Nezdařený puč v Turecku a budoucnost Aliance

15. srpna 2016  16:14
František Šulc
Dopady nezdařeného vojenského puče v Turecku se v debatách v Česku povětšinou omezují na hrozbu islamismu směřujícího z Turecka dále do Evropy a na rozsáhlé čistky nejenom, ale především, v armádě a o jejich důsledcích na turecké ozbrojené síly a společnost. Je to vcelku logické, protože historicky byla Evropa důležitým cílem Osmanské říše (přes Balkán) a prezident Recep Tayyip Erdogan staví na odklonu sekularismu a na znovuobjevení islámu jako politického tématu a nositele společné identity a hodnot.  
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. | foto: NATO Photos

Ke škodě věci se mnohem méně hovoří o širších a dlouhodobějších dopadech nezdařeného puče na Severoatlantickou alianci. A to by nás, obyvatele České republiky žijící v tradiční nárazníkové zóně mezi Německem (Západem) a Ruskem (Východem) mělo zajímat eminentně.

Důsledky puče, byť to tak nyní – uprostřed prázdnin - nevypadá, mohou spolu s dalšími událostmi (například přehodnocení politiky USA k NATO, větší krize v Asii a souběžně v Evropě, turbulence v souvislosti s vyjednáváním odchodu Británie z EU, další agresivní kroky Vladimira Putina a podobně) vést k největší existenční krizi Severoatlantické aliance za poslední čtvrtstoletí. A v horším případě k oslabení vazeb a minimální akceschopnosti.

Proč je nutné se začít vracet do Afghánistánu

Přečtěte si další text Františka Šulce na natodays.cz

A to by nebylo dobré pro Střední Evropu, která na počátku 90. let minulého století postavila svou bezpečnost a ekonomickou stabilitu na dvou organizacích – Severoatlantické alianci a Evropské unii. Oněmi – v posledních 25 letech - dvěma zářnými příklady liberalismu, respektive neoliberalismu.

Obě organizace sebou nesly a nesou i klíčovou hodnotovou identifikaci, respektive imperativ, ať už jde o svobodu, demokracii či liberalismus. Problém je v tom, že od roku 2002, respektive 2003, tedy od invaze do Iráku, dostává uspořádání vytvořené v 90. letech ránu za ranou, jako svatý Šebestián od numidských lukostřelců.

Aliance přežila již ledacos

Tvrzení, že nepodařený puč v Turecku může vést k existenční krizi Aliance, se může zdát velice nadsazené. Dá se argumentovat tím, že s puči a autokraty se v minulosti Aliance musela vypořádávat nejednou. Ať už to bylo v Turecku (mimochodem, poslední vojenský převrat proběhl v roce 1997), Řecku či Itálii. Že nikoli demokracie a stabilita, ale geografie a geopolitika byly důvodem, proč bylo Portugalsko zakládajícím členem a proč byly přijaty Řecko a Turecko.

Dá se tvrdit, že prezident Erdogan jen pokračuje v tom, co zahájil v 80. letech minulého století tehdejší premiér Turgut Ozal, který oslabil sekularismus a umožnil věřícím muslimům větší účast na společenském a politickém životě (jen pro ilustraci, jak uvádí Robert Kaplan v The Revenge of Geography, v roce 1945 bylo v Turecku 20 tisíc mešit, v roce 1985 už 72 tisíc).

Aliance také prožila od svého založení řadu krizí a zlomů, ať už to bylo stažení Francie z vojenských struktur a odsun centrály z Paříže, či konec studené války a rozpad Sovětského svazu. Přesto byla Aliance vždy schopná nalézt nový smysl existence a akčnosti v okamžicích, kdy ji mnozí prorokovali, že to nedokáže.

Tyto příklady jsou zajisté správné a není v tuto chvíli důvod hovořit o rozpadu Severoatlantické aliance, nicméně hrozí, že ji tentokrát kumulované problémy oslabí natolik, že přestane dávat některým členům smysl a bez důvěry nemůže spojenectví existovat.

