Psát nekrology není veselá práce, a když jsem v neděli odpoledne psal zahraničně-politický nekrolog za Václava Havla, byla to práce obzvlášť smutná. Po jeho napsání za mnou přišel editor a chvíli jsme se přeli, zda měl Václav Havel, přesvědčený atlantista, kolem roku 1990 skutečně záměr zrušit Severoatlantickou alianci, nebo zda se jednalo pouze o taktický krok směrem k stále ještě existujícímu Sovětskému svazu. Svůj názor, že se jednalo skutečně o především uklidňující manévr směrem k Moskvě, která měla v té době ve svých bývalých satelitech stále ještě statisíce vojáků, jsem si nakonec obhájil, ale přesto jsem se musel v myšlenkách do té doby vrátit.

A připomenout si, že názor, že by společně s Varšavskou smlouvou mělo být zároveň zrušeno NATO nebyl především na Západ od našich hranic hlavně v levicovém prostředí nijak ojedinělý. To, že by Evropská unie měla v dohledné budoucnosti převzít roli hlavního garanta bezpečnosti přinejmenším na evropském kontinentu, byla myšlenka, s níž evropští politici velice vážně pracovali a do jisté míry i nadále pracují.

Budiž tu však také řečeno, že popularita Severoatlantické aliance byla přímo v Česku vždy velmi vysoká. Sice ne tak, jako například v sousedním Polsku, ale i kdyby se o vstupu do NATO konalo referendum, tak by drtivá většina Čechů s členstvím v Alianci neměla vážnější problém.

Daleko vážnější problém měli a mají s konkrétními důsledky našeho členství čeští politici. Česká republika velice váhavě podpořila NATO už při její první "válce" po našem vstupu, kterou bylo bombardování Jugoslávie a operace v Kosovu. Byl to především tlak právě tehdejšího prezidenta Václava Havla, který udržel Česko v táboře zemí, jež nakonec operaci podpořily. Podobně podivně se především naše současná levicová opozice staví i dnes k dokončení operace aliančních sil v Afghánistánu. Praha také, byť také z technických a čistě vojenských důvodů, nebyla mezi státy, které se podílely na poslední alianční misi v Libyi.

Ohledně Aliance je v Česku shoda

Přesto, co bylo řečeno, panuje v otázce našeho členství v NATO a aktivního přístupu Česka a české armády v činnosti Aliance, na české politické scéně poměrně pevný konsenzus. Samozřejmě s výjimkou Komunistické strany Čech a Moravy, která jako jediná z bývalých totalitních stran střední Evropy zůstává netransformovanou silou a tomu odpovídá i její pohled na Severoatlantickou alianci.

Tento konsenzus je přitom výrazně vyšší než v případě Evropské unie, kde se na roli České republiky v unii, unijní politice vůbec, i budoucnosti EU neshodnou ani dnešní vládní strany. O rozdílech pohledů eurooptimistických sociálních demokratů a euroskeptického prezidenta Václava Klause a jeho okolí nemluvě.

Brusel se především v euroskeptických kruzích, jež mají značný vliv i v samotné Občanské demokratické strany, stal téměř synonymem jakéhosi "nepřítele". Ale naštěstí pouze "Brusel unijní", nikoli Brusel jako sídlo Severoatlantické aliance.

Nejen díky tvrdým útokům z euroskeptického křídla proti Lisabonské smlouvě a postupu evropské integrace vůbec je Evropská unie stále více vnímána jako projekt ohrožující Česko a jeho suverenitu. A díky krizi jednotné evropské měny pak také jako projekt neúspěšný a stojících, alespoň podle mínění Václava Klause, na desítky let špatně zvolených základech. To, že Evropská unie a eurozóna zvláště prochází vážnou krizí, není však výmysl euroskeptiků, ale těžko zpochybnitelný fakt.

Unie a NATO jsou propojené nádoby

Proto by neměly být výsledky posledního průzkumu překvapující. Na podzim roku 2011 souhlasilo s členstvím ČR v Evropské unii 59 % lidí, což je nejnižší výsledek v historii Česka, a je nižší než v době vstupu země do Unie (67 %). Naproti tomu s členstvím Česka v Severoatlantické alianci nyní souhlasí 68 % obyvatel, což je více, než když ČR do NATO před třinácti lety vstupovala, vyplývá z pravidelného výzkumu agentury STEM.

Pro mnoho Čechů se v nejisté budoucnosti EU jeví Aliance jako stabilní základ naší suverenity a nezávislosti a demokratických svobod. Druhou stranou mince však je, že evropská integrace a Severoatlantická aliance a její existence jsou sice dvě různé entity, ale na sobě do značné míry závislé. Bez NATO a jeho zásad a fungování by nebylo evropské integrace a bez evropské integrace by zase jen těžko Aliance mohla existovat ve své současné podobě. Vůči současné unijní krizi není ani Aliance zcela imunní, byť by se to tak na základě úspěšné operace NATO v Libyi v tomto roce mohlo zdát. Ale to už je otázka, jiné, delší debaty. Nic to však nemění na faktu, že Aliance je pro Čechy stabilním základem jejich zařazení ve světě a že si jen lze přát, aby tomu tak bylo nadále.

Luboš Palata
autor je redaktorem Lidových novin a korespondentem Gazety Wyborczy