Obamova zahraniční politika vs. Trump: zvítězí Rusko?

31. ledna 2017  12:12
Michael Romancov, Metropolitní univerzita Praha
„Nejbližší měsíce ukáží, jak moc a kde všude bude (ne)úspěšný Trump a zda jeho schopnost uzavírat „efektní kšefty“ bude pro USA a svět přínosnější než nenaplněné vize Baracka Obamy, který se snažil hledat kompromis a udržet mír,“ píše pro natoaktual.cz Michael Romancov.  
Barack Obama se pokusil o napravení a „restart“ amerických vztahů s Ruskem. To však sledovalo jiné cíle, a tak se nyní vzestup Ruska jeví jako největší Obamův neúspěch. | foto: G20

Hodnotit (ne)úspěchy politika, který právě opustil svou funkci, je problematické, protože pro takové hodnocení chybí dostatečný odstup. Co se dnes jeví jako úspěch, se již zanedlouho může ukázat být chybou, ale někdy i něčím podstatně horším.

Jak bude hodnocen Obama?

Pro (údajnou?) neschopnost identifikovat včas problém a použít pro jeho řešení sílu bývá Obama již nyní poměrně často srovnáván s někdejším britským ministerským předsedou Chamberlainem, respektive dáván do kontrastu s takovými velikány, jakými byli Churchill nebo Reagan.

Jako učebnicový příklad takového jednání v oblasti zahraniční politiky a bezpečnostních vztahů bývá uváděn Neville Chamberlain, který se tragicky zmýlil v hodnocení Hitlera i Mussoliniho a ve snaze udržet mír odstranil agresivním diktátorům z cesty část překážek, a uspíšil tak rozpoutání války.

Sice nevíme, jak bude jednou hodnocena éra Obamova prezidentství, ale pro (údajnou?) neschopnost identifikovat včas problém a použít pro jeho řešení sílu bývá již nyní poměrně často s někdejším britským ministerským předsedou srovnáván, respektive dáván do kontrastu s takovými velikány, jakými byli Churchill nebo Reagan.

Nejen v zahraniční politice platí, že v jakékoli situaci buď můžete jednat, nebo nejednat. Obojí s sebou vždy nese odhadnutelné, ale i předem neznámé důsledky. Podstatné není jen to, že jakmile se politik rozhodne (ne)konat, už není možné couvnout, ale také proč (ne)koná. Co je důvodem pro (ne)spuštění akce.

Vzpomenutý Winston Churchill se ve svých dějinách II. světové války právě tohoto problému velmi zajímavým způsobem dotkl, když uvádí: „Snad bude vhodné na tomto místě formulovat některé principy morálky i praktické činnosti, jež mohou být vodítkem do budoucnosti. Žádný podobný případ nelze posuzovat bez ohledu na okolnosti. Fakta mohou zůstat ve své době neznámá a jejich hodnocení nutně musí do značné míry zůstat pouhými dohady, zabarvenými obecnými pocity a záměry každého, kdo se je pokouší vyslovit.

Lidé, které temperament a charakter vedou k ostrým a jednoznačným řešením obtížných a nejasných problémů a kteří jsou ochotní bojovat pokaždé, jakmile se jim nějaká cizí síla postaví sebeméně do cesty, nemívají vždy pravdu. Na druhé straně lidé, kteří se spíš podřídí a snaží se trpělivě a upřímně hledat mírový kompromis, se vždy nemýlí. Naopak, ve většině případů mohou mít pravdu nejen z morálního, ale i praktického hlediska. Kolik už válek bylo odvráceno trpělivostí a vytrvale projevovanou dobrou vůlí!

Náboženství, stejně jako ctnost sankcionují mírnost a pokoru nejen mezi lidmi, ale i mezi národy. Do kolika válek nás už strhli štváči! Kolik nedorozumění vedoucích k válkám mohlo být odstraněno snahou získat čas! Kolikrát spolu různé země vedly kruté války a potom se z nich po několika letech míru stali nejen přátelé, ale spojenci!“ (Druhá světová válka, díl I., str. 289).

Arabské jaro

Když se Obama stal prezidentem, byly Spojené státy nejen nejsilnější, ale také nejobávanější mocností v systému mezinárodních vztahů. Z Američanů neměli strach jen jejich protivníci, ale náhle i řada jejich spojenců. „Válka s terorem“ a identifikace nepřátel v podobě tzv. „Osy zla“ nejen že rozdělila Evropu na „starou a novou“, ale zpochybnila jak existenci spojeneckých vazeb, tak i způsob, jímž se USA od roku 1945 dosud ve světě chovaly. Američané i svět byli unaveni akcemi, které spustila administrativa Bushe mladšího bez ohledu na kohokoliv a cokoliv.

Obamův slib, že tento způsob politiky ukončí, byl vnímán pozitivně a v některých částech světa, respektive tzv. širšího Blízkého východu, jsme následně byli svědky podstatného uklidnění situace. Veškerá pozitiva, včetně fyzické likvidace Usámy bin Ládina v květnu 2011, však byly znehodnoceny tím, že se v prosinci 2010 daly do pohybu události, kterým se říká Arabské jaro. Severní Afrika a Blízký východ se rázem ocitly v ještě horším stavu, než v jakém region byl po americké invazi do Iráku v roce 2003. Kdo za to mohl? Konspirátoři všech zemí, komunisté a Kreml měli a mají jasno: Obama a USA!

V čem je skutečný problém

Ruský mocenský „vzestup“ však ukazuje na možná největší problém Obamovy éry, který se navíc hrozí překlopit i do éry Donalda Trumpa. A tím není (ne)dostatek akce v boji či válce proti arabským či muslimským teroristům, ale chybné „čtení“ toho, kam a proč se svět ubírá.

Arabské jaro, stejně jako Obamovo prezidentství, na podrobné prozkoumání a zhodnocení ještě čeká, ale minimálně jedna věc stojí za zmínku. Od okamžiku, kdy se v očích Arabů USA staly hlavním ochráncem Izraele, se téměř žádná politická demonstrace v arabském světě neobešla bez rituálního pálení amerických a izraelských vlajek. Proč tedy těchto klasických politických projevů právě v tento okamžik nápadně ubylo, proč se hněv „arabské ulice“ místo na Američany a Židy obrátil proti vlastním vládcům? Že by za tím byly nezvládnuté vnitřní problémy? Demografický vývoj, nedostatek pracovních příležitostí, bezbřehý nepotismus a korupce?

Nejenom USA a arabské státy severní Afriky a Blízkého východu, ale i všichni ostatní aktéři, kteří v regionu či ve světě hráli nějakou důležitější roli, Izrael nevyjímaje, byli vývojem zaskočení. USA, jako nejsilnější a zároveň normativní mocnost, se pokoušely situaci uklidnit a obnovit mír. Evropská unie, v prvé řadě pak Británie a Francie, se o něco podobného pokusily v Libyi. Žádný velký úspěch to však nepřineslo a otázkou je, zda něco takového bylo, vzhledem k použitým prostředkům, vůbec možné. Zjevná neochota zopakovat irácký scénář pak vedla k trestuhodnému váhání v případě Sýrie, čehož nakonec způsobem pro sebe výhodným využilo Rusko.

Vzestup Ruska jako neúspěch Obamy

Hlavním Obamovým neúspěchem se v tento okamžik jeví být právě „vzestup“ Ruska, kvůli jeho agresivním akcím na Ukrajině a v Sýrii. Čas ukáže, zda to, čeho jsme svědky, je opravdu „povstání z kolen“ a návrat na ztracenou pozici jedné ze dvou nejdůležitějších mocností, nebo naopak počátek definitivního ruského velmocenského ústupu, protože kvantitativních atributů – které mu v 19. a 20. století umožňovaly velmocenskou politiku a tváří v tvář Číně a USA vadnou – a kvality se Rusku stejně jako v minulosti, bolestně nedostává.

O co Kremlu (ne)jde

Přečtěte si související text Michaela Romancova na natoaktual.cz

Ruský mocenský „vzestup“ však ukazuje na možná největší problém Obamovy éry, který se navíc hrozí překlopit i do éry Donalda Trumpa. A tím není (ne)dostatek akce v boji či válce proti arabským či muslimským teroristům, ale chybné „čtení“ toho, kam a proč se svět ubírá.

Připomeňme, že Obama měl v plánu ukončit konflikty na Blízkém východě, omezit americkou vojenskou přítomnost v Evropě, dohodnout se na nových vojensko-bezpečnostních principech s Ruskem a soustředit se na Asii, respektive na Čínu. Vždyť hlavním motivem jeho prvního prezidentského období byl „pivot to Asia“.

Ve světě, který po II. světové válce Američané vytvořili, bylo jasné, kdo a proč je přítel a nepřítel i jaká jsou pravidla hry. Prvním velkým problémem, který vedl k úvahám o „konci historie“, bylo neočekávané a rychlé zhroucení komunistického bloku a rozpad Sovětského svazu. Druhým byl sice tušený, ale rychlejší než se předpokládalo, ekonomický vzestup Číny.

Zatímco se Západ právem a logicky cítil být vítězem, mělo Rusko zcela jiné problémy a potřeby. Poražené Německo a Japonsko musely svého času „bezpodmínečně kapitulovat“, díky čemuž se jim podařilo vnutit pravidla hry, která se pro ně nakonec ukázala být výhodná. V případě Ruska se nic takového nestalo. Pravidla hry mu byla nabídnuta, byl mu umožněn vstup do skupiny G8. Rusko však nezvládlo ani politickou tranzici, ani ekonomickou transformaci, a díky problémům vyvolaným 11. září 2001 postupně a úspěšně kompenzovalo svou malou ekonomickou váhu nabídkou spolupráce na protiteroristické válce (2001-2006) a od roku 2007 otevřenou opozicí vůči americkému „leadershipu“.

Obamův pokus o restart vzájemných vztahů v letech 2009-2010 nevyšel jak díky tomu, že se domníval, že Medveděv opravdu představuje nějakou změnu v ruském vedení, tak díky naprostému nepochopení skutečnosti, že pro Rusko je velikost prioritou a tuto mu zabezpečuje v podstatě už pouze jaderný arzenál.

Tehdy se Američané dle mého názoru dopustili fatálního omylu, protože Rusové – a nejspíš je úplně jedno, kdo v čele Ruska stojí – už vědí, že nemohou počítat s rovnováhou sil, ale musejí spoléhat na jadernou „rovnováhu strachu“. Svět bez jaderných zbraní by vlastně znamenal svět „bez“ Ruska... I proto z Moskvy zněl tak silný výsměch tomu, že Obamovi byla za jeho aktivity na tomto poli udělena Nobelova cena míru.

Obamovi, aniž by to zamýšlel, se nabídkou na svět bez jaderných zbraní podařilo Rusko ranit na nejcitlivějším místě. Bylo jen otázkou času, kde a kdy Moskva začne Washingtonu komplikovat život. Nakonec se tak nestalo přerušením tzv. Northern Distribution Network vedoucího i přes ruské území do Afghánistánu, kde Američané a jejich spojenci svou přítomností ošetřovali i ruské bezpečnostní zájmy, ale na Ukrajině a v Sýrii.

Obnovení americko-ruské konfrontace a růst konfliktního potenciálu v Evropě vyhovuje i Číně, jejíž hospodářský a vojensko-politický vzestup Obama původně identifikoval jako zásadní výzvu v pro USA. Situace na Korejském poloostrově a v Jihočínském moři zůstává i nadále napjatá. Američané byli poměrně úspěšní ve spolupráci s Indií a Vietnamem, k rozkolu došlo na Filipínách. Transpacifické partnerství, které Obama považoval za páteř budoucích amerických vazeb k asijsko-pacifickému regionu, nastupující prezident Trump vypověděl...

Nejbližší měsíce ukáží, jak moc a kde všude bude (ne)úspěšný Trump a zda jeho schopnost uzavírat „efektní kšefty“ bude pro USA a svět přínosnější, než nenaplněné vize Baracka Obamy, který se snažil hledat kompromis a udržet mír. Tím se zařadil mezi nepřerušenou řadu amerických prezidentů, kterým se po roce 1945 podařilo udržet mír mezi mocnostmi. Věřme, že nebyl posledním.

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.