Smyslem NATO od jeho založení bylo zadržování Sovětského svazu a jeho satelitů a reagovat na případný útok na Západ. Byť Aliance měla svůj politický rozměr, primární účel byl vojenský a tomu bylo podřízeno vše (viz členství Portugalska, Řecka, Turecka a podobně). Po roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu Aliance přišla o nepřítele a tedy i o svůj raison d‘être. Nalezla jej v následujících letech spolu s některými iniciativami, jako bylo Přátelství pro mír (PfP) a díky řešení válek v bývalé Jugoslávii, hlavně operaci IFOR/SFOR v Bosně.

Nové tisíciletí, nové neshody

Význam NATO jako polického aktéra, který garantuje nejenom svým členům bezpečnost a stabilitu založenou na šíření demokratických principů, svobody a liberalismu vzrostl. Vojenský aspekt Aliance zůstával stále důležitý, ale důraz na politiku, mírová dividenda a neexistující adekvátní nepřítel jej oslabovaly. Přeměna bipolárního světa v multipolární, kterou prožíváme poslední čtvrtstoletí, rozvolnila vazby mezi členskými státy už jenom tím, že jim nabídla několikerou alternativu.

Existovala ovšem obecná shoda mezi členskými státy v tom, že přitahování dalších zemí na alianční orbit, a to včetně Ruska, přinese vyšší stabilitu a bezpečnost, protože součástí nabízené spolupráce byl tlak na reformy politické i vojenské a vysoká transparentnost. První vážný otřes tomuto přístupu à la teorie spill over přišel v roce 2002/2003 s roztržkou mezi Spojenými státy a částí evropských spojenců kvůli invazi do Iráku. Druhý ruskými akcemi v Gruzii a na Krymu a třetí nevydařenou a protahovanou operací v Afghánistánu, se kterou NATO spojilo svou prestiž.

Neshody kolem operace v Iráku byly důležité, protože až na výjimky (Británie, Španělsko) se nepodařilo USA přesvědčit významné spojence o aktivní, nebo alespoň pasivní podpoře svržení Saddáma Husajna v rámci pokračující „války“ proti teroristům. Mezi těmi, kteří odmítli, bylo i Turecko, jehož parlament nedal souhlas s použitím svého území.

Klíčová geografie

V případě Turecka je geografie naprosto klíčová a nevyhnutelně se projevuje i v jeho politice: na západě sousedí s Řeckem a na východě s Íránem; na severozápadě s Bulharskem a na jihovýchodě s Irákem; na severovýchodě s Gruzií a Arménií a na jihu se Sýrií; více než polovina Anatolie je omývána Černým či Středozemním mořem.

Po letech se zdá pravděpodobné, že hlavním důvodem odmítnutí pomoci Spojeným státům byla snaha souznět s postojem Francie a Německa, jako klíčových zemí Evropské unie, tedy Západu, k němuž se Turecko od Kemalových dob hlásilo, podobně jako k sekularismu. Přibližně ve stejné době bylo ovšem stále jasnější, že se Turecko členem Evropské unie nikdy nestane. Šlo o jisté ponížení ankarské sekulární elity a naopak posílení Erdogana, respektive proměny Turecka a vzniku politiky neo-osmanismu.

Zatímco vztahy mezi Spojenými státy a evropskými členy se podařilo narovnat, vztahy s Tureckem dlouhodobě utrpěly. Turci využívají toho, že principem rozhodování v Alianci je jednomyslnost a blokují řadu aktivit, zvláště těch týkajících se spolupráce NATO-EU, takže často je na jejich adresu slyšet, že jsou nevypočitatelný spojenec. Navíc, vše je podřízeno politickým rozhodnutím v Ankaře. Turečtí zástupci v Alianci tak mají, na rozdíl od svých kolegů, zcela svázané ruce a v zásadě „jen čtou“ předepsaná stanoviska.

Následné zemětřesení na širším Středním východě po roce 2010, tedy v oblasti, kde se z velké části rozkládala bývalá Osmanská říše, je pro Turecko problémem, podobně jako napjaté vztahy mezi Ruskem a Aliancí. Nicméně je i příležitostí, kterou využívá a bude využívat pro své cíle. A ty nemusejí být mnohdy kompatibilní s politikou Aliance.

