Pokračování energetických zájmů a vlivu Ruské federace ve střední Evropě

9. listopadu 2009  11:39
Když koncem října letošního roku přijel do Prahy americký viceprezident Joe Biden, jedním z hlavních témat, vedle plánu na vybudování nového protiraketového štítů, byla také otázka energetické bezpečnosti České republiky.  

Jednání mezi oběma stranami se týkalo především zájmu americké firmy Westinghouse na dodávku nových jaderných reaktorů pro Temelín, prodeje podílu Exxonu v TAL do českých rukou a dalších možností, jak by mohl Washington pomoci zmírnit rostoucí energetickou závislost České republiky na Ruské federaci, která se stala daleko více agresivní při prosazování svých energetických zájmů.

Přečtěte si na natoaktual.cz související materiál:
L. Palata: USA představily "Obamův deštník", proti Rusku nechrání

Ukázkou nátlaku Moskvy, který může bezprostředně ohrozit energetickou bezpečnost České republiky, ale i ostatních států střední Evropy a Evropské unie, je mj. v posledních dnech stále aktuální hrozba opakování nové energetické krize mezi Ruskou federací a Ukrajinou. Podobně jako v případě lednové plynové přestřelky na začátku letošního roku, je i nyní záminkou Kremlu pro případné uzavření kohoutků s plynem, nezaplacený dluh ukrajinské energetické společnosti Naftogaz za říjnové dodávky plynu. Ve skutečnosti je ovšem snahou Kremlu, prostřednictvím energetické dominance, ovlivnit ukrajinské prezidentské volby, které se uskuteční v lednu příštího roku a ve kterých Rusko podporuje současnou premiérku Tymošenkovou, prosazující v současné době spíše proruskou politiku.

Pokud bychom pro tuto politickou strategii Ruské federace hledali nějaké adekvátní přirovnání, nejlépe by se asi hodilo vyjádření bývalého šéfa polských bezpečnostních služeb Zbigniewa Siemiatkowského, "včera tanky, dnes ropa". Intenzivní naplňování "nového zahraničně-bezpečnostního konceptu" v praxi, pomocí energetického vlivu, je pak možné v současnosti sledovat zejména vůči východoevropským státům a zemím bývalého Sovětského svazu, ale také i státům střední Evropy, kam patří mj. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovenská republika.

S ohledem na vznikající skutečnosti, je pak zcela na místě položit si několik klíčových otázek: Jak vypadá současná energetická situace a bezpečnost zemí střední Evropy ve vztahů k Rusku? Jaké jsou skutečné energetické zájmy Ruské federace ve střední Evropě? Jakými prostředky se bude snažit Moskva naplnit své plány? A jaké dopady to může mít na energetickou bezpečnost středoevropských zemí?

Energetická (ne)bezpečnost středoevropských zemí
Vezmeme-li v úvahu závislost jednotlivých středoevropských zemí – státem ovládaný ruský energetický gigant Gazprom zajišťuje téměř 2/3 spotřeby zemního plynu těchto států a podobně vysoká závislost je také v případě dodávek ruské ropy – není situace příliš uspokojivá. Zároveň s předpokládanou zvyšující se spotřebou nerostných surovin, zvláště u ropy a zemního plynu, se očekává, že závislost států střední Evropy poroste ještě více.

Bezpečné energetické situaci ve střední Evropě příliš nepřispívá ani stále trvající absence společné energetické politiky Evropské unie. Za jednu z hlavních překážek při zajišťování energetické bezpečnosti lze ovšem vidět zvláště neschopnost středoevropských států zaujmout vůči Ruské federaci jednotné stanovisko a dohodnout se na společném projektu např. propojení soustavy středoevropských ropovodů nebo plynovodů.

Další související téma na natoaktual.cz:
V. Bartuška: Nabucco versus South stream - co můžeme dále očekávat

I mezi těmito čtyřmi zeměmi je tak možné najít rozdílnou míru diplomatické a technické odpovědnosti v energetických vztazích s Ruskou federací. V tomto ohledu lze politické postoje jednotlivých středoevropských zemí v energetické politice ve vztahu k Ruské federaci rozdělit na dvě rozdílné kategorie, a to:

  1. na tzv. "strategické myšlení”, kam patří Česká republika a Polsko, které se snaží diverzifikovat svůj energetický mix a zároveň snížit svoji energetickou závislost na Ruské federaci 
  2. tzv. "komerční či obchodní oportunismus”– sem patří Slovenská republika a Maďarsko, které předpokládají, že svojí dlouhodobě proruskou zahraniční politikou získají stabilní a bezpečné dodávky energetických surovin z Ruské federace.

Loajálnost vůči Rusku je však do značné míry spíše krátkozrakou alternativu. Na jednu stranu z logiky věci zcela jasně vyplývá, že Rusko vůči svým spojencům nebude nevyužívat energetickou páku, ale na druhou stranu, když v lednu letošního roku proběhla plynová přestřelka, bylo to právě Slovensko, spojenec Ruska, které bylo touto krizí poškozeno nejvíce.

