Politika „Françafrique“ v podmínkách počátku XXI. století

2. srpna 2010  13:45
Když 14. července 2010, při oslavách pádu Bastily pochodovali na pařížských Elysejských polích na vojenské přehlídce také vojáci z bývalých francouzských kolonií, mluvilo se o novém pokroku v partnerství Francie s Afrikou.  

Jeho pravá podstata však byla medializována mnohem méně, přestože má hluboké kořeny. Jedno však bylo jasné všem – že po návratu země do NATO, přináší Sarkozyho prezidentství ve vojenské oblasti další převratný krok.

Po desetiletí vnímala Paříž postkoloniální Afriku jako svou výhradní sféru vlivu a nejednou ji byla ochotna udržet i pomocí vojenské intervence. Francouzské základny jsou rozesety od Senegalu po Džibutsko a hostí přes polovinu z cca 12 000 vojáků, které má země galského kohouta v zahraničních peacekeepingových operacích. Nejedná se zdaleka pouze o Cizineckou legii (jejíž půlbrigáda s cca 2 800 muži je umístěna například v Džibutsku), ale také o poměrně značný kontingent vzdušných sil, speciálních jednotek atd. Mezi lety 1962 až 1994 bývalá koloniální metropole vojensky intervenovala na kontinentu celkem devatenáctkrát. Avšak od neúspěšného zásahu v Rwandě v roce 1994, a po celé řadě dalších událostí v polovině devadesátých let, dostal multilaterální postup a spolupráce s regionálními bezpečnostními organizacemi přednost.

Část expertů pokládá současnou politiku Francie v Africe za přímý důsledek chybných kroků v devadesátých letech. Nicméně napjatý vojenský rozpočet a měnící se strategické klima nejspíše popostrčilo zemi k multilaterálnímu přístupu mnohem více.

Strukturální změny v ozbrojených silách, opuštění konskripce, drastické snížení stavů a zavírání posádek mezi lety 1997 a 2002 logicky znamenají, že země nadále nebude schopna udržovat tutéž úroveň dominance na africkém kontinentu, na jakou byla především v šedesátých a sedmdesátých letech zvyklá. Odborníci navázaní na prezidenta Sarkozyho, kteří se podíleli na vzniku Bílé knihy obrany Francie, se navíc častěji než dříve, shodují na názoru, že Francie by měla soustředit svou pozornost raději na Asii a Jižní Ameriku – tedy na oblasti, kde leží její budoucí ekonomické zájmy. Nové aspekty a změny priorit tak pomalu, ale jistě, vedou k přehodnocení letité přítomnosti Francie na kontinentu. Zůstává jen otázkou, jak se francouzské elity nové situace zhostí a jakým způsobem přijmou ztrátu části prestiže, která nevyhnutelně musí následovat.

Paříž – Dakar; "méně nákladně, méně viditelně – ale stejně efektivně"
Když Francie na počátku šedesátých let podepsala smlouvy o spolupráci a technické pomoci s mnoha zeměmi své bývalé koloniální říše, umožnilo jí to udržet si vojenské základny mimo jiné v Čadu, Středoafrické republice, Džibutsku, Gabonu a Senegalu. Většina těchto smluv existuje dodnes, přestože jejich přesné znění je většinou drženo v tajnosti. Dokonce se mohlo zdát, že vliv Paříže ještě vzroste s odchodem jiných koloniálních mocností. Především překotné stažení Belgičanů z Konga, umožnilo Francii uplatňovat svůj vliv i zde – nezřídka také za použití vojenských nástrojů.

Tuto úroveň dominance v Africe si země udržela až hluboko do devadesátých let. Když však po nástupu Sarkozyho začaly dlouho očekávané bezpečnostní dokumenty získávat svou finální podobu, bylo jasné, že nové vedení státu zásadně přehodnocuje svou pozici na kontinentu. V srpnu 2009 francouzský prezident oznámil, že do konce roku 2010 budou hotovy nové vojenské smlouvy s osmi africkými zeměmi – do dnešního dne je však podepsalo jen Togo, Kamerun a Středoafrická republika. Zjevné těžkosti nastaly především v otázce budoucí vojenské spolupráce se zeměmi, jež v současné době hostí největší vojenské základny Francie v zahraničí. Tedy v tomto případě hlavně se Senegalem.