Geografie je klíčem...

Jak podotýká Kaplan, v případě Turecka je geografie naprosto klíčová a nevyhnutelně se projevuje i v jeho politice: na západě sousedí s Řeckem a na východě s Íránem; na severozápadě s Bulharskem a na jihovýchodě s Irákem; na severovýchodě s Gruzií a Arménií a na jihu se Sýrií; více než polovina Anatolie je omývána Černým či Středozemním mořem.

„Je jasné, že s ustupující vzpomínkou na studenou válku budou Turecko a Írán využívat své polohy k tomu, aby hráli větší roli na arabském Středním východě,“ píše Kaplan. „Turecko již není tak svázané s NATO a to je navíc jen slabou rákoskou ve srovnání s tím, jakou bylo. A s koncem Saddáma Husajna v Iráku, který byl reliktem studené války, policejního státu sovětského typu, se Írán zaplétá stále více do arabského světa. Je to vcelku těžko postřehnutelné: Turecko spolupracuje v koncertu s Íránem, i když jej zároveň vybalancovává.“

Geografie byla vždy důležitá i pro Alianci – například portugalské Azory kvůli dotankování bombardérů letících přes Atlantik či Turecko kvůli přístupu k Černému moři a přímému sousedství se Sovětským svazem. Dnes, po vstupu Rumunska a Bulharska do NATO je přístup k Černému moři zajištěn i bez Turecka, to už nesousedí přímo ani s Ruskem, chce samo kontrolovat most na Střední východ ve prospěch svých zájmů a v neposlední řadě, kvůli vyšší angažovanosti v arabském světě, má složitější vztahy s Izraelem. Je tedy nasnadě zpochybňovat význam Turecka kvůli jeho nevypočitatelnosti pro Alianci.

Geopolitika byla klíčová i pro Sovětský svaz a je nedílnou součástí ruského uvažování. V posledním čtvrtstoletí mnozí na Západě doufali, že její význam bude překonán, či oslaben, právě oněmi liberálními a neoliberálními koncepty, ale podařilo se to jen do jisté míry a jen v Evropě. Geopolitika je zpět s veškerou silou a Turecko bude jedním z hráčů využívajících své výhodné polohy. To ostatně předvedlo při dohodě s Evropskou unií o zadržování migrantů – pragmaticky využívá svého významu, což ovšem povede k hledání alternativ a k oslabení vztahu a čitelnosti.

To hlavní se v Armádě České republiky (snad) odehraje po roce 2020

Přečtěte si další text Františka Šulce pro natoaktual.cz

Návrat ke staré dobré geopolitice bude jedním z problémů i pro NATO a může být příčinou zmiňované existenční krize, jejímž může být Turecko katalyzátorem (jedním z několika). Volba mezi hodnotami a pragmatismem (realismem) typická například pro 19. století pro koncert velmocí a období následující, může být velice bolestivá a pro mnoho členů Aliance těžko představitelná a proveditelná.

A to ve chvíli, kdy došlo po roce 1990 k demilitarizaci evropských ozbrojených sil, vytvoření zcela nerovnovážného stavu mezi USA a zbytkem NATO, který se nedá nazvat jinak než závislostí s veškerými negativními dopady na Evropu v případě ústupu Spojených států z Evropy, rozkladu studenoválečného uspořádání Středního východu s vysokou mírou nestability a objevení několika konkurentů – především Ruska a Číny -, soutěžící nejenom z hlediska moci a vlivu, ale zpochybňujících i hodnoty, na kterých byl budován euroatlantický systém po studené válce.

