Břetislav Dančák, Mezinárodní politologický ústav
Výsledek voleb v Bělorusku je smutný. Volby ukázaly, co většina pozorovatelů i samotná běloruská opozice očekávala, tedy že výsledky nebudou transparentní a rozhodně nepůjde o demokratický průběh, spravedlivý ke všem kandidátům.

Čekalo se, jak zareaguje opozice a jak na protesty bude naopak reagovat Lukašenko. Bohužel nátlakové protesty nejsou tak masové, jako třeba na Ukrajině. Lukašenko má zkušenosti a připravil se i na tuto variantu. Silové řešení ovládá a současnou situaci spíše kontroluje. Nicméně opozice musela vyjít do ulic, aby dala světu najevo, že vůbec nějaká opozice existuje a dokáže oslovit voliče.

Štefan Fülle, český velvyslanec při NATO
Bělorusko není Ukrajina a proto nelze očekávat jakékoli pokračování oranžového scénáře. To nemění nic na tom, že je potřeba najít způsob, kterým mezinárodní společenství jasněji a důrazněji než kdy předtím, dá Lukašenkovi najevo, že podobné praktiky nemají v Evropě místo.

Vladimír Nálevka, historik z Univerzity Karlovy v Praze
Diktatura v Bělorusku je opravdu tvrdá. Režim před volbami navíc zpřísnil postihy a mezi lidmi zavládl strach. Lidé ještě asi nedospěli k hranici, kdy strach opadne a oni vyjdou v masivním měřítku do ulic. Na protesty po volbách se sešla jen opravdová menšina.

Lukašenko má tu výhodu, že jeho režim ekonomicky podporuje Rusko a v posledních letech v Bělorusku díky tomu došlo k ekonomickému růstu. Lidem se tak daří "relativně dobře".

Mají proto strach vyjít do ulic a ztratit i to málo, čeho dosáhli. Dokud bude mít Lukašenko za zády Rusko, tak se jeho režim udrží. K té politické vůli na změny musí u lidí převážit i hospodářská situace.

Jan Eichler, historik z Ústavu mezinárodních vztahů
Lukašenko je posledním evropským diktátorem. Jestliže se ale podaří opozici dostat statisíce lidí do ulic, i takový režim se může sesypat stejně, jako kdysi u nás.