Vystupňování hysterie na obou stranách hranice má také prokazatelný dopad na obyvatelstvo Podněstří. V reakci na vykreslování Ukrajiny jako nestabilní země ovládané fašisty, poklesl mimo jiné přeshraniční styk s Oděskou oblastí na minimum. To přirozeně zasahuje jak turismus, tak také rodinné vazby celé řady občanů na obou stranách hranice. Například i představitelé separatistické republiky začali raději k cestování do zahraničí namísto obvyklého letiště v Oděse využívat Kišiněv.

Největší dopady lze ovšem očekávat v ekonomice. Podle odhadů ze začátku roku 2014 měl klesnout HDP o 11%. Po událostech na Ukrajině bude skutečné číslo mnohem horší. Velká část ekonomických aktivit má pololegální podobu a v každém případě potřebuje snadno dostupný přístav v Oděse. Napětí na hranicích zasáhlo dokonce i etablované obchodní vztahy. Například poměrně moderní ocelářský komplex v Ribnici, odvádějící druhou nejvyšší sumu na daních v zemi, závisí na surovinách z ukrajinských dolů, jejichž dodávky jsou v současné době značně nepředvídatelné. Přímé ekonomické dopady napětí s Ukrajinou už lze intenzivně pociťovat nyní. Ať už se jedná o 15% snížení a následné zmrazení platů ve veřejném sektoru do konce roku 2014 či o problémy s důchody vyplácenými z Ruska. Vláda v Tiraspolu přirozeně z obtíží viní Kišiněv a Kyjev, nicméně nevhodná struktura ekonomiky (40% práceschopného obyvatelstva zaměstnáno ve veřejné sféře), rozsáhlá korupce, velké množství důchodců atd. patrně hrají mnohem větší roli.

I přes rostoucí pocit vzájemného ohrožení ale není příliš reálné očekávat přímou agresi kterékoliv z obou stran. Ukrajina je jednoznačně vázána na východě a Podněstří si nemůže dovolit poštvat proti sobě svého jediného souseda, přes kterého mu proudí zboží, plyn a suroviny. To může také vysvětlit, proč Tiraspol neuznal separatistické lidové republiky v Luhansku a Doněcku.

Besarabské jablko sváru – role Rumunska

Poněkud pozapomenutým aktérem zamrzlého konfliktu v Podněstří je v současné době Rumunsko. Bukurešť například nikdy nebyla – přes opakované snahy - přizvána k jednáním ve formátu 5+2 o vyřešení situace v separatistické oblasti. Nicméně právě přijetím Rumunska do EU v roce 2007 se Podněstří již nadále nenachází na odlehlé periferii a jeho relevance vzrostla.
Podněstří pro má Rumunsko stále klíčový význam. Právě přes Podněstří totiž vede klíčový plynovod a ropovod nejen do samotné Moldávie, ale také do Bulharska a Rumunska. Na levém břehu Dněstru tak již dávno došlo k propojení současných silových nástrojů ruské politiky – energetické bezpečnosti a podpory proruského separatismu. A právě Rumunsko se může nechtěně stát jejich první obětí z řad Evropské unie.

Vztahy obou zemí jsou přitom zatíženy sovětskou minulostí a minimálně v počátcích vzniku Podněsterské Moldavské republiky hrály důležitou úlohu. Za svého historického předchůdce Podněstří považuje Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, která byla v roce 1924 vytvořena z části ukrajinského území a obsahovala i levý břeh Dněstru a zcela zjevně sloužila k prezentaci sovětských územních nároků na celou Moldávii. Její většina (tzv. Besarábie) byla totiž v meziválečném období součástí Rumunska, což trvale zatěžovalo sovětsko-rumunské vztahy. V roce 1940 Sovětský svaz Besarábii obsadil a na jejím území vznikla Moldavská sovětská socialistická republika, k níž bylo připojeno území dnešního Podněstří. Ztráta Besarábie pak byla hlavní příčinou rumunské účasti ve válce proti SSSR. Celá oblast dnešní Moldávie i s pravým břehem Dněstru se tak naposledy na tři roky dostala po rumunskou správu. Moldavská SSR byla obnovena v roce 1944 a zůstala pak součástí Sovětského svazu až do jeho rozpadu v roce 1991.

