Už z povahy a zásadní rozdílnosti zmíněných tři konfliktů, ve kterých se stýká mezinárodní právo s legálními zvyklostmi válčících stran (západní vs. východní pojetí práva a svobody médií, rozdíl chápání médií národních armád a guerillových skupin apod.), vyplývá, s jak rozsáhlým spektrem situací se dnešní novinář musí v konfliktních zónách vyrovnávat. Jestli otázka právního postavení novináře v nepřehledných podmínkách ozbrojeného konfliktu je pro teoretiky mezinárodního práva fascinující otázkou, o níž se už desetiletí vedou vášnivé spory, pro samotné novináře jde pokaždé o vstup na území plné neznáma a nejistoty, kde mu nezbývá než se spolehnout spíše na vlastní úsudek a zkušenosti než na univerzálně uznávaný rámec chování.

Válečná mlha
Stejně jako pro vojáka, platí i pro novináře dvě století stará poučka geniálního válečného teoretika von Clausewitze: "Der Krieg ist das Gebiet der Ungewißheit; drei Vierteile derjenigen Dinge, worauf das Handeln im Kriege gebaut wird, liegen im Nebel einer mehr oder weniger großen Ungewißheit. Her ist es also zuerst, wo ein feiner, durchdringender Verstand in Anspruch genommen wird, um mit dem Takte seines Urteils die Wahrheit herauszufühlen." Válka je pole nejistoty. Tři čtvrtiny všech válečných dějství se víc nebo míň skrývají ve válečné mlze nejistoty. To nejdůležitější proto je výjimečná pronikavá mysl, která na základě vlastního uvážení odhadne, jaká je pravda.

Je-li první obětí války pravda, pak pro početně sílící novinářský stav znamená, že se stále víc ocitá nejen na poli nejistoty ale především na seznamu potenciálních cílů jednotlivých válčících stran. Neboť pro každou z nich – ať už jedná z jakýchkoliv pohnutek – je novinář nejen hlásnou troubou do světa, ale i potenciálním nechtěným svědkem událostí, které nemají být zveřejněny.

Armádám severní polokoule – počínaje tou americkou, která tento princip zdokonalila – se nabízí do velké míry osvědčený model tzv. embeddingu. Tedy přizvání akreditovaného média, jehož reportér doprovází konkrétní jednotku. Z osobní zkušenosti lze takový vztah hodnotit jako oboustranně přínosný, ovšem se zásadními omezeními složitějšího přístupu k nezávisle ověřeným informacím z vnějšku a pohybu plně podřízeného válečným cílům jednotky.

Svobodný pohyb "na vlastní pěst" sice takové hranice eliminuje, vystavuje ale novináře jak nebezpečí, že se stane nechtěnou obětí válečných dějů, tak i naprosté dezorientace. V praxi je takový přístup lepší v konfliktech geograficky relativně omezených (izraelsko-arabské střety, rusko-gruzínská válka apod.), embedding je naopak často jedinou cestou ve válkách vedených proti povstaleckým silám a na rozsáhlém území (Afghánistán, Irák).

Právní ochrana
Z hlediska mezinárodního práva má novinář v ozbrojeném konfliktu status civilisty. Tedy subjektu požívající de facto nejvyšší možnou úroveň ochrany. Na rozdíl od běžného civilisty je ale novinář tím, kdo se dobrovolně vydává opačným směrem, tedy do středu, nikoliv pryč od konfliktu. Pro tyto účely vstupují do hry definice statusu žurnalisty z pera mezinárodních organizací, jako je Mezinárodní novinářská federace nebo třeba Mezinárodní červený kříž. Jejich definice zajišťující zvláštní postavení ovšem nejsou právně závazné.

Mezinárodní právo definuje pouze jeden typ novináře tzv. válečného zpravodaje. Původně jde o termín z dob druhé světové války označující reportéra často s vojenskou hodností, pohybujícího se s postupující armádou. V dnešním světě se tento status zajišťující stejné zacházení jako s vojákem hodí nejlépe právě pro embeddované novináře, byť status civilisty zajišťuje ochranu ještě vyšší.

Reportér vs. nástroj propagandy
Ve světě propojeném stále rostoucím počtem informačních kanálů však dochází k jisté devalvaci pojmu novinář. Snadný přístup k internetu na jedné straně umožňuje i běžnému člověku snadno zveřejňovat informace (ač, pochopitelně, postrádají kvalitu zpracování profesionálním reportérem), na straně druhé doširoka otevírá vrata propagandě válčících stran.

Po sérii útoků na novináře v Libyi, které skončily několika úmrtími, i nálety stíhaček NATO na zařízení libyjské státní televize, se opět i na plénu Spojených národů řeší praktický dopad mezinárodního práva, mezinárodních zvyklostí a vojensko-politického rozhodování na pozici novinářů v podmínkách ozbrojeného konfliktu. Na místě je klasická otázka: kdy je novinář nezávislým reportérem a kdy jen nástrojem propagandy? A pokud je tím druhým, pozbývá zvykové ochrany žurnalistů, případně civilisty?

Jasná odpověď, byť se v mnoha případech nabízí, neexistuje. Zaměstnanci libyjské (nebo třeba syrské) státní televize šířící prokazatelně lživé informace evidentně nezávislými novináři nejsou. Dle mezinárodního práva ale dál zůstávají civilisty, nálet na technická zařízení tedy přísně vzato stojí na samé hranici práva, případná smrt zaměstnanců (ke které však nedošlo) by už ale jeho jasným porušením byl. Podobně ovšem na zahraniční novináře působící na libyjském území (navíc bez donedávna vyžadovaných a těžko získatelných víz) pohlížela i Kaddáfího administrativa: nelegálně pobývající cizinci poskytující zpravodajství nepřátelské režimu. Tedy nikoliv jako na novináře, ale na nepřátelské propagandisty.

Business as usual
V praxi tedy platí, že novinář je v terénu vždy do velké míry vydán na milost jednotlivým válčícím stranám. Průkaz identifikující reportéra jako člena některé z uznávaných novinářských organizací v mnoha případech nemusí znamenat nic. V mnoha případech vojáci či povstalci na kontrolních stanovištích ignorují potřebu reportéra pokračovat dál do míst akce, v mnoha případech je pak v podobných místech zadržují, v horším případě zatýkají.

Vzhledem k neexistenci mezinárodně uznávaného arbitra, který by udílel univerzální status novináře, se nedá čekat, že by se práce reportérů, kterých v posledních dvou dekádách zemřely ve válečných zónách dva tisíce, nějak zásadně zjednodušila. Snad jen dnes už výrazně větší dosah velkých mezinárodních médií zvíci CNN, BBC, Sky News, Al Džazíry, Al Arabíje apod. je pro případného agresora postavení vůči žurnalistovi o něco složitější, protože široká medializace útoku proti reportérovi silně uškodí pověsti agresorovy strany.

Obecně vzato však lze konstatovat, že k zásadnímu posunu pozice novinářů v konfliktních zónách v posledních letech nedochází a že i nadále je výkon novinářského poslání plně odvislý od individuálních zkušeností, materiálního vybavení a zázemí poskytovaného zaměstnavatelem a do značné míry i osobního štěstí.

Jakub Szántó
autor je zástupcem vedoucího Redakce zahraničí České televize