Operace NATO v Libyi: novinka, nebo trend?

18. dubna 2011  9:29
Zapojení Severoatlantické aliance do řešení konfliktu v Libyi, včetně leteckých operací na podporu protivládních rebelů, jistě znamená průlom v geografickém slova smyslu: alianční letouny bojové mise v Africe dosud nikdy neprováděly. Když se však na tuto akci zaměříme z pohledu aliančních operací od konce studené války, objeví se překvapivé souvislosti. Co je tady nového?  

Jako každý moderní konflikt si i alianční operace v Libyi vysloužila značnou mediální pozornost a následně sklidila i množství kritiky. Například za to, že jde o operaci bez jasně definovaných cílů, zato se značně nejistými výsledky. Nebo za to, že rozštěpuje Alianci a naopak stmeluje muslimský svět v protizápadním postoji. Či za to, že NATO v Libyi zasahuje příliš (jak tvrdilo například Rusko), resp. příliš málo (jak tvrdili rebelové). A v neposlední řadě tato mise opět rozvířila debatu o tom, jestli by NATO mělo provádět operace i mimo své tradiční území a jaký je vlastně smysl jeho existence.

Charakteristika, nikoli překvapení
S vývojem současného bezpečnostního prostředí bychom se ale těmito otázkami či kontroverzemi neměli nechat zaskočit, z podstaty moderních konfliktů a z podstaty fungování NATO se tyto ambivalence stávají spíše charakteristikou aliančních operací než jejich nečekaným doprovodným jevem.

Za celou dobu své moderní existence nebylo NATO nikdy angažováno v symetrickém konfliktu, hrozby plynou stále častěji mj. ze strany nestátních aktérů, etnických rozepří, vnitrostátních rozbrojů, zneužití nových technologií. Stejně jako lze tyto konflikty čím dál méně často vyřešit pouze vojensky, tak se logicky přesouvá ve vojenském plánování důraz z obrany na bezpečnost. A zajištění bezpečnosti není zdaleka tak přímočaré jako zajištění obrany. Nota bene ve spolku 28 demokracií s rozdílnou politikou, historií, ambicemi, který nicméně dodnes existuje právě díky tomu, že je takovýmto spolkem demokracií. A demokracie není dobrý systém, Churchill měl pravdu.

Afrika, je to novinka?
Ano i ne. Místa, kde NATO vojensky za posledních 20 let zasahovalo, vykazují – pokud jde o výchozí podmínky – jisté podobnosti. Kromě vlastního bezpečnostního problému, kvůli němuž je zásah veden, jsou to společnosti, kde je velký poměr mladých lidí, většina jejich obyvatel příliš neprosperuje či rovnou nemají práci, korupce na všech úrovních je více než běžná. A v neposlední řadě jde vždy o zemi s menším či častěji větším podílem muslimského obyvatelstva. V těchto ohledech zásah v Libyi nový není.

Nové ovšem je, že poprvé v historii západ při svém zásahu nečelí vlně nespokojenosti a demonstrací v muslimském světě. Jak už mnozí upozornili, je v historii zcela bezprecedentní moment, kdy se vůdci arabských zemí "zřekli" svého souvěrce, nepodpořili svého bratra. To je okamžik, ze kterého NATO musí vytěžit maximum a do operace arabské spojence a okolní země viditelně zapojit – nejen proto, že to usnadní samotný zásah a ulehčí realizaci případné dlouhodobější přítomnosti, ale také proto, že i přes umírněné postoje arabských zemí jako celků vnímá například většina Turků alianční operaci v Libyi jednoznačně jako "další západní invazi do muslimské země". K rozbití tohoto nebezpečného image může operace v Libyi – a hlavně její výsledek – přispět.

Mlhavé cíle
Kritice ohledně nedostatečně definovaných cílů, kterých mají alianční vojenské operace dosáhnout, čelí NATO už od svých prvních postudenoválečných operací na západním Balkáně. Cíle, zejména ty politické (svrhnout daný režim? nahradit jej jiným? jakým?), zpravidla nelze definovat hned v momentě, kdy je možné definovat cíle vojenské (zastavit násilí, zajistit obranu území). Je jasné, že je nutné udělat maximum pro to, aby bylo možné se vojenské akci zcela vyhnout nebo ji alespoň provést s minimálními škodami. Ale odkládat ji na dobu, až budeme mít odpovědi na všechny otázky, by mohlo vyústit v riziko, že už naše odpovědi nebudou nikoho zajímat. Toto dilema není ani nové, ani překvapivé. NATO bude vždy čelit kritice buď v tom smyslu, že je pasivní, nebo naopak, že je příliš aktivní.

Materiály na natoaktual.cz související s tímto tématem:
J. Šedivý: Operace Úsvit odysey začala úspěšně. Ale co bude dál?
L. Dyčka: První dějství návratu na scénu – Francie v Libyi

Rozhodovací proces
Březnová jednání o tom, zda se má Severoatlantická aliance angažovat v konfliktu v Libyi, byla mimořádně komplikovaná (což je jistě dáno i podmínkou tradičního konsenzu jako základu rozhodovacího procesu v NATO), čemuž byla věnována patřičná mediální pozornost. Když se ale podíváme na novodobé alianční operace, zejména ty bojové, bylo tomu tak téměř vždy - vždy akci předcházely různé názory, horlivá debata, vyjednávání. A téměř vždy se NATO nakonec dohodlo a operace se rozběhla, za podpory všech členských zemí. (Jedinou výjimkou byl v roce 2003 Irák, kdy byly neshody v Alianci tak velké, že NATO schválilo "jen" výcvikovou misi.) Čili komplikované rozhodování není ani výjimkou, ani nutně znakem rozkladu. Zůstává nicméně pravdou, že rozpor potřeby rychlé reakce vs. zdlouhavý proces rozhodování je věcí, kterou se NATO musí zabývat a bude ji muset řešit.

Hledá NATO nový smysl?
NATO má v očích veřejnosti podobný status jako samotné armády - bohužel. Když nejsou vidět, tak je asi nepotřebujeme, nemají význam, ztrácejí smysl. A jakmile se najednou objeví potřeba a využijeme je, tak tím pro ně hledáme nový smysl. Takto NATO podle mnohých "hledalo" svůj raison d'être už na Balkáně, pak v Afghánistánu, kybeprostoru či teď v Libyi. Opět nic nového. Domnívám se však, že nyní jej NATO konečně našlo, resp. jej potvrdilo - důkazem budiž fakt, že je poprvé v historii zapojeno do dvou velkých vojenských operací zároveň (což je mimochodem varianta, s níž alianční operační plány počítají, nehledě na to, že krizový management a zajišťování bezpečnosti jsou jasně definované cíle NATO v nové Strategické koncepci). Ještě že svůj raison d'être nemusejí obhajovat elektrické pojistky – nějak jsme se smířili s tím, že je prostě potřebujeme.

USA a Rusko: jsme tu, nejsme tu
Způsob a rozsah zapojení USA do operace v Libyi taktéž není převratně nový, v aliančních operacích je spíše trendem – tedy poměrně vysoká účast v aktivních bojových operacích, stejně jako snaha přenechat je (zpravidla zdráhajícím se) evropským spojencům a, jak vidíme v těchto dnech, opětovné zapojení USA. Čili – bohužel – stejně jako u předchozích operací, bez zapojení sil USA by NATO v Libyi svou vytyčenou misi nejspíše plnit nemohlo či jen s obtížemi.

Přečtěte si další materiály Petra Zlatohlávka pro portál natoaktual.cz

Rusko (a stejně tak Čína) v Radě bezpečnosti OSN podpořilo sankce proti Libyi, schválení bezletové zóny už pouze umožnilo (tj. nevyužilo svého veta, a schválení rezoluce tak mohlo proběhnout). I když bylo jasné, že vynucení bezletové zóny si vyžádá letecké útoky na Kaddafího cíle, ruský ministr zahraničí se vzápětí nechal slyšet, že tohle RB OSN v rezoluci neschválila. Klasický ruský krok stranou ve snaze zachovat si tvář před všemi stranami konfliktu a domácím veřejným míněním. Podobnou hru lze sledovat s obměnami snad u všech aliančních operací, viz například Afghánistán, kde Rusko sdílí s NATO téměř totožné cíle.

Výsledek
Pokud si přečteme Strategickou koncepci NATO a obeznámíme se s aliančními postupy a historií operací, vyjde nám z mise v Libyi – jde-li o cíle, postupy a průběh – téměř předpokládatelná a standardní alianční mise krizového managementu, kterou navíc jihoevropské země vnímají vzhledem k situaci s uprchlíky jako bezpečnostní riziko. To však samozřejmě neznamená, že je předvídatelná, jednoduchá či snad levná (zejména letecké operace patří vůbec k nejnákladnějším).

Novinkou je na zásahu v Libyi naopak to, že se jedná o první bojový zásah NATO v Africe (mise jiného druhu NATO v Africe již vykonávalo – viz Dárfúr nebo Adenský záliv), a taktéž o první zásah v muslimské zemi, jenž se může zaštítit podporou vůdců arabského světa. A tu by západ neměl promarnit.

Petr Zlatohlávek
autor je výkonným ředitelem Informačního centra o NATO v Praze

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.