Naše NATO, po téměř patnácti letech

11. března 2013  8:13
Naše členství v NATO po téměř patnácti letech je dnes již téměř úlohou skoro do učebnic dějepisu. Pro studenty nezáživná samozřejmost, pro pamětníky nesamozřejmý historický zlom. Jak se asi dnešní pedagogové s touto dualitou vyrovnávají? Přitom mimo jiné právě na jejich úspěšnosti bude záviset naše budoucí schopnost udržet vlajkovou loď západních demokracií na otevřeném moři globálního světa.  
Vztyčování české vlajky před centrálou NATO při vstupu ČR do Severoatlantické aliance (16. března 1999) | foto: NATO Photos

Mimo Afghánistánu NATO dnes není příliš vidět, přesto jeho zásluha například na bezpečí námořních cest v africkem rohu je monopolní a úspěšná. Jde přitom o téhož vítěze studené války, který dokázal sjednotit Evropu nejdříve v bezpečnosti a tím otevřel cestu integraci ve společném právu a společném trhu Evropské unie. Bez zabezpečení střední a východní Evropy v NATO by konsolidace a sjednocení kontinentu v EU bylo mnohem později a obtížnější, spíše v důsledku explodujících krizí než ze společné geopolitické vůle původních i nových členských zemí. Rozšířením NATO a následnou podporou rozšíření i Evropské unie jako takové, se Američané po studené válce opět zasadili o spolupráci v Evropě.

Absurdní historie

To, že mimo zůstalo Slovensko, Slovinsko, bylo tehdy trpké, členství Baltských zemí bylo zcela nepředstavitelné. Že je to z dnešního hlediska absurdní? Ano, o tolik jsme se posunuli, a do značné míry i tvrdou prací české zahraniční politiky, zejména tlakem ve prospěch Slovenska, Baltských zemí, Slovinska a Bulharska i Rumunska před historickým Summitem v Praze 2002.

Jaká byla v této masivní geopolitické změně s globálními dopady naše role? A nevyplývá z toho, že NATO již splnilo svou úlohu, vyčerpalo své historické možnosti a je i pro nás jakousi formální organizací, jejíž členství je více symbolické než akční?

Ke sjednocení Evropy jsme přispěli nekompromisní politickou podporou tehdy nesamozřejmého sjednocení Německa, dále přes visegrádskou spolupráci na odchodu okupační sovětské armády z Evropy, až po zásadní Havlovu větu z projevu na společném zasedání amerického Kongresu a Senátu o tom, že nejlépe Američané pomohou nám, když pomohou jim (míněno Sovětský svaz). Rozšíření NATO byla ještě více nesamozřejmá věc a kdo si pamatuje napětí před summitem v Madridu, zda dovnitř půjde jen Polsko nebo ještě někdo další, si vzpomene, že tehdy spíše převládal úzkostný pocit nového dělení Evropy než vize jejího spojování.

To, že mimo zůstalo Slovensko, Slovinsko, bylo tehdy trpké, členství Baltských zemí bylo zcela nepředstavitelné. Že je to z dnešního hlediska absurdní? Ano, o tolik jsme se posunuli, a do značné míry i tvrdou prací české zahraniční politiky, zejména tlakem ve prospěch Slovenska, Baltských zemí, Slovinska a Bulharska i Rumunska před historickým Summitem v Praze 2002. A kredit patří prezidentu Havlovi, české diplomacii i nově vzniklé české bezpečnostní komunitě za masivní spolupráci a transfer našich zkušeností s adaptací parlamentní a demokratické kontroly armády, s její vnitřní modernizací a rigidní uzavřeností a organizací.

A jakkoli dnes má Slovinsko a Chorvatsko svou evropskou budoucnost zcela zajištěnu, a pro Srbsko je to otázka dynamiky vnitřních změn a reforem, v době, kdy začínala vojenská operace NATO proti Miloševićově Jugoslávii, byla představa posunutí hranic demokratického světa na jih od Slovinska pro většinu evropských spojenců nepředstavitelná. Dnes sice jsou postkomunistické země až na vyjímky ve složité vnitropolitické a hospodářské situaci, ale rozhodně se s touto situací vyrovnávají standardními parlamentními a exekutivními nástroji, nikoli agresí vůči sousedům nebo národnostním menšinám.

Sjednocující se, vnitřně "konfederačně" heterogenní půlmiliardová Evropa, má své hluboké geopolitické a systémové rozdělení a nepřátelství za sebou. Přestala být těžištěm geopolitických změn i globální dynamiky a vstoupila do vlastních legislativních (Lisabonská smlouva), ekonomických (eurozóna) a politických (EU versus národní státy) debat o dalším vývoji své integrace. Kde dnes hledá a bude hledat svou bezpečnost?

NATO a Evropa

Před patnácti lety NATO odhlédlo od svých vnitřních neshod na vstup postkomunistických zemí, otevřelo dveře geopolitické změně a odpovědělo aktivně na bezpečnostní nestabilitu zejména na Balkáně a v zemích bývalého SSSR. Proto začněme i dnes přehledem bezpečnostních výzev vůči Evropě dříve, než zalistujeme seznamem složitostí ve vnitřních vztazích a agendě NATO.

Na konci s dechem?

Evropa dnes svými vnitřními poměry a kondicí nevypadá, že by se dokázala zvednout k vyšší vojenské a bezpečnostní soudržnosti, výkonnosti a samostatnosti tak, aby se stala dominantní v zajištění své bezpečnosti. A je otázka, zda budeme čekat na příslovečný malér, který nás donutí spolupracovat, zvednout vojenské výdaje a postavit společné evropské síly.

Již déle než dva roky vidíme změny v severní Aftice vyvolané arabským jarem. Budou ještě delší dobu zdrojem vážné nestability v našem okolí s bezpečnostními, politickými, migračními i energetickými důsledky. Od vleklé sektářské války v Sýrii, přes kmenové konflikty o kontrolu plynu v Libyi, až po nový a nepochybně neevropský směr vývoje Egypta, na vlásku od exploze vysící Jordánsko, křehce stabilní Maroko.

Počínaje Alžírskem pak vidíme země zatížené růstem operací a extrémního vlivu al- Káidy, kde ohrožené území, Mali, Niger, Nigerie, je větší než rozloha Evropy. Potřeba vojenské podpory například v Mali, kterou poskytla Francie, je jen počátek. Nemá-li se rychlé vojenské vítěství proměnit v pomalou porážku v teroristické a sektářské válce (Afganistán, Irák), musíme zajistit a financovat rekonstrukci a mít know how ke stabilizaci padlých států rozvojovou pomocí. Na druhé straně tohoto regionu pak v obdobné situaci je Somálsko, Jemen a potenciálně jižní Sudán. A nemluvme nyní o možném vývoji v Afganistánu a nukleárním Pakistánu po stažení Američanů a dalších koaličních zemí ISAF.

Jaké jsou naše kapacity a nástroje vojensky zajišťovat bezpečnost Evropy v těchto teritoriích nedaleko našich hranic?

Tiché stažení Američanů z Blízkého východu a snížení jejich energetické závislosti na regionu je realitou, která nepochybně ovlivní politickou rozhodnost i hardwarovou kapacitu NATO. A je třeba sledovat, jak se bude vyvíjet Turecko, které se dnes sice více začleňuje do svého teritoria a jeho bezpečnostních problémů než do agendy evropské a atlantické bezpečnosti, a to z celkem logických důvodů. Nicméně poskytnutí alianční obrany střel patriot proti Syrii je významná spolupráce. Vliv Turecka na výkonnost NATO je nadále důležitý.

Čím tedy můžeme doplnit úbytek Američanů v organizaci, která má znalosti, zkušenosti a respekt? Podle mého především přidáním aktivity a podílu Evropanů. A naše dosavadní zkušenost s NATO říká, že pokud jsme dokázali nabídnout významný příspěvek k bezpečnosti a sjednocení evropského kontinentu, dostali jsme také bezpečnostní záruky a přímý podíl na evropské prospeperitě.

Samozřejmě, Evropa dnes svými vnitřními poměry a kondicí nevypadá, že by se dokázala zvednout k vyšší vojenské a bezpečnostní soudržnosti, výkonnosti a samostatnosti tak, aby se stala dominantní v zajištění své bezpečnosti. A je otázka, zda budeme čekat na příslovečný malér, který nás donutí spolupracovat, zvednout vojenské výdaje a postavit společné evropské síly, nebo zda propadneme do role diváků vlastního vývoje a ztratíme nejdříve bezpečnost, pak prosperitu a nakonec i demokracii.

Pro náš domácí diskurz lze z naznačené úvahy dovodit, že pokud debatujeme o přijatelnosti a budoucnosti evropské integrace, která by dokázala účinně a včas zajistit vojenskou bezpečnost celé Evropy, jež nebude složena pouze z několika tahounů a hejna "neutrálních" černých pasažérů, musíme debatovat i tom, jak má taková integrace do budoucna vypadat, a nikoli, zda se jí vůbec máme účastnit!

Další materiál Ivana Gabala pro natoaktual.cz:

Je totiž na čase si všimnout, že náš poslední vrchní velitel a prezident tak hlasitě a dlouho zpochybňoval smysl evropské integrace až se dostal do izolace, ale zároveň nikdy nenavštívil naše jednotky v bojových misích mimo Evropu a také nikdy nedostal oficiální pozvání ke státní návštěvě od našeho nejsilnějšího spojence v NATO do Washingtonu, jako jediný z prezidentů zemí NATO.

Za vážnější však považuji, že v důsledku pořízení gripenů, pandurů i letadel Casa jsme ztratili finanční a hardawarovou schopnost vyslat naše jednotky do bojových misí s ostatními spojenci, v kontrastu s obdobím vstupu do Aliance. Chce to změnu kurzu v mnoha směrech. Zejména však v oblasti rozpadu našich schopností financovat a udržet náš podíl na alianční i snad budoucí evropské obranné kapacitě. Prostě nebát se nekrást!

Ivan Gabal
autor je jednatelem a majitelem společnosti GAC s.r.o.

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.