K vyhrocení celé situace může dojít kupříkladu na jaře roku 2008. Po nedávných prosincových podzimních útocích na turecké vojenské patroly poblíž iráckých hranic sílí tlak nejen představitelů turecké armády, ale i turecké veřejnosti na radikálnější řešení, spočívající ve vojenské intervenci na území Iráku.

Vzhledem ke klimatickým podmínkám a povaze tamního terénu by dnes byla pozemní invaze pro turecké vojsko dosti riskantním podnikem, přičemž situace na turecké politické scéně bude určující pro vývoj na jaře 2008. Třebaže ve světových médiích již ustala informační horečka o vývoji na irácko-tureckém pomezí, hra slov a napětí pokračují.

Zabití 15 tureckých vojáků na počátku října 2007 v neklidném tureckém Kurdistánu se přičítá bojůvkám PKK (Kurdská strana pracujících), která má své podpůrné a výcvikové tábory v těžko přístupném horském terénu iráckého Kurdistánu. Sporadické ostřelování těchto oblastí ze strany tureckého dělostřelectva bylo posléze doplněno také leteckými útoky tureckých bojových vrtulníků a letadel na předpokládané pozice PKK na tureckém území poblíž iráckého pomezí.

Poslední turecké vojenské intervence velkého rozsahu proběhly v roce 1995, následně pak ještě v roce 1997; v prvním případě bylo nasazeno 35000 tureckých vojáků, ve druhém na 50 000 mužů. Ani jedna operace však nepřinesla požadovaný efekt, tedy potlačení ozbrojeného odporu a vytlačení kurdských partyzánů z jejich základen. Dnes se odhaduje, že na severu Iráku má PKK dislokovaných asi 3000 svých mužů. Ankara obviňuje irácké Kurdy, že přítomnost oddílů PKK tiše tolerují, ba dokonce je i podporují zbraněmi. Nedávno navíc vyšlo najevo, že část amerických zbraní pro Irák se ocitla v rukách PKK.

Snaha Iráku vyhnout se invazi
V pondělí 15. října předložila turecká vláda parlamentu ke schválení svůj záměr podniknout invazi na irácké území. Tento záměr byl schválen, přičemž stanovisko tureckého parlamentu bude opravňovat k vojenským operacím turecké armády až po dobu jednoho roku. Tento mandát tedy umožnil vládě a Generálnímu štábu libovolně rozhodovat o načasování operací, jejich frekvenci a rozsahu.

Mluvčí tureckého kabinetu Cemil Cicek však v říjnu 2007 vyjádřil naději, že invaze nebude „potřebná“. Též turecký premiér Erdogan vysílá již od počátku signály, že invaze „není nevyhnutelná“. Mluvčí irácké vlády Alí al-Dabbagh tlumočil výzvu premiéra Núrí al-Málikího, aby Turecko bylo „moudré a trpělivé“. Rovněž prohlásil, že „irácká vláda vyzývá Turecko, aby zvolilo diplomatické řešení a nikoliv vojenskou reakci na problémy teroristických útoků ze strany PKK, jichž byl náš drahý soused svědkem“.

Horlivá snaha Iráku vyhnout se turecké operaci do hloubky iráckého území byla podpořena vysláním speciálního emisara do Turecka; do Ankary (přes Istanbul) tehdy přicestoval viceprezident Tariq al-Hášimí. V programu bylo zařazeno jednání zejména s tureckým premiérem Recepem Tayyipem Erdoganem a s prezidentem Abdulláhem Gülem. Zmíněné kroky následovalo též zcela mimořádné svolání iráckého kabinetu, který se zabýval pouze tímto problémem. Irácký premiér Núrí al-Málikí zde doslova prohlásil, že Irák „nebude akceptovat vojenské řešení (situace, třebaže) si uvědomujeme a rozumíme starostem našich tureckých přátel“. Taktéž prezident autonomního iráckého Kurdistánu, Masúd Barzání, pohrozil několikrát nasazením kurdských vojenských oddílů, zvaných pešmergové, v případě turecké invaze.
   
Nepříjemné důsledky případné invaze pro USA v Iráku
Vyhlídka na potenciální destabilizaci jediného klidného koutu Iráku znepokojuje USA, které již několikrát důrazně vyzvaly Ankaru ke zdrženlivosti. Tlak USA však shodou okolností přicházel v době, kdy byl turecký režim rozezlen schválením nezávazné rezoluce v americkém Senátu, která masakry arménské menšiny v průběhu první světové války a několik let po ní označila za „genocidu“.

