V současnosti, kdy je otázka Kosova  pouze v rukou mezinárodního společenství a albánského obyvatelstva a kdy je již více než jisté, že získá podmínečnou nezávislost, se srbské hlasování jeví jako vnitropolitická záležitost. Mezinárodní společenství již totiž delší dobu dává najevo, že volí pragmatickou variantu, která je sice z krátkodobého hlediska výhodná, avšak v dlouhodobém horizontu může přispět k vzrůstu nacionalismu v srbské společnosti a k nové eskalaci konfliktu.

Nová srbská ústava je zajímavá jinými záležitostmi než Kosovem. Představuje standardní moderní ústavu parlamentní demokracie, která oproti staré ústavě z roku 1990 zaručuje ochranu práv národních menšin (čl. 14),  obsahuje zvláštní článek stvrzující rovnost pohlaví (čl. 15), potvrzuje odluku církve od státu (čl. 11), zavádí úřad ombudsmana (čl. 138)  či nutnost souhlasu parlamentu při nasazení srbské armády mimo území Srbska (čl. 140).  Přes značné klady, které ústava přináší, do ní byly zakomponovány i návrhy nacionalistů – Republika Srbsko je definována jako stát srbského národa a všech občanů, kteří v něm žijí a jako státní jazyk byla určena srbština psaná v cyrilici.

Diskutabilní se jeví i nedostatečné oddělení mocí, resp. zvýšená kontrola legislativy nad mocí soudní. V předchozí ústavě byli soudcové jmenováni parlamentem, přičemž jmenování do Ústavního a Nejvyššího správního soudu bylo zajištěno nezávislou Nejvyšší soudní radou. Návrh nové ústav počítá s tím, že parlament by měl v budoucnu nejen nominovat soudce, ale i jmenovat předsedy Ústavního a Kasačního soudu a předsedy ostatních vyšších soudů a kontrolovat Nejvyšší soudní radu (čl. 153). Kontroverzní je i ustanovení, které umožňuje vládě rozpustit demokraticky zvolené zástupce na úrovni opštin (čl. 192). Ačkoliv politické strany byly obviněny, že se snaží zajistit pro legislativu co nejvíce moci na úkor exekutivy, předchozí balkánské zkušenosti jsou hlavním důvodem, proč nesoustředit moc v rukou prezidenta republiky. I přes tyto výtky lze autory předlohy ústavy pouze pochválit.

V srbské společnosti je patrná určitá únava z handrkování o jižní autonomní provincii, resp. rezignaci na zpětné získání tohoto regionu. Referendum o ústavě proběhlo bez většího zájmu voličů - k hlasovacím urnám přišlo pouhých 54, 91 % voličů, oproti původnímu předpokladu 57 %. K tomuto výsledku byl však nutný nedělní apel prezidenta Srbska Borise Tadiće i premiéra Vojislava Koštunice, jenž se zalekli malé sobotní volební účasti. Lídr Srbské radikální strany Tomislav Nikolić se snažil získat voliče prohlášením, že „z neúspěchu referenda by se radovali albánští separatisti a jejich političtí rádcové“.

Netečnost srbských voličů v záležitostech Kosova, potvrdila i nízká volební účast v centrálním Srbsku, kde hlasovalo pouhých 55,33 % voličů, ve Vojvodině 43,93 % a na Kosovu 85, 29 % oprávněných voličů srbského etnika. Etnickým Albáncům nebylo umožněno volit, což bylo zdůvodňováno srbskými politiky zkušeností z předešlých hlasování organizovaných srbskou správou, které albánští voliči vždy bojkotovali. I přestože se srbská společnost v otázce Kosova stává lhostejnou, politici, ve snaze získat hlasy voličů, stále avizují, že se Kosova nehodlají vzdát. Lépe řečeno, snaží se neztratit hlasy, ubývající ve prospěch Srbské radikální strany, jejíž kampaň je založena na populistických prohlášeních jako např.: „Současná vládní garnitura ztratila již Černou Horu, ztratí Kosovo a co bude další v pořadí?“

Shrnuto a podtrženo, přijetí nové ústavy se ukázalo jako nezbytné pro přeměnu Srbska v moderní parlamentní demokracii a jako pojistka proti návratu charismatických autoritativních vůdců. Ačkoliv návrh ústavy obsahuje článek týkající se Kosova jako integrální součásti Srbska, není zdaleka nejdůležitější částí ústavy a jeví se spíše jako nutné gesto očekávané od srbské vlády. Ustanovení týkající se změny ústavy v případě odloučení autonomní provincie pouze přidává práci budoucí srbské legislativě a exekutivě. Na druhou stranu nová ústava je vcelku vydařeným počinem a při její další změně nebude třeba velkého úsilí.

Věra Stojarová
odborná asistentka Katedry politologie
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity,
analytička Institutu pro srovnávací politologický výzkum