Nová strategická koncepce NATO: mezi tradicí a inovací

29. listopadu 2010  14:28
S přípravou nové alianční strategické koncepce, nahrazující zastaralý dokument z roku 1999, byla od počátku spjatá vysoká očekávání, která generální tajemník Rassmusen a jeho zástupci ještě povzbuzovali. Nově vytvářený dokument měl splnit řadu požadavků, z nichž některé byly když ne přímo protikladné, tak alespoň obtížně slučitelné a proto vyžadující značnou stylistickou a diplomatickou obratnost generálního tajemníka, v jehož kompetenci bylo formulovat finální text určený ke schválení na listopadovém summitu NATO v Lisabonu.  

Nová strategická koncepce měla být krátká a stručná, ale zároveň měla pokrývat všechny důležité otázky spojené s bezpečností Aliance. Měla být jednoduchá a srozumitelná, aby si ji mohli přečíst běžní občané a mohla proto sloužit jako nástroj alianční "veřejné diplomacie" vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale zároveň dostatečně sofistikovaná, aby umožnila partnerům i protivníkům Aliance poznat klíčové aspekty alianční politiky. Měla účelně kombinovat rovinu obecného s rovinou konkrétního. Měla obsahovat jak deklaraci alianční identity, tedy zájmů, hodnot a ambicí sdílených členskými zeměmi, tak popis praktických opatření vedoucích k jejich naplnění. Měla se věnovat důležitým otázkám, kolem kterých se točily vnitroalianční spory uplynulých let, zároveň ale měl již samotný proces přípravy dokumentu spory vyřešit a obnovit alianční jednotu. Měla obsahovat jak "reset" ve vztazích mezi Aliancí a Ruskem, tak "ujištění" nových členských zemí o věrohodnosti aliančních obranných závazků. Kyvadlo příliš vychýlené ve prospěch zahraničních misí měla vrátit zpět k obraně teritoria členských zemí, ale zároveň měla zachovat relevanci NATO v řízení globální bezpečnosti. Měla vyjádřit alianční podporu Obamově vizi bezjaderného světa, zároveň ale potvrdit, že NATO zůstává silnou alianci založenou na věrohodném (jaderném) odstrašení.

Úplné znění nové strategické koncepce Severoatlantické aliance naleznete v angličtině zde a ve francouzštině zde

Skutečných nebo zdánlivých protikladů, které musela nová strategická koncepce sladit, bylo zkrátka mnoho. Proto se o tomto dokumentu, stejně jako o celém summitu v Lisabonu, psalo především v souvislosti s nutností vybalancovat jak rozdílné představy členských zemí, tak vztah mezi tradičními úkoly a nástroji Aliance na straně jedné a novými ambicemi a potřebami na straně druhé. A to vše v kontextu rozpočtové krize, která nutí Alianci a její členské státy ke krácení výdajů.

Nová strategická koncepce, nakonec hladce schválená hned první den lisabonského summitu, se s řadou výše zmíněných problémů a protikladů vypořádala nad očekávání dobře. Jedná se o elegantně stylizovaný a strukturovaný text, který úspěšně kombinuje stručnost a přehlednost s hutností a komplexností, obecnost s konkrétností a tradici s inovací.

Nová strategická koncepce je o celou polovinu (!) kratší, než koncepce z roku 1999. Nezdržuje se s podrobnostmi a obsahuje jasnou deklaraci aliančních hodnot, ambicí, zájmů, cílů a nejdůležitějších nástrojů a schopností. Pro jejich podrobnější popis a pro shrnutí aliančního postoje k důležitým aktuálním otázkám (včetně například afghánské mise) je ale nutné sáhnout k závěrečné deklaraci z lisabonského summitu, která je téměř dvakrát delší než samotná strategická koncepce. Což dává smysl, protože strategická koncepce si má zachovat svou relevanci po celé následující desetiletí a nemůže se tak věnovat aktualitám a margináliím, které by již za několik let mohly zastarat.

Nová koncepce celou alianční agendu shrnuje do tří okruhů: kolektivní obrany, krizového řízení a kooperativní bezpečnosti. Kolektivní obrana zahrnuje kromě potvrzení důležitosti článku 5 Severoatlantické smlouvy také otázky spojené s jaderným odstrašením, rozvíjením konvenčních vojenských schopností, obranným plánováním, budováním alianční protiraketové obrany, obranou proti kybernetickým útokům, bojem proti mezinárodnímu terorismu a energetickou bezpečností.

