Profesor Petr Steiner uvedl svoji reakci na moji polemiku s jeho předchozím článkem „Ruská identita a americký štít“ (MfD, Kavárna, 22. 9. 2007) slovy: „O obavách Ruska z chystaného radaru a vůbec o povaze ruského státu je třeba diskutovat seriózněji, než to v Kavárně předvedl Petr Suchý“. Bohužel, sám se tímto apelem ve svém článku „Jak doktor Suchý Rusko krotil“ (Kavárna, 3. 11. 2007) příliš neřídil. Namísto na věcné argumentaci a relevantních datech ho vystavěl na osobních útocích a podpásových úderech. I proto považuji za nutné na jeho argumentaci ještě jednou zareagovat.

Paradoxní je hned první argument profesora Steinera, že jsem nezmínil reakci autorů Liebera a Presse na vyjádření dalších odborníků. V první řadě to byl on, kdo tuto polemiku vedenou na stránkách časopisu Foreign Affairs zcela zamlčel. Ke konstatování profesora Steinera, že „v debatě na hlavní námitky svých oponentů oba autoři věcně odpověděli a většinu z nich i vyvrátili“ je třeba dodat následující. Payne, Podvig a Flory neměli další možnost se k reakci Liebera a Presse znovu vyjádřit. Přečte-li si ale čtenář řadu jejich dalších textů, může si o argumentaci Liebera a Presse udělat nejlepší obrázek sám. Tito autoři silně přeceňují rozsah a intenzitu modernizace amerických útočných strategických sil a nezohledňují výsledky implementace Moskevské smlouvy z roku 2002. Vůbec nejzásadnější je ale skutečnost, že dostatečně neporovnávají americký modernizační proces s ruským. Stačí připomenout, že v segmentu interkontinentálních balistických střel USA modernizují střely Minuteman III, jež byly zařazeny do operačního stavu v roce 1970. USA jednostranně vyřadily všech 50 kusů nejmodernějších střel MX Peacekeeper, z nichž každá nesla 10 hlavic. Pouze část demontovaných hlavic W-87 bude umístěna na střely Minuteman III, z nichž každá navíc ponese pouze jednu hlavici. Za zmínku stojí také to, že USA v posledním desetiletí zcela zastavily produkci interkontinentálních balistických střel (ICBMs) a strategických bombardérů, zrušily téměř všechny programy vývoje a výzkumu nových hlavic a všechny letouny B-1 převedly na plnění konvenčních misí. Na rozdíl od Ruska nerozmísťují a ani prozatím neplánují vývoj a rozmístění nových typů interkontinentálních balistických střel nebo balistických střel nesených ponorkami (SLBMs). Rusko rozmísťuje nové ICBMs Topol-M. Ve stadiu vývoje se nachází další, nedávno testovaná varianta střely Topol-M RS-24 a SLBM R-30 Bulava.

Interpretace Liebera a Presse vyvolává dojem jako by se USA nacházely uprostřed horečnatého jaderného zbrojení, zatímco realita je opačná. Americký i ruský arsenál vykazuje známky razantních redukcí, jež dosud neměly obdoby. V segmentu interkontinentálních balistických střel má Rusko stále početní převahu. K počátku letošního roku disponovalo 489 ICBMs s celkovým počtem 1788 hlavic, USA vlastnily 500 ICBMs nesoucích 1050 hlavic. USA mají naopak více střel nesených ponorkami a to 336, na nichž je umístěno celkem 2016 hlavic (Rusko má 173 SLBMs/609 hlavic). Připomínám, že americké střely Trident II dříve nesly až 14 hlavic. Tento počet byl v posledních letech snížen o osm kusů, tedy na šest hlavic na jednom nosiči.

Zavádějící je i způsob, jakým Lieber a Press pracují s možností amerického preemptivního úderu proti ruským strategickým zbraním. Ano, USA mají potenciál pro provedení preemptivního útoku proti ruským silám. Stejný potenciál ovšem má i Rusko. Zásadní je otázka jaký preemptivní úder mohou provést. Počet, charakteristiky a mobilita řady systémů vylučují scénář, kdy by jedna ze stran dokázala provést odzbrojující preemptivní úder. Pokud by byl preemptivní útok proveden, maximálně by mohl snížit, ale nikoliv zcela eliminovat, škody, jež útočník utrpí v rámci protivníkovy odvety. USA ani v dnešní situaci nemají potenciál, který by dokázal Rusko připravit o veškeré prostředky potřebné k provedení odvetného úderu. A chce-li profesor Steiner tvrdit, že poměrně malá převaha USA v počtu hlavic nesených na SLBMs je schopna Rusko odzbrojit, pak by bylo vhodné, aby si uvědomil, že to byl Sovětský svaz, kdo měl v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století výraznou převahu v pozemní složce strategické triády, která tehdy jako jediná měla potenciál ohrozit strategické síly druhé strany. V roce 1975 měl SSSR k dispozici 1618 ICBMs, USA 1054, o deset let později byl poměr ve prospěch SSSR 1398:1018 ICBMs na americké straně. Tehdejší nerovnováha měla za následek posílení amerického odstrašovacího potenciálu, jehož pozitivní efekt se projevil v rámci jednání o kontrole zbrojení a odzbrojování ve druhé polovině 80. let. Připomínám ale, a to stejné tvrdí i prof. Steiner, že situace za studené války byla odlišná, než je nyní. Zbrojení nebylo příčinou, ale důsledkem politického a ideologického konfliktu mezi supervelmocemi, který vyplýval ze sovětských snah etablovat a udržet svou nadvládu především ve střední a východní Evropě, případně svůj vliv dále šířit.

