Při analýze postoje libovolného státu k libovolnému bezpečnostnímu problému směřuje první pohled na základní bezpečnostně-politické koncepce a strategie. Hlavním takovýmto dokumentem je v případě Německa Bílá kniha k bezpečnostní politice a roli Bundeswehru, schválená německou vládou poměrně nedávno – koncem října 2006. V působnosti ministerstva obrany hrají pak tuto roli tzv. Branně-politické směrnice, vydané ještě ministrem obrany rudozelené koalice Peterem Struckem (SPD) v květnu 2003. 

Zbraně hromadného ničení jsou hrozbou i pro Německo
Bílá kniha konstatuje, že „šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů (proliferace) se stále více stává potenciálním ohrožením i pro Německo“. Důležitými elementy pro „zadržení tohoto rizika“ je „hodnověrné odstrašení, doplněné defenzivními obrannými systémy, postupem policie a tajných služeb proti proliferaci a dále efektivní kontrolou exportu, odzbrojením a smluvním systémem, zabraňujícím proliferaci zbraní hromadného ničení“. Z textu Bílé knihy je patrné, že toto riziko je považováno za významné, hned po mezinárodním terorismu, který představuje „centrální výzvu“. Takovéto vnímání rizika kombinace zbraní hromadného ničení a nosičů není žádné novum. Již Branně-politické směrnice z roku 2003 říkají, že „další rozvoj zbraní hromadného ničení ve spojení se systémy nosičů dalekého dosahu může ohrozit i země a obyvatelstvo Evropy“. Pro Německo a jeho bezpečnostní politiku platí, že „v souladu se vzrostlým nebezpečím nosičů dalekého dosahu a zbraní hromadného ničení má být dále rozvíjena základní schopnost protiraketové obrany, ke které patří i ochrana vojsk v nasazení.“
Při pohledu na základní bezpečnostně-politické dokumenty je zřejmé, že Německo považuje rozvoj zbraní hromadného ničení a raketové technologie za hrozbu, které je nutno čelit. Tato skutečnost se odráží i ve zbrojních výdajích, zejména na americko-italsko-německý systém taktické protiletecké a protiraketové obrany MEADS (Medium Extended Air Defense System).

Protiraketová obrana v německé politice: spor ve vládní koalici?
Druhý pohled můžeme směřovat na vyjádření německých politiků v současné diskusi. Téma protiraketové obrany se v německém veřejném diskursu objevilo po projevu ruského prezidenta Putina na mnichovské bezpečnostní konferenci počátkem února. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier se nejprve vyjádřil velmi zdrženlivě, když 19. února v interview v listu Handelsblatt zdůraznil, že je nejprve nutné projednat celý plánovaný systém s Ruskem. Americká ministryně zahraničí na následující schůzce blízkovýchodního kvartetu Steinmeierovi odvětila, že USA s Ruskem intenzivně komunikují. V průběhu března se v německé veřejné diskusi začaly vytvářet jednotlivé pozice. Kancléřka Angela Merkem nejprve do první fáze diskuse, vedené i v rámci vládní koalice, nevstupovala a dodržovala svoji tradici zdrženlivosti. A to i přesto, že právě tato zdrženlivost je jí často vyčítána. Teprve v interview pro ZDF 13. března prohlásila, že NATO by samozřejmě mělo vybudovat protiraketový systém v souladu s rozhodnutím pražského summitu NATO. Toto vyjádření je nutné vidět i jako vstřícný krok v souvislosti s návštěvou kancléřky v Polsku o několik dní později. V ostrém protikladu s pozicí kancléřky bylo prohlášení předsedy koaliční SPD Kurta Becka v interview pro Bild am Sonntag 18. března. Podle Becka nejsou v Evropě potřeba žádné další rakety a SPD nechce v Evropě žádné další závody ve zbrojení.

Rozpory v prohlášeních vládních politiků se staly předmětem kritiky opozice při debatě na toto téma v německém parlamentu 21. března. Zde se pozice jednotlivých stran ukázaly v jasných konturách. Řečníci za frakci CDU/CSU plán na vybudování protiraketové obrany jednoznačně podpořili. Tomu odpovídá i politika ministra obrany Franze-Josefa Junga, který protiraketovou obranu v rámci NATO podpořil v posledních týdnech ve vícero vyjádřeních a koneckonců i politika vládní koalice. V koaliční SPD jsou naproti tomu směry, které se k celé myšlence protiraketové obrany staví skepticky: patří k nim zejména šéf strany Beck a například zahraničněpolitický expert Niels Annen či branněpolitický mluvčí frakce Rainer Arnold.
Ve výše zmíněné debatě však žádný z řečníků za SPD (včetně ministra zahraničí Steinmeiera) projekt protiraketové obrany jako takový neodsoudil ani nezpochybnil. V souladu s názorem opoziční FDP požaduje i většina SPD výstavbu protiraketového systému výhradně v rámci NATO. FDP a SPD jsou si svým postojem podobné: obě strany (resp. jejich experti na zahraniční a bezpečnostní politiku) se shodují v nutnosti konzultací v rámci EU a NATO a odmítají bilaterální resp. trilaterální řešení. Nicméně v zásadě americké motivy výstavby protiraketového systému akceptují, a to i přes razantně odmítavá – v celkovém kontextu postojů obou stran však ojedinělá – vyjádření Kurta Becka, resp. šéfa FDP Guida Westerwelleho. Naproti tomu se i v CDU objevují hlasy, které podporují protiraketový systém i v jeho současné podobě – tedy jako projekt USA, Polska a Česka (např. zahraničněpolitický mluvčí frakce Eckart von Klaeden či Karl Lamers).

V totální opozici k protiraketové obraně jsou – kromě Levicové strany – i němečtí zelení. Pro českého čtenáře je zajímavé, že to byl pouze bývalý ministr životního prostředí Jürgen Trittin, který ve zmíněné debatě výslovně „s ohledem na historii“ vyjádřil pochopení pro rozhodnutí polské a české vlády, která padla „s pohledem na Rusko“. Přesto požadují Zelení okamžité zastavení realizace plánů protiraketové obrany, dokud nedojde ke shodě všech aktérů – včetně Ruska. 

Vztahy s Ruskem budou hrát významnou roli
Přes výše popsané neshody je jasné, že německá vláda oficiálně projekt protiraketové obrany podporuje, byť jednoznačně preferuje takové řešení, které bude vypracováno v rámci NATO. Ruské námitky bere vážně a zdůrazňuje nutnost dialogu s Ruskem, nicméně chápe že halasné ruské protesty jsou spíše zastíracím manévrem než výrazem odůvodněných bezpečnostních obav. Pokud by měl spor o protiraketovou obranu dále eskalovat, je velmi málo pravděpodobné, že by se německá vláda v současném složení vydala cestou otevřeného sporu s Washingtonem a preferovala dobré vztahy s Ruskem – jako tomu bylo v případě tzv. irácké krize v letech 2001 až 2003. Důvodem k tomuto předpokladu je za prvé v zásadě podobné vnímání hrozby, které by protiraketová obrana měla čelit (na rozdíl od vnímání irácké hrozby) a za druhé fakt, že Německo významně podporuje taktický protiraketový systém MEADS. Zatím nejistou proměnnou zůstává specifičnost německo-ruských vztahů, které v kontextu současných sporů budou muset projít určitou revizí.

Jan Ryjáček
Autor  je interním doktorandem na Katedře německých a rakouských studií FSV UK.