Očekávalo se s napětím, jak na tuto rezoluci zareaguje Sněmovna reprezentantů, která též tento dokument měla projednávat později. V případě stejného stanoviska sněmovny by se patrně ještě více zostřily vztahy obou zemí a zůstávalo otázkou, či by nedošlo i k přehodnocení některých aspektů bilaterální kooperace USA a Turecka ve vojenské oblasti. Této konfrontaci se zatím naštěstí podařilo zabránit.

Je třeba na tomto místě podotknout, že na jednu stranu jsou sice USA předním dodavatelem sofistikované výzbroje pro tureckou armádu, na straně druhé jsou však USA silně závislé na Turecku jako na významném dopravním a strategickém uzlu, který podporuje logistiku pro války v Iráku a v Afghánistánu. Sami Američané přiznávají, že využívání turecké letecké základny Incirlik snižuje významně americké oběti v Iráku, neboť zásobování amerických základen by bez „tureckého týlu“ probíhalo na nebezpečných přístupových cestách, „zamořených“  nástražnými výbušnými systémy iráckých radikálních uskupení.

Reakce kurdské vlády
KRG (Kurdská regionální vláda) v reakci na vývoj přesunula k irácké hranici cca 50 000 pešmergů. Naplnila se tak slova prezidenta regionu iráckého Kurdistánu Masúda Barzáního, že „… v případě turecké vojenské intervence budou pešmergové bojovat proti tureckým silám“. Zatím se však stále jedná o pouhou ukázku síly a rozhodnosti tváří v tvář tureckému harašení zbraněmi.

Navzdory některým poplašným zprávám v průběhu podzimu o již probíhající invazi se jednalo „jen“ o dělostřelecké ostřelování některých částí iráckého pohraničního pásma. Je třeba říci, že k podobnému dělostřeleckému „čechrání“ iráckého terénu dochází pravidelně a má spíše preventivní charakter typu „jsme stále ve střehu“. Tyto šarvátky byly ovšem  vystupňovány leteckými operacemi, kdy turecké bitevní vrtulníky a letouny bombardovaly části iráckého Kurdistánu, kde mají údajně být „skrýše PKK“. Činitelé PKK však na druhou stranu popřely turecké letecké útoky, tvrdíce, že se jedná o pouhé přelety.

Turci nechtějí ztratit tvář
Turecké aktivity lze dosud přirovnat k operacím malé intenzity, které mají pouze asi trochu uklidnit rozzuřenou část turecké populace, volající po silovém řešení. Podzimní období, jakož i diplomatický nátlak na Turecko, jsou zatím faktory, které patrně tureckou generalitu samy o sobě odrazují od plnohodnotné invaze. Domnívám se, že nevhodné načasování potenciální invaze v nepřístupném horském terénu (a asi s chabými zpravodajskými informacemi) děsí turecký štáb mnohem více než diplomatické pobouření nesouhlasících zemí.

Irácký premiér Núrí al-Málikí prohlásil, že Irák uzavře všechny kanceláře PKK v Iráku a na setkání s tureckým ministrem zahraničí Babacanem též označil PKK za teroristickou organizaci, které nebude dovoleno operovat na irácké půdě. Irácký prezident Džalál Tálabání navíc při setkání s Babacanem zdůraznil, že Iráku záleží na „každé kapce prolité turecké krve“.

Jaro 2008 bude klíčové
Situaci může stále ještě vyhrotit turecké uvalení přísnějších ekonomických sankcí na irácký Kurdistán, další nepředvídaný vývoj jako např. úspěšný útok na další turecké patroly apod. Osud osmi zajatých tureckých vojáků, kteří byli uneseni při útoku v říjnu, byl již uspokojivě vyřešen. V případě jejich popravy by Turecko nemohlo mlčet a operaci by asi zahájilo i v mimořádně nevhodných podmínkách, proto lze jen uvítat, že zajatí vojáci byli po několika týdnech osvobozeni.

V současnosti je zřejmé, že napětí polevilo, leč irácko-turecké pomezí stále zůstává „soudkem s prachem“. Jak vše dopadne na jaře 2008, to ví jen Alláh, jak mívají ve zvyku komentovat dění mnozí komentátoři v islámských zemích.

Tomáš Raděj
Bývalý konzul České republiky v Iráku.
Autor nyní působí jako interní doktorand na Katedře politologie
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity