejné kategorie DF-5B, modernizovaná úprava zastaralé rakety DF-5, která je nově schopna nést několik samostatných hlavic. Z dalších zajímavých zbraní zasluhuje zmínit protizemní střela s plochou dráhou letu DF-10, nadzvuková protilodní raketa YJ-12 či tři typy bezpilotních letounů. V letecké části přehlídky to byl např. strategický bombardér H-6K Mars, palubní stíhačka J-15 Flying Shark, bitevní helikoptéry WZ-10 a WZ-19 a několik radarových a průzkumných letounů odvozených z typů Y-8 a Y-9.

    Mezinárodní kontext obou přehlídek

    Bylo by však velikou chybou věnovat se jenom vojenským záležitostem a nevšimnout si toho, co přehlídky v Moskvě a Pekingu znamenají z širšího politického hlediska. Obecně totiž platí, že působivé akce tohoto typu se v západních demokratických státech pořádají poměrně zřídka (a v některých státech vůbec), avšak o to častější jsou v zemích, které nepředstavují z hlediska demokracie zrovna ideální vzory. Právě proto je třeba posuzovat též širší politický kontext, ve kterém se obě přehlídky odehrály.

    S tím ostatně souvisí i zahraniční účast, protože do Moskvy vyslala většina západních zemí delegace jen na nízké úrovni (pokud tedy vůbec nějaké), takže z nejvyšších představitelů členů EU a NATO nakonec přijel jen český prezident Miloš Zeman a slovenský premiér Robert Fico. A dost podobná situace panovala v Číně, kam západní země poslaly převážně jen velvyslance či ministry, naopak značně hojná byla účast hlav států a vlád států Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a tak jediným vysokým západním státníkem byl znovu Miloš Zeman (čehož propaganda Kremlu využila trochu paradoxně daleko více než ta čínská).

    Ukázka spojenectví

    Právě postoj čínské generality byl rozhodující v březnu 2012, kdy byl v Pekingu proveden pokus o převrat neo-maoistů proti pragmatickému křídlu Komunistické strany Číny, které vedl tehdejší prezident Chu Ťin-tchao. Armáda se ale tehdy postavila rozhodně na stranu stávajícího vedení, pokus o puč byl potlačen a posléze proběhlo klidné předání moci do rukou nynějšího prezidenta, který tedy armádě vlastně vděčí za svou funkci.

    Ke cti českého prezidenta se ovšem hodí dodat, že na obou přehlídkách ostentativně ignoroval diktátory ze států třetího světa a soustředil se na setkání s prezidenty Ruska a Číny, se kterými jednal o vzájemném obchodu i o spolupráci proti islámskému terorismu.

    V každém případě se však musí zdůraznit, že vojenské přehlídky nejsou jen demonstrací síly, za kterou bývají často výlučně pokládány a která samozřejmě směřuje i k vlastnímu obyvatelstvu, v němž má posílit hrdost a loajalitu. Nezřídka jde rovněž o nástroj na odvádění pozornosti od slabin a problémů, které lze optimálně zakrýt právě prostřednictvím „ukazování svalů“. Vzhledem k ekonomické situaci Ruska lze soudit, že moskevská přehlídka měla i tento účel, avšak přinejmenším stejně významný byl tento motiv rovněž v případě Pekingu.

    Aliance čínského prezidenta a vojska

    Čína se totiž dnes potýká se stále vážnějšími ekonomickými problémy, jež se týkají akciového a realitního trhu, bankovního sektoru, vývozu a investic. Oficiální údaje jsou často předmětem pochybností a množí se prognózy, že Čínu čeká krize, která by mohla vést až k jejímu krachu. Ono „řinčení zbraněmi“ okolo sporných ostrovů v Jihočínském a Východočínském moři se dá interpretovat i jako úsilí zakrýt tyto potíže a vzbudit u sousedů i vlastního obyvatelstva dojem síly. Do tohoto schématu může krásně zapadat i nedávná vojenská přehlídka. Navíc je potřeba zmínit ještě jeden faktor, který v případě Putinova Ruska (zatím) nehraje významnou roli, a to mocenskou strukturu Číny, resp. čínského establishmentu. Podle názoru mnoha odborníků lze tuto přehlídku chápat jako demonstraci pevné pozice prezidenta Si Ťin-pchinga a jeho těsného spojenectví s vedením ozbrojených sil, jejichž politická moc v ČLR by se neměla podceňovat.

    Koneckonců, právě postoj čínské generality byl rozhodující v březnu 2012, kdy byl v Pekingu proveden pokus o převrat neo-maoistů proti pragmatickému křídlu Komunistické strany Číny, které vedl tehdejší prezident Chu Ťin-tchao. Armáda se ale tehdy postavila rozhodně na stranu stávajícího vedení, pokus o puč byl potlačen a posléze proběhlo klidné předání moci do rukou nynějšího prezidenta, který tedy armádě vlastně vděčí za svou funkci. Snad i proto se tvrdí, že ze všech čínských vůdců má nejužší vztahy s generalitou právě prezident Si Ťin-pching, který ochotně plní požadavky ozbrojených sil. Otázkou samozřejmě je, zda toto spojenectví vydrží i v ekonomické krizi, která by si mohla vyžádat zredukování armádního rozpočtu. Stejně tak se dá diskutovat, jestli na sousedy Číny více zapůsobil projev plný snah o mír, nebo spíše arzenál nových zbraní. Jisté ovšem je, že vojenské přehlídky v Moskvě a Pekingu představují události s velkým vlivem na dynamiku mezinárodního prostředí.

    Lukáš Visingr
    Autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media