Revize smlouvy byla nutná, neboť původní a dodnes platná smlouva je založena na blokovém principu, který přestal být po rozpadu Varšavské smlouvy relevantní. Nová verze smlouvy přináší maximální národní a teritoriální limity (namísto původních blokových) smlouvou limitované konvenční výzbroje, tedy tanků, obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, dělostřeleckých systémů nad 100 mm, bojových letadel a útočných vrtulníků.

Rusko se delší dobu snaží smlouvu modifikovat a vyjednat si určité ústupky. Předně je, z hlediska Ruska, slabinou modifikovaného dokumentu, že nezahrnuje všechny evropské státy. Problematická je zejména neúčast Litvy, Lotyška a Estonska, čímž vzniká jakási „šedá zóna“, ve které by se NATO teoreticky mohlo pokusit nashromáždit potenciál útočných vojenských sil ohrožujících Rusko. Ruský požadavek na zapojení těchto zemí by proto bylo možné považovat za legitimní, kdyby nebyl vládám baltských států předkládán imperiálně arogantním tónem, v němž je Putin poslední léta mistrem. Adresáti ruských hrozeb dlouhodobě reagují škodolibými obstrukcemi. Rusko se dále snaží zachovat si svoji vojenskou přítomnost v Gruzii a Moldavsku, jež se v roce 1999 v Istanbulu zavázalo ukončit a proti které vlády těchto zemí dlouhodobě protestují. Na podporu jejich postoje členské státy NATO prozatím důsledně spojují ratifikování modifikované smlouvy s odsunem ruských vojsk, což potvrdily i na nedávno skončené konferenci ve Vídni. Současný humbuk kolem dokumentu proto může být nástrojem k obměkčení aliance, případě vražení klínu mezi spojence.

Vladimír Putin v rámci současné ruské diplomatické ofenzívy proti protiraketové obraně jmenoval Českou republiku mezi zeměmi, které mají narušovat principy smlouvy. V tomto případě však spíše platí, že „zloděj křičí chyťte zloděje“. Většina členů NATO je v reálných stavech smlouvou limitované výzbroje hluboko pod maximálními početními limity nejenom staré ale i modifikované smlouvy, přestože ještě nevstoupila v platnost. Žádný stát tyto limity nepřekračuje, což prozatím platí i pro Rusko. V České republice míra demilitarizace ve srovnání s obdobím budování rozvinuté socialistické společnosti velmi výrazně pokročila a česká armáda je výrazně pod stanovenými limity. Inspekční režim je také dodržován. Obviňovat ji z porušování smlouvy je proto absurdní. Na straně druhé by bylo možné vyslovit pochybnosti, zda určité reorganizace ruských bezpečnostních složek v posledních letech nemají za cíl spíše obejít smlouvu, než cokoli jiného. Smlouva se totiž netýká sil určených k udržování vnitřní bezpečnosti, které byly v „prvním státě dělníků a rolníků“ značně hypertrofované a vybavené těžkou (smlouvu limitovanou) bojovou technikou, což je dědictví, které si Ruská federace uchovává. Také nedávné ruské rozhodnutí omezit mezinárodní inspekce dohlížející na dodržování závazků vyplývajících z odzbrojovacích smluv není v souladu se smyslem smlouvy. Právě inspekční mechanismus je na smlouvě možná to nejcennější.

Možná celá hysterie kolem smlouvy je přípravou Ruska na hození ručníku do ringu ve sporu o protiraketovou obranu, za což může chtít „výpalné“. Jeho součástí by mohl být i požadavek revize smlouvy obsahující zahrnutí Litvy, Lotyška a Estonska, souhlas s vyššími limity pro Rusko a dohoda na prodloužení ruské vojenské přítomnosti v Gruzii a Moldavsku. Je v tradici sovětské a ruské diplomacie, že než Rusko s těmito požadavky otevřeně vystoupí, pokusí se celou záležitost zdramatizovat. Nedávná jednání ve Vídni jsou zcela určitě jenom prvním dějstvím. Jaké trumfy má Putin dále v rukávu? Možná hrozby odstoupení od smlouvy, možná přímo odstoupení ale možná také něco úplně jiného. Putin by ale měl vzít v potaz, že každá hůl má dva konce.

Zdeněk Kříž
Autor je docentem Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU