Egypt představuje nejlidnatější arabský stát a i přesto, že jeho regionální vliv za poslední dekády upadal, události v Káhiře bedlivě sledují nejen země v regionu Blízkého východu, ale i světové velmoci. Vývoj v Egyptě totiž ovlivní i jiné státy a oblasti v regionu, který nyní prochází obdobím značné nestability a ozbrojených konfliktů.

Muslimské bratrstvo

Konzervativní politický islám reprezentovaný Muslimským bratrstvem se stal hlavním vítězem revolucí v arabské světě. Jakkoliv jejich iniciátory byli většinou konzervativnímu náboženství nenaklonění mladí lidé, Muslimské bratrstvo a jeho ideologické odnože prokázaly největší připravenost k převzetí vlád v zemích, ve kterých byli odstraněni autoritářští vládci. Sebevědomí Muslimských bratří posílilo i tam, kde arabské revoluce neproběhly. Například v Jordánsku začalo Muslimské bratrstvo vyzývat k odstranění krále Abdulláha. Palestinský Hamás, odnož Muslimského bratrstva v Gaze, se již dlouhodobě není ochoten dohodnout na společné vládě s Fatahem, který kontroluje Západní břeh. Místo toho se ovšem Hamásu podařilo v nedávné době navázat diplomatické vztahy s některými monarchiemi Perského Zálivu, což mu přineslo i nemalé finanční zisky.

Za poslední dva roky se tedy zdálo, že konzervativnímu sunitskému islámu nemůže konkurovat žádná politická síla a je jen otázkou času, než mu podlehnou i bohaté ropné monarchie Perského zálivu, které ho až dosud byly schopny potlačit především díky štědré finanční podpoře vlastních obyvatel.

Odstranění prezidenta Mursího a egyptského Muslimského bratrstva od moci ukázalo, že velká část Egypťanů si nepřeje islamizaci politické scény. Ve spojení se sekulární armádou tak vznikla síla, která dokázala Bratrstvo připravit o nedávno nabitou politickou moc. Pro ostatní Muslimská bratrstva v regionu je to jasné varování. Nejenže přišli v Káhiře o ideologického a diplomatického spojence, ukázalo se, že konzervativní politický islám má v regionu odpůrce, kteří jsou za jistých okolností schopni ohrozit jeho dominanci.

Arabská rivalita: Katar a Turecko vs. Saúdská Arábie

Tíživá ekonomická situace vystavuje Egypt vlivu ostatních arabských zemí. Za krátké vlády Muslimského bratrstva to byly především Katar a Turecko, které poskytly Egyptu finanční a diplomatickou podporu.

Katar v posledních letech prosazuje velmi osobitou zahraniční politiku, která je často v rozporu se zájmy jeho rivala, Saúdské Arábie. Saúdi jsou příznivci starých autoritářských pořádků a současný vzestup politického islámu považují za hrozbu. Do pozice regionální velmoci se dostali především díky petrodolarové diplomacii. Za pomocí značných finančních příspěvků různým regionálním režimům a hnutím se z této pouštní země stala jedna nejvlivnějších zemí v regionu, která má zájem na zachování statu quo.

Oproti tomu Katar neváhá štědře přispívat v místech, která patří k nejméně stabilním. Financuje protiasadovské bojovníky v Sýrii, nabídl finanční pomoc palestinskému Hamásu, a podporoval také Muslimské bratrstvo v Egyptě. Kromě peněz prosazuje Katar svoji politiku prostřednictví televize Al Džazíra, která patří k nejsledovanějším na celém Blízkém východě. Také Turecko přivítalo nástup Muslimských bratří v arabském světě. Ankara se snaží vystupovat jako země, které dokázala skloubit politický islám s demokracií a modernitou. Jako taková aspirovala na to stát se modelovou zemí a lídrem v blízkovýchodním regionu. Brutální potlačení demonstrací v Istanbulu a události v Káhiře tyto Turecké plány poněkud narušily.

Na pomoc Egyptu po odstranění Muslimského bratrstva přispěchaly Saúdská Arábie a také Kuvajt a Spojené arabské emiráty. Tyto konzervativní monarchie slíbily přispět k záchraně krachující egyptské ekonomiky osmi miliardami dolarů. Saúdská Arábie a další doufají, že Egypt pod vedením armády přestane podporovat politické síly, které mají tendenci nabourat autoritu starých režimů, především pak monarchií.

Jen pro srovnání, USA poskytují Egyptu ročně jeden a půl miliardy. Pokud se politický vliv odráží i ve výši finančních prostředků, tak je zřejmé, že vliv USA v Egyptě je poměrně omezený.

Sinaj

Hornaté pásmo na severu Egypta u hranic s Izraelem se za poslední dva roky stalo místem, na kterém působí mnohé radikální ozbrojené skupiny. Daleko od Káhiry a vybaveni zbraněmi, které se na Sinaj dostaly poté, co v Libyi po pádu Kadaffího došlo k rozkradení arzenálu libyjské armády, útočí tyto skupiny proti turistům, policistům a vojákům. Jejich cíle se neomezují pouze na Egypt. Také palestinští radikálové využili bezvládí na Sinaji a začali útočit na cíle v Izraeli. Stabilita na Sinaji se tedy stala společným zájmem Egypťanů a Izraelců.

Za vlády Muslimského bratrstva ponechal prezident Mursí armádě volnou ruku při spolupráci s Izraelem. A tak navzdory anti-izraelské rétorice Muslimského bratrstva spolupráce bezpečnostních složek obou zemí při boji proti radikálům velmi posílila. Zásahy egyptské armády za poslední měsíce narůstaly a bezpečnostní situace na Sinaji se pomalu zlepšovala. Izrael tedy doufá, že po odstranění Muslimského bratrstva, které bylo nejen otevřeně proti-izraelské, ale jehož lídři neskrývali antisemitské postoje, se vztahy s Egyptem nezhorší, ale možná dojde i k mírnému zlepšení. Záležet bude především na tom, jaký vliv bude hrát v dalším vývoji armáda. Vzhledem k nedávným událostem se ovšem zdá, že armáda bude v egyptské politice velmi silným, ne-li rozhodujícím aktérem.

Gaza

Pro budoucí egyptsko-izraelské vztahy bude důležitá nejen spolupráce při boji proti radikálům na Sinaji, ale vliv Egypta na hnutí Hamás, které Izrael považuje za teroristickou organizaci. Ke značnému rozčarování Hamásu ani za vlády Muslimského bratrstva nedošlo ze strany Egypta k výrazné podpoře Gazy. Přechod přes hraniční přechod Rafah zůstal silně omezený a armáda zasahovala proti tunelům, skrz které se do Gazy pašuje zboží, včetně zbraní. Hamás i přesto výrazně ochladil své vztahy se svým dřívějším sponzorem Íránem a namísto toho navázal kontakty s Katarem. Do určité míry tak kopíroval chování egyptského Muslimského bratrstva, které odmítlo spolupracovat s íránskými šíitskými ajatolláhy a místo toho se přiklonilo k sunitskému Kataru.

Po odstranění prezidenta Mursího se plně ke slovu dostala egyptská armáda, která dlouhodobě neskrývá svůj špatný vztah k Hamásu. Tunely do Gazy tak byly zcela uzavřeny a mnohé z nich zatopeny vodou ve snaze zabránit pašování zboží do Gazy, ale také z Gazy. Armáda se obává, aby se skrz tunely nedostali do Egypta vyzbrojení islámští radikálové, kteří by podpořili pro-mursíovské síly. Otevřeně proti-hamásovská politika Egypta ovšem může způsobit reakci. Již dříve někteří vlivní členové Hamásu kritizovali odklon od íránských a také syrských (assadovských) spojenců ve prospěch sunitských režimů v Kataru a Egyptě. Tyto hlasy nyní zřejmě získají na síle a v Teheránu se jistě najdou ti, kteří jim půjdou vstříc.

Návrat starých spojenectví?

Události v Egyptě ukázaly, že arabské obyvatelstvo neztratilo nic ze svého revolučního zápalu. Paradoxně ovšem odstraněním Muslimského bratrstva od moci v Egyptě může dojít spíše ke znovuoživení starých spojenectví. Sunitský politický islám utrpěl svoji první velkou porážku, což vyhovuje nejen konzervativním monarchiím, ale také Íránu, v jehož očích představuje Muslimského bratrstvo náboženského rivala. Šíitská osa Írán - Assad - Hizballáh dnes vypadá mnohem odolněji, než před několika málo týdny především proto, že mnohými odepisovaný Assad nabývá zpět své pozice. Ztracené není ani to, že by se k ní opět připojil Hamás, zklamaný z pozice Egypta.

Egypt bez dominantního vlivu Muslimského bratrstva bude mít zřejmě blíže k Saúdské Arábii než k Turecku. Katar pod novým emírem možná také přehodnotí svojí zahraniční politiku a přestane podporovat pro-revoluční síly na Blízkém východě. Přes všechny turbulence se tedy zdá, že Blízký východ se určitých zažitých zvyků tak rychle nezbaví. Do jaké míry to přinese stabilitu a prosperitu zdejším obyvatelům je ovšem více než nejasné.

Irena Kalhousová
autorka je analytičkou Pražského institutu bezpečnostních studií