Zajisté je a bude na místě otázka, zda by nebylo Alianci bez Turecka lépe, respektive, nemělo by být nějakým způsobem „potrestáno“ za odklon od sekularismu a „bratříčkování“ s Ruskem, tedy hlavním vyzyvatelem euroatlantické oblasti. Vyjádření aliančních představitelů, ani západních politiků příliš návodné v tomto směru není. Není divu, protože jde o tancování na vejcích. Jak by vypadala Aliance bez Turecka? Jak bude vypadat Aliance s Tureckem, které nebude spolupracovat? Nemůže se Ankara v Alianci stát – spolu s dalšími členskými zeměmi - advocatus diaboli? Nebude účelově blokovat alianční aktivity směrem k některým zemím, jako je Izrael, Gruzie, Ukrajina, Jordánsko a další?

Bez důvěry není spojenectví

Bez jasných, konkrétních a viditelných kroků Aliance ztratí svou váhu nejprve zvenčí a poté i zevnitř. Bude se uzavírat sama do sebe, až zmizí i důvěra a bez ní nemůže existovat spojenectví, které je stále v zájmu Střední Evropy.

Po lehkovážném přimhouření očí nad ruskou operací v Gruzii v roce 2008 a šoku ze zopakování agresivního postupu na Ukrajině se Aliance snaží znovu soustředit na obranu teritoria a velice opatrně Rusko označuje za nepřítele. Opatrně proto, že řada členů má mnohem, eufemisticky řečeno, „flexibilnější“ přístup k Moskvě a Turecko je – pokud se to hodí - jedním z nich. A co hůř, po listopadových volbách mohou být USA dalším. S asymetrickými i konvenčními hrozbami na jihu a jihovýchodě, s rozpadlým Afghánistánem a uvadajícími vzpomínkami na úspěšné zadržování během studené války a operace na Balkáně se jen těžko hledají pozitivní příklady, na kterých se dá stavět.

Zde je několik bodů, které by mohly napomoci:

  • konkrétní pojmenování konkurentů či nepřátel, kterými jsou pro Alianci s globálním dosahem a zájmy v tuto chvíli Rusko na Východě, nestátní i státní aktéři na Středním východě (například částečně Saúdská Arábie) a Čína v Asii;
  • respektování tohoto faktu členskými zeměmi a přijetí kroků, které zajistí adekvátní obranu proti nim, například zvýšením příspěvků do společného rozpočtu NATO a vyvinutí tlaku na členské státy, aby zvýšily rozpočty na obranu až na žádoucí dvě procenta HDP do roku 2020 a rozšířily své schopnosti;
  • provádění vojenských operací tam, kde je možné zasáhnout, a zadržování tam, kde to možné není;
  • zahájení nového či nadstavbového programu (například k PfP), který bude viditelný a podpořený financemi a bude zaměřen na úzkou spolupráci se strategickými partnery především v oblasti budování obraných schopností a pořádání společných cvičení. Mezi tyto preferované partnery by měly mimo jiné patřit země jako Švédsko, Finsko, Maroko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Gruzie, Filipíny, Japonsko, Jižní Korea, Austrálie a Nový Zéland a
  • postupovat pragmaticky, soustředit se na hard power více než na soft, ale nezapomínat na klíčové hodnoty jakými jsou obrana demokracie, svobod a liberalismu.

Jakkoli se výše uvedené body mohou zdát ambiciózní a možná nerealizovatelné, bez jasných, konkrétních a viditelných kroků Aliance ztratí svou váhu nejprve zvenčí a poté i zevnitř. Bude se uzavírat sama do sebe, až zmizí i důvěra a bez ní nemůže existovat spojenectví, které je stále v zájmu Střední Evropy. Společný zájem musí být v tuto chvíli opět povýšen nad parciální jako v dobách studené války, kdy existovaly rozpory a otřesy, ale vždy se našlo společné řešení.

Byť tedy může být lákavé řešit separátně otázky členství Turecka v NATO, není to na prvním místě. Nejprve je nutné znát postoj členských států, včetně Turecka, ke klíčovým otázkám budování obrany proti pojmenovaným nepřátelům a ochotu se jim postavit.

František Šulc
autor je politolog a bezpečnostní analytik

natoaktual.cz

Barista i záchranář u kanónu

Říjen 2019

Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

Dny NATO v Ostravě

Září 2019

Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

Továrna na instruktory

Červenec 2019

Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

Mraky prachu, vedro a léčky

Červen 2019

Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.