V 90. letech byl Izrael na Blízkém východě považován za představitele Spojených států. Clintonova administrativa se angažovala v jednáních v Oslo a dospěla k podpisu izraelsko-jordánského ujednání v roce 1994. Evropskou roli hráli Norové, protože Evropa byla považována za spojence arabského socialismu.

Přes nasazení paní Albrightové blízkovýchodní mírový proces v roce 2000 ztroskotal. Neokonzervativní administrativa dospěla k tomu, že problém blízkovýchodního procesu musí být řešen jen jako důsledek změny na Blízkém východě, nikoli jako její příčina. Operací Irácká svoboda se změnilo postavení Izraele na Blízkém východě, přestal být epicentrem amerického vlivu, stal se jedním ze států regionu, jednou ze stran konfliktu. Koaliční Irácká operace rovněž na léta rozdělila a vyřadila EU jako samostatného hráče.

Představitelé nových zemí přinesli do unijní politiky výrazné změny: požadavek na změnu vztahů mezi Unií a Izraelem, na změnu role Unie na Blízkém východě. Je-li Unie daleko nejvýznamnějším donorem finanční, humanitární a rozvojové pomoci, musí získat odpovídající váhu. To však nebylo možné bez výraznějšího vlivu na politiku Izraele.

Během let 2004 – 2007 proto vykrystalizovala strategická změna v evropském přístupu: nejprve je zapotřebí přivést Izrael blíže Evropě a prostřednictvím přiblížení ovlivňovat Izrael v klíčových bodech dosavadního sporu: zastavení jakéhokoliv rozšiřování osad, řešení otázky uprchlíků, otázka Jeruzaléma a konečné podoby hranice dvou států.

Izrael pochopil rostoucí význam evropské politiky sousedství, připravované nové generace akčních plánů a zvyšující se vliv Unie ve Středozemí. Za německého předsednictví požádal o ustanovení reflexní skupiny, která vyhodnotí dosavadní výsledky a perspektivy vzájemných vztahů. Závěry ukázaly možnosti spolupráce: věda a výzkum, vzdělanost a školství, zemědělství, vnitřní trh, ekologie, vodní hospodářství, satelitní systém Galileo, letectví, boj s terorismem. Rada přidružení EU-Izrael v červnu 2008 uznala povýšení vztahů mezi Evropou a Izraelem, a to nikoli v přímém důsledku pokroku blízkovýchodního procesu, ale naopak jako nástroje k jeho dosažení.

Francouzské předsednictví připravuje Akční plán EU-Izrael jako první z nové generace Akčních plánů, systému dvoustranných ujednání mezi Evropou a Středozemím jako nástroje Evropské politiky sousedství. 6. a 7. listopadu se v Paříži uskutečnila konference na vysoké politické úrovni: poslanci národních a evropského parlamentu, Nicolas Sarkozy, Cipi Livni, Karel Schwarzenerg, Vladimír Špidla, Alexandr Vondra, Franco Frattini. V Evropském parlamentu bude schválena Zpráva o účasti Izraele v komunitárních programech. Moje role stínového zpravodaje je udržet sblížení EU-Izrael jako východisko pro zvýšení vlivu EU v blízkovýchodním procesu jako příspěvek k řešení, a jako nikoliv nerealistická podmínka čekání na jeho naplnění.

Jako předsedkyně delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Izraelem usiluji také o to, aby byl Izrael připraven dosáhnout realistických výsledků. V případě úspěšného dokončení jednání by české předsednictví mohla provázet nejen úspěšná Asociační rada, otevřený zůstává historicky první summit EU-Izrael. Zlepšení evropsko-izraelských vztahů je nezbytný předpoklad dokončení strategické změny: Izrael ne jako výhradní zástupce USA na Blízkém východě, ale jako budoucí člen NATO, organizace obrany demokratických států.

Jana Hybášková
Poslankyně Evropského Parlamentu
Předsedkyně delegace EP pro vztahy s Izraelem