Agenda krizového řízení zahrnuje prevenci krizí, řešení krizí a postkonfliktní stabilizaci a rekonstrukci. Aliance zdůrazňuje nutnost komplexního přístupu, který integruje politické, civilní i vojenské nástroje, a potřebu dále budovat expediční a protipovstalecké schopnosti, vytvořit civilní kapacity pro zvládání krizí, posílit integrované civilně-vojenské plánování a vytvořit nástroje pro výcvik místních bezpečnostních sil v krizemi postižených oblastech.

Agenda kooperativní bezpečnosti zabírá v nové strategické koncepci nejvíce místa a zahrnuje problematiku kontroly zbrojení a odzbrojení, bránění proliferaci zbraní hromadného ničení, rozšiřování NATO, partnerské vztahy s nečlenskými zeměmi (především Ruskem) a vztahy s EU.

Během přípravy strategické koncepce, které se účastnili i zástupci akademických institucí a nevládních organizací zabývajících se mezinárodní bezpečností, bylo diskutováno několik klíčových témat, která měl nový dokument pomoci vyřešit. Patřilo mezi ně posílení věrohodnosti článku 5, kterého se dožadovaly především nové členské země, vztah mezi globální bezpečnostní angažovaností a ochranou domácího teritoria, vztah mezi NATO a Ruskem, vztah mezi jaderným odstrašením, odzbrojením a protiraketovou obranou a problémy ve vztazích s Evropskou unií.

Lisabonský summit je sice hodnocen jako úspěšný (členské země Aliance na něm úspěšně demonstrovaly svou jednotu) a výsledné znění strategické koncepce jako zdařilé (podpořili ji všichni členové a přehledně shrnuje smysl a agendu Aliance), zároveň je ale zřejmé, že dlouhodobé spory mohly být těžko vyřešeny sepsáním jednoho, byť důležitého dokumentu. Pochybnosti o soudržnosti a životaschopnosti Aliance přetrvávají a je otázkou, jak dlouho dokáže harmonická nálada z Lisabonu přehlušit zásadní problémy spjaté s každým z výše uvedených horkých témat.

Jako nejméně problematické se jeví potvrzení věrohodnosti článku 5. Strategická koncepce opakovaně zdůrazňuje, že tradiční garance kolektivní obrany zůstávají základním stavebním kamenem Aliance, a výslovně potvrzuje důležitost rutinních aktivit v podobě obranného plánování pokrývajícího celé území NATO a společných vojenských cvičení. V této věci ostatně nové členské země, které kvůli absenci celoaliančního obranného plánování dlouho trpěly pocitem druhořadého členství, nakonec ani nemusely čekat na novou strategickou koncepci, protože se požadovaných opatření v praxi již dočkaly. Způsob, jakým se strategická koncepce staví k problematice věrohodnosti obranných závazků, byl středoevropskými politiky a diplomaty s úlevou přivítán. Přesto nelze zapomínat, že alianční soudržnost a kredibilita obranných garancí nakonec závisí na politické vůli členských států. S kolektivní obranou související vnitroalianční spor o význam a budoucnost jaderného odstrašení pak byl na lisabonském summitu pouze utlumen a lze očekávat, že v dohledné době vypukne znovu.

Nová strategická koncepce skutečně nastoluje rovnovážnější vztah mezi obranou území a obyvatelstva členských zemí na straně jedné a zapojením NATO do globálního managementu bezpečnosti na straně druhé. Dokument zdařile adaptuje tradiční koncept teritoriální obrany na současné bezpečnostní prostředí a posouvá jej spíše do významu komplexní "teritoriální ochrany". S tímto posunem ve srovnání s koncepcí z roku 1999 souvisí i takový jazykový detail, jako je používání pojmu "safety" (bezpečí, jistota) aliančního území a obyvatelstva, a nikoli jen tradičního výrazu "security" (bezpečnost). Protiraketová obrana, zajišťování energetické a kybernetické bezpečnosti a ochrana území NATO před teroristickými útoky představují dílčí komponenty komplexního přístupu k zajišťování bezpečnosti v současném vysoce propojeném světě. Lze se ale ptát, zda bude mít Aliance v současné rozpočtové krizi dost prostředků a odhodlání k tomu, aby byla schopna dostát svým ambicím jak v oblasti teritoriální ochrany, tak globálního krizového řízení. Není rovněž jasné, do jaké míry jsou členové NATO skutečně přesvědčeni o smysluplnosti a proveditelnosti některých projektů souvisejících s komplexní teritoriální ochranou. Jde především o protiraketovou obranu a energetickou bezpečnost.