Je škoda, že ani Lieber s Pressem, ani profesor Steiner v souvislosti s americkým protiraketovým systémem či modernizací ICBMs dostatečně nezohledňují ruský pohled na věc. Vedle několika alarmujících a dobře cílených výroků prezidenta Putina, jež, jak je vidět, skutečně mají očekávaný efekt, lze totiž dohledat řadu zcela opačných a optimistických výroků ruského prezidenta. Ty se týkají nulové, či minimální hrozby, jež může pro Rusko představovat americký protiraketový systém i probíhající modernizace ruských strategických sil, které budou i nadále schopny udržovat „rovnováhu teroru“ mezi oběma státy.

Putin například v červnu 2001 potvrdil, že Rusko v americkém protiraketovém systému nevidí žádnou okamžitou hrozbu a uvedl: „Jsem si jist, že přinejmenším v následujících 25 letech (americká protiraketová obrana) nezpůsobí žádnou významnou škodu národní bezpečnosti Ruska“. Později také konstatoval, že Rusko má k dispozici nové zbraňové systémy, nemající ve světě obdoby, jež měly „spolehlivě zaručit strategickou bezpečnost Ruska v dlouhodobé historické perspektivě“.

Další podobně sebevědomé výroky lze nalézt i v Putinových projevech o stavu federace z posledních let, jež jsou dostupné v ruštině i v angličtině na oficiálních stránkách Kremlu (www.kremlin.ru). V loňském projevu ruský prezident konstatoval: „Již nyní probíhají práce na vytvoření unikátních vysoce přesných zbraňových systémů a manévrovacích bojových jednotek, které budou mít pro případného protivníka nepředvídatelnou letovou dráhu. Společně s prostředky pro překonání protiraketových systémů, které již máme, nám tyto nové typy zbraní umožní udržet jednu z nejdůležitějších záruk trvalého míru, jmenovitě strategickou rovnováhu sil“, a dále „Naše odpovědi musejí být založeny na intelektuální převaze. Budou asymetrické, ne tak nákladné, ale bezesporu učiní naši strategickou triádu více spolehlivou a efektivní.“ Deset interceptorů potenciálně umístěných v Polsku, podobně jako radar na českém území nemůže Rusko vůbec ohrozit a to dobře ví i Putin.

Jsem rád, že si profesor Steiner přečetl a zmínil text Podviga, Dvorkina, Postola a Lewise z letošního září. Ano, Američané někdy vystupují nepřesvědčivě a chovají se jako slon v porcelánu. Na druhou stranu s Ruskem vedou o protiraketové obraně řadu rozhovorů. Současně ovšem jednají také s Českou republikou a s Polskem, z čehož Rusové nemají velkou radost. USA nepostupují jako Rusko, které například svoji nabídku o využívání radaru v Gabale v rámci amerického systému s ázerbajdžánskými představiteli zrovna dvakrát nediskutovalo.

Škoda, že profesor Steiner neocitoval i některé další pasáže textu „Protiraketová obrana v Evropě: Nebezpečí a příležitosti“, například: „I kdyby USA systém rozšířily, řekněme navýšením počtu interceptorů, nebyl by schopen neutralizovat odvetnou sílu ruských raketových sil. To samozřejmě neznamená, že by Rusko mělo zcela možnost rozšíření systému ignorovat. Ale je-li Rusko zneklidněno touto možností, mělo by se zaměřit na tento bod a nemělo by předstírat, že by americký systém mohl představovat nějakou hrozbu v současné konfiguraci“.

Další a nikoliv jediná zajímavá pasáž se týká kapacity radaru potenciálně umístěného na území České republiky. Autoři jednoznačně konstatují, že „umístění radaru v České republice by mu neumožnilo sledovat střely odpalované z jakéhokoli testovacího zařízení užívaného pro odpalování balistických střel z ponorek či ze země. Zcela tomu brání zakřivení země. Radar tedy nemůže být využit ke shromažďování zpravodajských informací o ruských střelách“.

V souvislosti s uvedeným textem profesor Steiner nicméně dochází k závěru ,“takže to co dnes vidíme na rýsovacím prkně, se může zítra lehce změnit v cosi zcela jiného.“ Sám dobře ví, že nemůže. Především z technického hlediska, ale i proto, že Spojené státy nejsou Rusko, prezident tam může funkci vykonávat maximálně dvě funkční období a pak se nestává premiérem. Navíc je omezován Kongresem a to nejen v otázkách týkajících se bezpečnosti země.