I v rámci společné svazové republiky bylo Podněstří sovětským ústředím protěžováno. Odtud pocházely politické elity a právě tady byl rozvíjen těžký průmysl. Ve chvíli rozpadu Sovětského svazu se tak předpoklady o větší důvěryhodnosti podněsterských elit plně potvrdily. Zatímco Lidová fronta v Moldávii organizovala rozsáhlé demonstrace ve prospěch sjednocení s Rumunskem, opoziční hnutí (OSTK – odbory), čerpající podporu především v průmyslových oblastech okolo Dněstru (tedy převážně ruskojazyčných), volala po zachování úzkých vazeb na moskevské centrum. Etnický rozměr těchto rozporů byl tedy ve skutečnosti méně významný, než aspekt kulturní a jazykový. Jak z jazykových, tak také z ekonomických důvodů například Podněstří podporovalo moskevský puč v roce 1991, zatímco Kišiněv jej odmítl.

Samotná otázka spojení s Rumunskem pak hrála svou roli v rumunské i Moldavské politice po celá devadesátá léta. Strach z něj dovedli podněsterští vůdcové dovedně využívat. V dnešní době je ekonomická realita Rumunska a Moldávie zcela odlišná a oficiální politická podpora spojení se vytratila, přestože i Bukurešť je v některých místech zaplavena nápisy „Basarabia Pământ Românesc“ („Moldávie je Rumunsko“). Blízký, víceméně emocionální, vztah si Rumunsko k Moldávii udržuje nadále ve sloganech jako „bratři za řekou Prut“, které lze zaslechnout i na oficiálních akcích. Ojediněle – i když velmi opatrně - pak dávají některé konkrétní osoby napojené na dlouholetého rumunského prezidenta Băsesca najevo revizionistické tendence, ale potenciál těchto témat nějakým způsobem polarizovat společnost obou zemí je již téměř nulová.
Přesto má samotné Podněstří pro Rumunsko stále klíčový význam. Právě přes Podněstří totiž vede klíčový plynovod a ropovod nejen do samotné Moldávie, ale také do Bulharska a Rumunska. Na levém břehu Dněstru tak již dávno došlo k propojení současných silových nástrojů ruské politiky – energetické bezpečnosti a podpory proruského separatismu. A právě Rumunsko se může nechtěně stát jejich první obětí z řad Evropské unie.

Organizovaný zločin
Bylo by iluzorní předpokládat, že situace v Podněstří je determinována výhradně externími aktéry. Jakkoliv je třeba vliv Ruska nesporný a absence mezinárodního uznání (alespoň v takové míře, jaké se dostalo Kosovu) ovlivňuje fakticky všechny oblasti fungování země, existují i nezanedbatelné vnitropolitické aspekty. V Evropě lze nalézt pouze dvě země, jejichž nejvyšší představitelé měli tak úzké vazby organizovaného zločinu. Kromě Kosova se jedná právě o Podněstří.

Spojení se světem Tiraspol tradičně obstarával přes ukrajinský přístav Oděsa – díky rozšířené korupci je tento kanál využíván také k ilegálnímu transportu nejrůznějších komodit. Zatímco v kosovském případě se běžně jednalo o drogy či kradená auta, Podněstří disponuje jinou lukrativní komoditou – zbraněmi. Ty jsou v zemi vyráběny minimálně od roku 1996, a to v továrnách ovládaných nejmocnějšími členy vládnoucích elit včetně bývalého prezidenta Igora Smirnova. Další vydatný zdroj představují obrovské sklady munice patřící ještě někdejší sovětské armádě.

V době svého vrcholu v roce 2004 dosáhla hodnota pašovaných zbraní stěží představitelné hodnoty 20 miliard dolarů. Hlavní položku přirozeně představují ruční palné zbraně, munice a součástky pro nástražné výbušné systémy. Výjimkou nejsou však ani protiletadlové komplety nebo obrněná vozidla, která byla dodávána do Sýrie a Libanonu. Nejzávažnější (avšak nepotvrzené) jsou zprávy o pašování štěpného a radioaktivního materiálu vhodného k výrobě špinavé bomby. Mezi hlavní zákazníky patří celá řada organizací typu Hizballáhu nebo Hamásu – ovšem i teroristé či povstalci v Kosovu a Čečensku, což do jisté míry popírá argumenty o Rusku stojícím v pozadí těchto aktivit (naopak je téměř jasné, že přes Podněstří realizuje Moskva dodávky vojenské techniky do některých kontroverzních států).

Spojení se světem Tiraspol tradičně obstarával přes ukrajinský přístav Oděsa – díky rozšířené korupci je tento kanál využíván také k ilegálnímu transportu nejrůznějších komodit. Zatímco v kosovském případě se běžně jednalo o drogy či kradená auta, Podněstří disponuje jinou lukrativní komoditou – zbraněmi. Ty jsou v zemi vyráběny minimálně od roku 1996, a to v továrnách ovládaných nejmocnějšími členy vládnoucích elit včetně bývalého prezidenta Igora Smirnova. Další vydatný zdroj představují obrovské sklady munice patřící ještě někdejší sovětské armádě.

Nedostatek mezinárodního uznání a konec ukrajinské podpory v roce 2005 dohnal Podněstří k obrovské závislosti na ilegálním obchodu. Paradoxně je tak možno říct, že ignorování Tiraspolu vede k bezprecedentnímu ohrožení evropské bezpečnosti – je jistě velkým luxusem mít na hranicích EU zemi, která dodává zbraně teroristům. Navíc nedostatek koherence v evropské zahraniční politice činí Evropskou unii poměrně nevhodným formátem pro řešení tohoto problému. NATO, které disponuje americkými zdroji, ale také třeba tureckými zkušenostmi s podobnými konflikty na Kavkaze, pak zase neprojevuje o problematiku dostatečný zájem. Za takové situace je každé řešení závislé pouze na Rusku – jemuž ovšem dosavadní stav vyhovuje.

Postsovětský skanzen?
“Zamrzlost“ se v případě Podněstří nevztahuje pouze na samotný konflikt. Tímto slovem je možno charakterizovat celkovou ustrnulost tamějších poměrů. Při jeho návštěvě se lze stěží ubránit dojmu jakési cesty časem. Celá země se tak více než čemu jinému podobá kulise z „béčkového“ špionážního thrilleru, jejichž děj je občas do Podněstří skutečně zasazen. Tomu odpovídá vše, od státní symboliky vycházející ze sovětského vzoru až po personální propojenost současných a bývalých sovětských elit.

Nicméně dokud bude Podněstří v ruské zahraniční politice chápáno jen v kontextu konfliktu na Ukrajině či „eso v rukávu“ ve směru k Moldávii, zůstane jeho role omezena pouze na nástroj politického tlaku. Rozšíření konfliktu dále do oblasti Černého moře by totiž i pro Rusko představovalo vojensky a politicky mnohem nákladnější podnik, než operace v Donbasu. Koneckonců osamocená - byť krvavá - proruská demonstrace v blízké Oděse 2. května 2014 jasně ukázala na limity lidové podpory ruské agresi v tomto regionu. Naopak těsné vítězství proevropských stran v parlamentních volbách v Moldávii na konci listopadu 2014 patrně povede Moskvu k využití Podněstří k destabilizaci a nátlaku na Kišiněv, což ovšem paradoxně může uklidnit situaci podél ukrajinských hranic. V této souvislosti by ale bylo chybou, kdyby Podněstří opět zmizelo ze zorného pole mezinárodního společenství. Jeho blízkost EU a NATO z něj totiž potenciálně dělají větší zdroj nestability, než relativně vzdálený Donbas či Krym.

Lukáš Dyčka
autor působí na Oddělení bezpečnostních studií a analýz Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzita obrany