Přečtěte si na natoaktual.cz další související téma:
J. Eichler: Návrat Francie - žádné překvapení se nekoná

Bílá kniha obrany kromě jiného vymezuje čtyři poměrně přesně definované tzv. kritické regiony táhnoucí se na strategické linii od Atlantiku do Indického oceánu. Sahel je sice vydefinován jako jedna z těchto oblastí, ale bylo by iluzorní domnívat se, že je tou nejdůležitější. Zatímco tak základna v Džibutsku na východním pobřeží Afriky a na atlantické straně Libreville v Gabonu zůstanou zachovány, pro Dakar v Senegalu toto postavení na periferii znamená konec. Symbolicky 4. dubna 2010 – na den přesně padesát let poté, kdy Charles de Gaulle udělil Senegalu nezávislost, byla vlajka s trikolórou stažena a základna uzavřena. Odchod byl z francouzské strany komentován nutností vybudovat vyvážené partnerství s Afrikou, založené spíše na ekonomických a kulturních svazcích. To je nesporně správný přístup, ale i laikovi je jasné, co se za těmito obecnými frázemi skrývá. Paříž má na mysli mnohem flexibilnější vojenskou přítomnost zajištující dosavadní míru vlivu, která ale navenek není příliš vidět – a především není příliš vidět na vojenském rozpočtu země. Protože Senegal patří mezi stabilnější z afrických zemí, základna v Dakaru v dosavadním rozsahu tak není potřeba. Zůstane maximálně 400 vojáků, jejichž hlavní náplní bude výcvik afrických jednotek v rámci programu Reinforcement of African Peacekeeping Capacities (RECAMP).

V rámci své předvolební kampaně Sarkozy rovněž kritizoval letitou praxi podpory pochybných režimů v afrických zemích. "Françafrique”, jak se tato politika s oblibou nazývala, se v očích nového prezidenta stala jen obtížně obhajitelnou zátěží. Francie se místo toho měla orientovat na spolupráci s rychle rostoucími ekonomikami Asie a Jižní Ameriky. Byl to ale také Sarkozy, kdo rozhodl, že udržení prezidenta Čadu Idrisse Deby u moci, je nezbytným předpokladem zajištujícím úspěch mise EUFOR Tchad/RCA ve východní části této země. V únoru 2008 byl pokus Súdánem podporovaných povstalců svrhnout Debyho vládu odražen s francouzskou pomocí.

Oficiálně se sice jednalo jen o evakuaci Evropanů z oblasti, ale fakticky francouzští vojáci zabezpečili letiště, odkud pak letectvo postup povstalců snadno zastavilo. Paříž sice veřejně oznámila, že její podpora byla čistě logistická a že se jí účastnili pouze vojáci normálně umístění v Čadu mimo rámec EU, nicméně jiné zdroje naznačují, že jednotky speciálních sil se přímo účastnily bojů. Kromě toho, že opět jednou francouzská intervence udržela u moci spřáteleného vůdce – což v tomto případě bylo patrně dobře, ilustruje tato operace, jak si Francie představuje svou novou politiku v Africe.

Jejím základem bude jakási francouzská verze "coalitions of the willing" – to znamená mise na bázi EU nebo regionálních koalic – vždy ale tak, aby v nich Francie jednoznačně dominovala. Účast jiných zemí pomůže nést část nákladů a poskytne operaci legitimitu. V případě nutnosti se ale Francie nebude zdráhat využít svého dominantního postavení k akci sledující čistě národní zájmy – jako v případě intervence ve prospěch Idrisse Debyho v Čadu. Francie jasně kalkuluje s tím, že stát, který poskytne největší část sil, bude mít na vedení operace vždy vyšší vliv, než jaký je poměr jeho početního zastoupení na celkových stavech vyslaných jednotek. Tento přístup tak přesně splňuje požadavek na "méně viditelné, méně nákladné, ale stejně efektivní" mise.

AFRICOM – aneb "Kde domov můj?"
Bylo by nicméně lákavé spojovat francouzský odchod ze Senegalu s rostoucí neochotou Čadu spolupracovat se zahraničními jednotkami ve chvíli, kdy se jeho vztahy se sousedním Súdánem v nedávné době stabilizovaly. Francouzští analytici si kladou otázku, zda žádost Čadu o odchod mise OSN ze země, není jen předehrou k odchodu i dalších zahraničních jednotek. Z ostatních států NATO mají své vojáky v Africe dlouhodoběji umístěny jen Velká Británie a USA. Zatímco britská přítomnost není téměř na očích a není rovněž zdrojem politického napětí, USA se nacházejí v obtížnější pozici.