V neposlední řadě, jako další negativní efekt působící na bezpečnost středoevropských zemí, je třeba zmínit stávající ochabování zájmu Spojených států a jejich postupný plíživý ústup ze střední Evropy, který naopak znamená nárůst vlivu Ruska. Příkladem toho je nedávné rozhodnutí Obamovy administrativy zrušit protiraketovou základnu a radar v Polsku resp. České republice, čímž Kremlu v tomto geopolitickém prostoru nechává Washington velmi výhodnou manévrovací pozici.

Ruská energetická strategie vůči zemím střední Evropy
V posledních několika let se ruská pozornost na evropském kontinentu soustředí to tzv. geostrategického trojúhelníku vytyčeného mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem, kam patří také země střední Evropy. Podle jedné americké studie s názvem "Schizma energetické bezpečnosti střední Evropy" jsou hlavními zájmy Ruska ve středoevropském prostoru zejména :

  • obnovení ruského politického a diplomatického vlivu v tomto regionu jako protiváhy vis-a-vis pronikání Spojených států a NATO;
  • ustanovení veta – formálního i neformálního – na bezpečnostní architekturu zemí střední Evropy;
  • ovládnutí energetické systému zemí střední Evropy a zabránění jim v diverzifikaci a snížení závislosti;
  • podpora rozvoje proruských států v rámci Evropské unie, čímž má dojít k neutralizaci zemí (např. Polska), které tradičně kritizují ruskou vnitřní a vnější politiku a zájmy.

Jako nejefektivnějším prostředkem k prosazení těchto cílů se pak pro Rusko jeví nerostné bohatství a závislost jednotlivých zemí střední Evropy. Využívání fosilních paliv jako nástroje zahraniční politiky není pro Rusko ničím novým a vyplývá např. z Národní bezpečnostní strategie Ruské federace do roku 2020 schválené v květnu 2009 nebo návrhu nové Energetické strategie Ruska do roku 2030 ze srpna letošního roku.

Strategie energetické dominance Ruské federace ve středoevropských zemích pak má být dosažena třemi způsoby:

  1. realizací nových ruských ropovodů a plynovodů, např. jak upozorňuje bývalý poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski, cílem výstavby nových ruských produktovodů je oddělit země střední Evropy od západní Evropy. Příkladem je třeba kontroverzní rusko-německá iniciativa na realizaci plynovodu North Stream, který po svém uvedení do provozu bude obcházet středoevropské státy. 
  2. užíváním agresivní vyjednávací taktiky při uzavírání bilaterálních smluv s jednotlivými středoevropskými zeměmi ke zlepšení monopolní energetické pozice Ruska, například v roce 2006 se Bulharsko, ze strachu, že by mohlo ztratit své kontrakty na dodávku plynu z Ruska, uzavřelo s Moskvou dohody na dodávky dalších energetických surovin. V roce 2007 Slovensko prodalo 49% podíl v Transpetrol – podniku spravující ruskou síť ropovodů - výměnou za ruský závazek dodávat ropu do roku 2014. Podobný vzkaz vyslala Moskva také do Prahy, podle kterého, umožní-li Česká republika ruským společnostem získat akcie českých ropných a plynárenských firem, zejména v České rafinérské, Meru a Čepru, zajistí si tím stabilitu dodávek ropy a ropných produktů.
  3. v neposlední řadě je snahou velkých, ale i středně velkých ruských firem, například Gazpromu, Lukoilu nebo Surgutněftěgaz pomocí investic spoluovládat klíčové energetické firmy, rafinérie a strategické podniky spravující distribuční infrastrukturu v zemích střední Evropy. Jak trefně vyjádřil britský komentátor Edward Lucas ve své knize Nová studená válka, dnes se o sféry vlivu nebojuje zbraněmi, ale penězi.

Energetické zájmy Ruska ve střední Evropě, příklad Maďarska a ČR
Právě postupné pronikání ruského kapitálu do energetického sektoru lze v současné době považovat za nejvážnější hrozbu pro energetickou bezpečnost jednotlivých středoevropských zemí. Získáním kontroly nebo většinového podílu v klíčových společnostech zajišťující dovoz energetických surovin, by se ruská energetická dominance ještě zvýšila a možnost na snížení závislosti byla by téměř nulová. Zároveň by taková země de facto ztratila kontrolu nad vlastní energetikou nebo dalšími klíčovými strategickými odvětvími a stala by se velmi snadnou kořistí ruské expanzivní politiky.

Maďarskou vládu proto v dubnu letošního roku vyděsil tah Moskvy na pomyslné "středoevropské energetické šachovnici", kdy ruská ropná firma Surgutněftěgaz, která má blízko Kremlu, odkoupila od rakouské společnosti OMV za 1,4 miliardy EUR více jak 20% podíl v maďarském koncernu MOL, aniž by Budapešť předtím někdo informoval. Tento nečekaný krok do jisté míry znepokojil také českou společnost ČEZ, vlastnící sedmi procentní podíl ve společnosti MOL, ale i Slovenskou republiku, neboť MOL ovládá akcie slovenského Slovnaftu.

Zůstává tedy otázkou, proč byla Moskva ochotna zaplatit tolik? Odpověď zní: ze strategických důvodů. Kreml si tím koupil přízeň Rakouska, neboť potřebuje, aby se Vídeň vzdala podpory evropského projektu plynovodu Nabucco a plně podpořila konkurenční South Stream. V případě Maďarska tak má Rusko v rukou kartu, jak o témže přesvědčit Budapešť.

Podobně složitá situace se objevila i v případě společnosti Česká rafinérská, a.s., o kterou dlouhodobě usiluje ruská ropná společnost Lukoil. Poté, co se britsko-nizozemská firma Royal Dutch Shell rozhodla prodat svůj šestnáctiprocentní podíl v kralupském podniku, objevily se spekulace, kdo tento podíl koupí. Na akcie Shellu mají předkupní právo Agip a Unipetrol, kde polský koncern PKN Orlen vlastní 63% podíl a který drží 51,23 % ve společnosti Česká rafinérská.

Přečtěte si další původní materiály Lukáše Tichého pro natoaktual.cz:

PKN Orlen má však v současnosti ekonomické problémy a existuje tak reálné riziko, že se Poláci rozhodnou svůj podíl v Kralupech prodat ruskému petrochemickému koncernu Lukoil. Výměnou za to by totiž PKN Orlen pravděpodobně vyjednal s Kremlem obnovení dodávek ropy prostřednictvím ropovodu Družba do litevské společnosti na zpracování ropy Orlen Lietuva (dříve Mažeikiu Nafra). V této souvislosti je riziko, že dojde-li k tomuto prodeji, mohl by se případný nový ruský vlastník, z důvodu nadbytečnosti v době finanční krize, rozhodnout rafinerii v Kralupech zavřít. Tím by se Česká republika připravila o možnost zpracovávat tzv. ingolstadtskou, tedy neruskou ropu. Jedině ropovod Ingolstadt přitom představuje alternativu proti závislosti na ruské ropě.

Na energetický trh České republiky v současnosti míří také Kremlem ovládaná firma Tvel s úmyslem stavět v České republice továrnu na jaderné palivo. Společnost Tvel bude také od roku 2010 výhradním dodavatelem paliva pro české jaderné elektrárny. Ruská společnost Atomstrojexport, kterou kontroluje státní agentura Rosatom, je zase hlavním favoritem v boji o zakázku na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín a výstavby dalších tří bloků Temelína v hodnotě asi 500 miliard korun, což v oblasti jaderné energie představuje největší objednávku ve střední Evropě. Velkou výhodou Atomstrojexportu je, že její přihlášku může Kreml posílit také nabídkou výhodných dlouhodobých dodávek plynu do České republiky.

V případě, že by obě firmy zakázky získaly, stane se Česká republika téměř 100% závislá na ruské jaderné energii. To lze do značné míry vidět jako velmi nešťastné, neboť podle nové Státní energetické koncepce České republiky do roku 2050 je jedním z hlavních cílů ČR snížit svoji energetickou závislost, a to prostřednictví jaderné energie.

Zároveň ovšem existuje i scénář vedoucí ke snížení závislosti České republiky na Rusku, který se snažili dohodnout čeští politici během nedávné návštěvy amerického viceprezidenta Bidena. Pokud by totiž objednávku na dodávku nových jaderných reaktorů pro Temelín vyhrála americká firma Westinghouse, mohla by Praha za to získat možnost odkoupit šestnáctiprocentní podíl amerického petrolejářského gigantu ExxonMobil v ropovodu TAL. Zájem České republiky o podíl v TAL trvá už několik let, a to z důvodu nejistoty kolem ruského ropovodu Družba, jímž do ČR proudí dvě třetiny ruské ropy. Odborníci se totiž shodují, že Rusové už s padesát let starým ropovodem do budoucna nepočítají, navíc se občas stane, že dodávky z ní nejsou stabilní - buď přijde ropy moc, nebo naopak málo.

Transalpský ropovod TAL, který vede z italského Terstu přes Rakousko do bavorské vesničky Vohburg, kde se na TAL napojuje ropovod IKL (Ingolstadt-Kralupy-Litvínov), by pak byl pro český průmysl klíčový. Právě jím, resp. odbočkou z něj, přitékaly do ČR náhradní barely ropy, když ruská cesta v červenci 2008 selhala. Zároveň jeho akcionáři mají lepší podmínky pro přepravu ropy a nemusejí si navíc platit drahou rezervaci pro případ, že by museli navýšit odběr.

Lukáš Tichý
autor je interním doktorandem Metropolitní univerzity Praha
ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů
a spolupracovníkem Asociace pro mezinárodní otázky –
Východoevropského programu a skupiny pro energetickou bezpečnost

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.