Aliance hodlala na lisabonském summitu nastolit novou éru vztahů s Ruskem. Z oficiálních dokumentů a tiskových konferencí lze soudit, že se to podařilo. Některé souvislosti však naznačují, že hladká spolupráce mezi NATO a Ruskem v oblastech společného zájmu nemusí trvat dlouho. Spor o teritoriální integritu Gruzie (a Moldávie) vyřešen nebyl a v závěrečné deklaraci ze summitu to Aliance otevřeně přiznává. Z přizvání Ruska k budování alianční protiraketové obrany se sice stal mediální hit, zatím však není vůbec jasné, jakou podobu bude jeho účast mít. Zcela jasné naopak je, že se alianční a ruské představy zásadně rozcházejí. Rusko navrhuje vytvoření jednotného systému, do kterého by se jeho protiraketové kapacity integrovaly jako rovnoprávné. To je však pro Alianci těžko přijatelné a spolupráci s Ruskem si představuje spíše v rovině výměny informací mezi oběma protiraketovými systémy, existujícími paralelně vedle sebe. Prubířským kamenem "resetu" ve vztazích s Ruskem pak může být ratifikace smlouvy START II v americkém Senátu. Lze jen těžko odhadovat ruskou reakci v případě amerického zamítnutí smlouvy, ale přerušení spolupráce s Aliancí ve věci Afghánistánu je asi to nejmenší, co lze čekat.

S Ruskem souvisí i další nevyřešený vnitroalianční spor, který se týká osudu amerických taktických jaderných zbraní umístěných na území pěti evropských členských států NATO. Všechny oficiálně vyjádřily své přání zbavit se těchto zbraní, které nikoli neoprávněně pokládají za zastaralé a zbytečné. A to co nejdříve a klidně i jednostranně. Nová strategická koncepce je však spíše konzervativní, prohlašuje NATO za "jadernou alianci" a potvrzuje pokračující důležitost jaderného deterentu. Ve věci případného stažení taktických jaderných zbraní je zdrženlivá a výslovně je podmiňuje reciprocitou a transparentností ze strany Ruska, které má při hranicích NATO rozmístěno taktických jaderných střel mnohonásobně více. Opatrnost a reciprocitu ostatně doporučovala již květnová zpráva skupiny expertů pod vedením Madeleine Albrightové. Americká administrativa se v nové strategické koncepci spokojila jen s vágní deklarací, že cílem NATO je pomoci vytvářet podmínky pro postupné dosažení "světa bez jaderných zbraní". Neplatí však, že kompromisní (nebo spíše projaderné) znění dokumentu spor mezi zastánci a odpůrci jednostranného jaderného odzbrojení vyřešilo.

Spolupráci s EU věnuje strategická koncepce značný prostor. Je zjevné, že si Aliance nutnost "strategického partnerství" mezi oběma organizacemi uvědomuje. Na rozdíl od strategické koncepce z roku 1999 navíc nový dokument (a jeho prostřednictvím USA) explicitně uznává důležitost "silnější a výkonnější evropské obrany" v rámci EU. Bez ohledu na to, že obsahuje několik obecných bodů k posílení vzájemné spolupráce (koordinace zahraničních operací, posílení politických konzultací, zabránění duplikacím při budování schopností), však nová strategická koncepce podle očekávání nijak nekomentuje samotnou příčinu neschopnosti NATO a EU domluvit se na efektivní spolupráci, totiž bilaterální spor mezi Tureckem a Kyprem. Dokud Aliance a Unie nenajdou způsob, jak donutit Řecko, Kypr a Turecko, aby kvůli svým dětinským sporům přestaly blokovat jejich spolupráci, může docházet jen k dílčím posunům.

NATO má k dispozici zdařilou strategickou koncepci, která odpovídá současnému bezpečnostnímu prostředí, nabízí řešení řady dílčích problémů a kombinuje tradici kolektivní obrany a jaderného odstrašení s inovací v podobě protiraketové obrany či kybernetické bezpečnosti. Ty nejzásadnějí problémy však vyřešit nemohla. Bude zajímavé sledovat, jak se nyní Aliance a její členské státy chopí implementace závazků, ke kterým se jejím prostřednictvím přihlásily.

Jan Jireš
Autor je ředitelem Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Insitut

natoaktual.cz

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Dny NATO v Ostravě

Září 2015

Bojové letouny, těžká armádní technika a zásahové jednotky přilákaly na mošnovské letiště 225 tisíc diváků.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.

Jízda dragounů

Březen 2015

Konvoj amerických obrněnců projíždějící Českem se stal atrakcí. Prakticky celou trasu tisíce diváků.