Zajímavé je, že naopak více než velkorysý je prof. Steiner, pokud se jedná o ruskou transformaci, když konstatuje: „Z hlediska zdravého rozumu je očividné, že se společenská formace nemůže zcela změnit tak říkajíc přes noc“. Nikdo po Rusku nikdy nechtěl, aby se změnilo přes noc. Je ale zvláštní, když se na rozdíl od jiných států v postsovětském prostoru ruské vládnoucí kruhy snaží budovat ruskou identitu na zločinné minulosti Sovětského svazu. Výraz „sovětské manýry“ jsem použil záměrně. Je mi zcela jedno, zda ruské elity pocházející z komunistických kruhů a KGB jsou či nejsou schopny, jak píše prof. Steiner, „přežít radikální společenské změny a určitou formou fungovat i za úplně nových poměrů“. To je jejich problém. Zdá se, že bohužel přežívají více než úspěšně. To jim ovšem nezavdává žádné právo vrátit se k sovětským manýrám ve vztahu k dalším zemím. A pokud je mají, nelze se divit, že bude Rusko více izolované, než kdyby volilo přijatelnější jednání.

Je zřejmé, že americká zahraniční politika není Steinerovou doménou. Obecně je totiž známo, že Cloyce Huston nebyl žádný naivní diplomat začátečník. Naopak, byl to zkušený kariérní diplomat, jenž do roku 1941, kdy nastoupil na ministerstvo zahraničí, strávil přibližně deset let na diplomatických misích ve východní Evropě. Steiner píše, že Huston hovořil o Sovětském svazu majícím třináctimiliónovou armádu, kdežto on o Rusku „s brannou silou čítající jen o málo více než milión mužů ve zbrani“. I z toho důvodu je třeba brát ruské výhrůžky a řinčení zbraní s rezervou, neustupovat jeho nátlaku a snahám Ruska o obnovení pozic v bývalé sféře vlivu čelit již v jejich počátečním stadiu.

Kdyby profesor Steiner dokázal přemýšlet rychleji než píše, stěží by došel k závěru „ještě nejapnější je, že se vedoucí katedry mezinárodních vztahů a evropských studií MU v této souvislosti odvolává na George Kennana, protože to svědčí o neznalosti tohoto pozoruhodného amerického myslitele. Kennanovi bylo bytostně cizí monochromatické vidění světa, neschopné nazírat na americko-sovětské vztahy jinak než prizmatem války ... a rovněž ne vše sovětské bylo mu od ďábla“.

Kdyby se Steiner alespoň letmo podíval na moje publikace, či alespoň nahlédl do jedné z nich, věnované vzniku strategie zadržování, zjistil by, že jsem v ní jen Kennanovi, jeho vnímání zadržování i kritice tohoto konceptu a jeho dlouhodobého uplatňování v americké zahraniční politice věnoval téměř třicet stran. A právě proto jsem zmínil Kennanův citát z roku 1946: „Někteří z nás tady (na americké ambasádě v Moskvě, pozn. autora) se pokusili představit opatření, jež by naše země musela přijmout, kdyby si skutečně přála za každou cenu vyvrátit sovětskou nedůvěru. Došli jsme k závěru, že nic než úplné odzbrojení, poskytnutí našich vzdušných a námořních sil Rusku a postoupení vládních pravomocí americkým komunistům by tímto problémem nehnulo; a věříme, že i potom, a to není nejapné, by za tím Moskva cítila past a nadále chovala nejhorší obavy.“ Prohlásil-li toto Kennan, realista, který svět neviděl černobíle, je výpovědní hodnota uvedeného výroku, svědčícího o tom, že když Rusové nechtějí, tak se nedají přesvědčit žádnými argumenty, ještě vyšší. George Kennan zejména v pozdějších fázích studené války skutečně viděl často Sovětský svaz odlišně než jiní. Škoda jen, že prof. Steiner po citaci úryvku z Kennanova článku z roku 1951 rovněž nezmínil, že to nebyl nikdo jiný než Kennan, kdo byl v září následujícího roku, již jako americký velvyslanec v Sovětském svazu, Stalinem prohlášen persona non grata a už se do Moskvy nemohl vrátit. Míra frustrace přetekla i jeho pohár trpělivosti a Kennan, jemuž „bylo bytostně cizí monochromatické vidění světa“ v rozhovoru s novinářem přirovnal práci velvyslance v Moskvě k internaci v nacistickém Německu, kterou zažil na vlastní kůži.

Skutečně absurdní výlevy obsažené v závěrečných pasážích Steinerova textu ponechám stranou. Pevně věřím, že se jednalo o chvilkovou indispozici vědce, který snad v oboru srovnávací literatury dokáže argumentovat adekvátněji.

Profesoru Steinerovi se zpoza druhého břehu Atlantiku Putinovo Rusko skutečně může jevit jako otevřená země nekonečných možností, kde zítra znamená včera. Lidé žijící ve střední Evropě ho však mohou vnímat jinak. Jeho vady na kráse tu jsou lépe vidět, jakkoliv jsou maskovány dokonaleji než Lenin v mauzoleu.

Petr Suchý
Autor je vedoucím Katedry evropských studií a mezinárodních vztahů
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity