Pro ty, kteří chtějí srovnávat Maďarsko a Polsko a eventuálně se bát, že orbanizace se může přenést na Slovensko a do Česka, je však důležité sledovat několik faktorů, které zásadně odlišují jednotlivé středoevropské země, spojené různě silnými populistickými stranami či hnutími, která vzhlížejí k politickému stylu Viktora Orbána se zjevnou touhou po inspiraci.

První důležitý faktor je síla politické formace, kterou aspirant orbánovského stylu vede a síla či jednota opozice vůči ní. Viktor Orbán sjednotil téměř veškerou maďarskou pravici za osm let v opozici, zatímco Jaroslaw Kaczyński byl a je člověkem, který spíš dělí než sjednocuje.

V tomto je Orbánovi mnohem podobnější slovenský premiér Robert Fico, který pod křídla Směru-sociální demokracie sjednotil většinu levicových a oportunistických proudů slovenské politiky. Na zřejmou hranici voličské základny ale narazil v prezidentských volbách před dvěma lety, takže příští rok bude po očekávaném vítězství v březnových volbách složitě hledat partnera, pokud se do parlamentu nedostane oprášená Slovenská národní strana, kterou si Fico svým způsobem pěstuje jako potenciálního spojence.

Síla, respektive slabost opozice je pak dalším faktorem, který se mimo Maďarsko těžko podaří zopakovat a který ukazuje, jak je určitá rovnováha ve stranickém systému důležitá pro fungování liberální demokracie. V Polsku se sice rozhádala a stále se drolí bývalá vladní strana Občanská platforma, ale nová liberální strana Nowoczesna.pl ekonoma Ryszarda Petru se v prvních týdnech nástupu konzervativců ukazuje dostatečně silnou přinejmenším na to, aby udržovala ostrou veřejnou debatu. V sobotu dostala do ulic Varšavy na protest dokonce několik desítek tisíc lidí.

Do pozice lídra slovenské opozice se snaží dostat Radoslav Procházka se svojí stranou Síť a má k dispozici jako partnery potenciálně další dvě relativně silné strany. Nejhůř tak v tomto bodě dopadá Česko, jehož pravicová opozice vyklidila pole právě populismu Andreje Babiše, kterého – paradoxně – udržuje na uzdě jeho koaliční partner a premiér Bohuslav Sobotka.

Druhým klíčovým bodem - v němž se orbanizace v Maďarsku povedla, v Polsku to bude mít těžké, ale který je slabinou v Česku a na Slovensku - je veřejný prostor a kvalita veřejné diskuse, tedy hlavně pluralita a nezávislost médií. Polská média jsou dostatečně majetkově i obsahově pestrá, aby se po případném podřízení veřejnoprávních médií jedné straně udržela ve veřejném prostoru pestrá nabídka informací a názorů. Na Slovensku je to kvůli velikosti trhu mnohem složitější a Česko se po odchodu zahraničních majitelů médií o svůj veřejný prostor a kvalitu diskuse v něm musí dost urputně rvát.

Třetím pilířem orbanizace v Maďarsku byla zoufalá ekonomická situace, zklamání lidí z tržní ekonomiky a nejistota způsobená krizí. Střední Evropa je nyní celkově v mnohem lepší situaci, než bylo Maďarsko po dvou krizových letech 2008 a 2009, když v roce 2010 dalo dvoutřetinovou většinu Fideszu, který neměl ani jasný hospodářský program a ekonomické zákony přijímal často bez diskuse na nočních zasedáních, aby je za pár dní měnil kvůli jejich chybovosti či nesouladu třeba s evropskou legislativou.

Viktor Orbán si také pojistil svoji hegemonii vytvářením obrazu vnějšího nepřítele a obranou před ním. V letošním roce to byli především uprchlíci, jejichž obraz vláda dokázala obratně využít, protože jazykově a kulturně přeci jen odlišní Maďaři v sobě mají zakódovaný jistý pocit ohrožený, pěstovaný jako národní trauma od Trianonské dohody v roce 1920, kdy Uhersko přišlo o dvě třetiny území a třetinu obyvatel.

Pocit národního ohrožení se možná snadno vyvolává mezi Slováky (Fico a jeho strana už razí předvolební heslo „Chráníme Slovensko“), ale hůř zabírá v Polsku, které v sobě posledních dvacet pět let pěstuje obraz sebevědomě se vzpamatovávajícího národa a státu. V pragmatickém Česku je to umělá konstrukce, jejíž nebezpečí jsme viděli v první přímé prezidentské volbě a která se nyní s uprchlíky opět objevila, ale například kvůli tomu, že nemáme vnější hranice EU, tak se těžko materializuje. Ale také nemáme větší zkušenost s cizinci, takže populisté různého typu mohou onen strach budovat na pocitu „neznámého“.

Nová polská vláda určitě naváže na tradici historických vztahů s Maďary a obě vlády se budou snažit najít co nejvíce společných bodů zejména ve vztahu k Evropské unii, protože obě zastávají euroskeptický názor, ale obě stejně dobře vědí, že unii nemohou opustit. Tento vztah k unii a schopnost společného názoru a postupu Poláků a Maďarů bude mít zásadní vliv na budoucnost visegrádské skupiny. Zásadním rozdílem je ovšem vztah k Rusku, především v obchodní sféře, který může naopak Varšavu a Budapešť brzdit v rozvíjení případných společných zahraničně politických iniciativ. Ve sblížení s Ruskem má Jaroslaw Kaczyński jasnou červenou čáru ve formě přiživované teorie o tom, že prezidentský speciál v roce 2010 s jeho bratrem – prezidentem při přistávání „sestřelili“ Rusové.

Zopakovat tedy orbanizaci ve všech jejích rozměrech v jakékoli jiné zemi střední Evropy je poněkud složité. Ale je nepochybné, že Viktor Orbán poskytl svým kolegům populistům inovativní návod, jak se dostat k moci a udržet si ji. A mnozí se ho určitě pokusí napodobit.

Martin Ehl
autor je vedoucím zahraniční rubriky Hospodářských novin