K určitému narušení této tradice došlo jen před šesti lety, kdy vlády pod vedením Práva a Spravedlnosti (PiS) během chaotických dvou let 2005-2007 vyváženě rozdělenou pozornost Evropské unii a NATO přesunuly výrazně směrem k alianci a snaze o budování "strategického partnerství” se Spojenými státy. Byl to do jisté míry důsledek germanofobní a rusofobní politiky tehdejších vlád a ztížené pozice Polska v rámci Evropské unie. Unie jen velmi obtížně přijímala vypjatě nacionalistickou rétoriku tehdejších vládců Polska i účast ultrakatolických a krajně populistických stran Liga polských rodin a Sebeobrana ve vládě premiéra Jaroslawa Kaczynského.

Polská aktivita v rámci aliance navazovala ale na předchozí kabinet Svazu demokratické levice, v němž však důležitou roli, až do vystoupení z koalice, hrála postsolidaritní Unie svobody. Polská armáda se nejaktivněji z nových států NATO podílela jak na operacích Aliance v Afghánistánu a na Balkáně, tak velice výrazně podpořila útok USA a jejich spojenců v Iráku, kde Poláci dokonce jeden čas převzali velení celého středního sektoru Iráku s centrem na základně v Babylonu.

Orientace Jaroslawa Kaczynského na Spojené státy se nejvýrazněji projevila při jednání s USA o umístění protiraketové základny na polském území, druhou částí měl být pak radar v České republice. Myšlenka narazila na tvrdý odpor některých západoevropských zemí, což však Kaczynského kabinetu nijak nevadilo.

Po změně před čtyřmi lety nová změna – doleva

Volby v roce 2007, které vynesly k moci Občanskou platformu, jež se postavila do čela vlády doplněné malou centristickou Polskou lidovou stranou, přenesly dva základní akcenty polské "posrpnové” zahraniční politiky zpět do rovnováhy. Jednání o protiraketové základně s USA se zpomalila a nový kabinet Donalda Tuska k nim začal přistupovat stylem něco za něco. To se nakonec Polsku vyplatilo, když USA po prezidentských volbách svůj záměr přehodnotily. Poláci však trvali na tom, že přestože žádná základna alespoň v prvních vlnách budování nové "Obamovy” protiraketové obrany v Polsku nebude, americké závazky, například v podobě umístění patriotů, nadále platí. Podobně tomu bylo i v případě zahraničních misí, kde se ze skupiny nejaktivnějších zemí Polsko zařadilo o stupeň níže, byť stále zůstává polská angažovanost nadprůměrná.

V tuto chvíli, necelý týden před parlametními volbami, hlásí průzkumy sice vyrovnaný souboj dvou hlavních stran Občanské platformy a Práva a spravedlnosti. Pokud však nedojde k vytvoření vlády těmito dvěma stranami, v minulých šesti letech do krve rozhádaných, převezme roli jazýčku na vahách pravděpodobně Svaz demokratické levice. Ten za minulých šest let prošel zásadním vývojem, kdy se ze "státostrany” stal klasickou levicovou stranou západoevropského stylu. To se přeneslo i do zahraničně-politické a bezpečnostní oblasti, kde se nové vedení strany rozešlo s dávnými základy této politiky stanovené ještě dvojnásobným prezidentem a zakladatelem strany Aleksandrem Kwasniewským. Už v době vyjednávání o protiraketové základně ji označovalo za "bezpečnostní riziko” a požadovalo vypsání referenda, v současné kampani pak otevřelo otázku co nejrychlejšího a jednostranného stažení polských vojáků z Afghánistánu, podobný scénář prosazovala strana v Iráku.

Polsko zůstane klíčovým státem NATO

Je samozřejmě otázkou, jak velkou roli by SDL dostala při vytváření bezpečnostní a zahraniční politiky státu a zda by svoji opoziční rétoriku po vstupu do vlády strana nezmírnila. Ale tlak na nezvyšování výdajů na obranu, omezení polské účasti v zahraničních misích či přesunutí akcentu z NATO směrem k EU je nutné očekávat.

Neznamená to sice změnu zásadní, Polsko nadále zůstane jednou z nejaktivnějších nových zemí Aliance, ale přesto nemůže NATO ani Washington počítat, že by Varšava byla nějakým vzorovým státem, plnícím všechny závazky nad rámec, kterým je plní většina zemí Aliance. I když na druhé straně, oproti takovým zemím jako Slovensko nebo Česká republika, přece jen stále bude Polsko členský stát NATO úplně jiné, tedy mnohem vyšší kategorie.

Luboš Palata
autor je redaktorem Lidových novin
a dopisovatelem Gazety Wyborczy a German Times