Zatímco Francie svou přítomnost na kontinentu omezuje, USA se ji snaží posílit. Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2002 vydefinovala Afriku jako oblast mezinárodního terorismu a amerických energetických zájmů. Aktivity USA zaměřené na posilování regionální vojenské spolupráce krátce nato vzrostly a soustředily se především do oblasti Guinejského zálivu (konkrétně oblast od Pobřeží Slonoviny k Angole) a Džibutska. Zatímco v posledně jmenované zemi je americká přítomnost vnímána víceméně jako stabilizující faktor v boji proti somálským pirátům, tak Guinejský záliv je až příliš ztotožněn s těžbou ropy. Když pak bylo v říjnu 2007 vytvořeno americké velitelství pro Afriku (AFRICOM), zvedla se proti jeho umístění na kontinentu poměrně značná vlna odporu. Výsledkem je, že USA od hledání sídla na černém kontinentu raději zcela upustily a jeho domovem na delší dobu zůstane německý Stuttgart – že se jedná o zřejmé fiasko, je jasné na první pohled.

V USA byly přitom se vznikem AFRICOMu spojovány naděje, že období francouzské dominance na kontinentu je u konce. Místo toho z francouzského stahování a americké neschopnosti těží Čína, která v Africe nemá jediného vojáka – přesto (anebo právě proto) její vliv stále roste. Neochota téměř všech oslovených zemí umístit na svém teritoriu AFRICOM, navozuje domněnku, že pomalu vstupujeme do období, kdy africké státy stále častěji odmítají hostit západní jednotky.

"Françafrique" v nových podmínkách
Francie je jednou z nejdůležitějších demokratických zemí světa s tradicemi, které bezesporu tvoří část základů západní civilizace. Její koloniální politika v Africe však dala vzniknout systémům, jež za civilizované může považovat jen málokdo. Není třeba statistiky, aby bylo jasné, že bývalé francouzské kolonie patří spíše k těm méně ekonomicky a politicky stabilním. Monetární, hospodářské a v neposlední řadě také silné osobní svazky vládnoucích elit s Francií tak nahrazovaly nedostatečnou vnitřní stabilitu frankofonních zemí.

Bez vojenské přítomnosti však až donedávna nebyla tato pouta představitelná. Nicméně dnes se celý koncept "Françafrique” mění. Je to především zásluhou nově se objevující střední třídy a ekonomické stabilizace – nikoliv působením Francie. Ta se maximálně může snažit udržovat zdání, že tomuto procesu napomáhá, ve skutečnosti se je mu však pouze schopna přizpůsobit. Nicméně ještě jeden faktor hraje v dlouhodobém horizontu pro francouzské vládnoucí elity roli – prestiž. Málo zemí (vyjma USA) je schopno udržovat zahraniční základny takového druhu a v takovém rozsahu jako Francie v Africe. Je přitom zajímavé sledovat, jak málo Paříž význam vojenské přítomnosti vysvětluje – a jak málo je zpochybňována. Transparentnost, která je tak významně vyžadována pro operace v Afghánistánu je zřídka vidět v případě afrických misí. Ve francouzském duchu je tak vojenská přítomnost (i když zmenšená) na rozsáhlém území bývalé říše "samovysvětlující" a neoddiskutovatelná.

Přečtěte si další původní materiály Lukáše Dyčky psané pro natoaktual.cz:

Nabízí se otázka, jaké místo má NATO v novém přístupu země ke své africké politice? Zcela žádné – a zcela přirozeně. Stále více se totiž ukazuje, že návrat do NATO byl více než čím jiným ovlivněn osobním obdivem N. Sarkozyho k USA – obdivem, jenž nese silnou příměs závisti. Multilaterální přístup a "koalice ochotných", jejichž jasné kopie si Francie z americké praxe v rámci Aliance vypůjčila, se postupně projeví i v Africe. Ovšem tak, aby sloužily čistě francouzským zájmů. Alespoň model fungování NATO však Francie ráda a široce využije pro formování regionálních bezpečnostních iniciativ v oblastech, kde sama již nebude vojensky přítomna. Jako "force multipliers" se tyto formace zcela jistě uplatní coby nástroj francouzských zájmů. Od roku 1884, kdy byla Afrika rozdělena mezi evropské mocnosti, tak sice prošla přítomnost Francie na kontinentě mnohými zvraty – ale i po 126 letech má stále účinné nástroje k tomu, aby si svůj vliv zachovala.

Lukáš Dyčka
autor působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.