Létá i jeho bratr, který  je jedním z pěti kapitánů vrtulníku prezidenta USA George Bushe. Navíc o sobě hrdě prohlašuje, že je patrně jediným důstojníkem US NAVY, který hovoří plynně česky a nemá přitom české předky.

"Češtinu mám opravdu rád, i když mi zpočátku dělala velké problémy," přiznává podplukovník Scott Butler. "Měl jsem štěstí, že před lety jsem byl jedním z důstojníků, kteří byli vybráni k několikaletému studiu na univerzitě v zahraničí. A dostal jsem se hned na Univerzitu Karlovu v Praze, kde jsem dva roky studoval mezinárodní vztahy v magisterském programu," vysvětluje.

Jak jste se vůbec dostal k létání?
Možná bych mohl říct, že jsem se stal obětí skutečně vydařené reklamy v podobě slavného filmu "Top Gun". Poprvé jsem tento film viděl, když jsem byl na střední škole. Dostal jsem dojem, že by život pilota vojenského námořnictva mohl být velmi vzrušující a zajímavý.

A asi to opravdu byla tato představa, která mě přivedla k přijetí nabídky od válečného námořnictva, že mi uhradí studium na civilní univerzitě ve Virginii v Charlotesville, pokud  po dostudování budu několik let sloužit jako důstojník u US NAVY. Domníval jsem se, že by to byl skvělý způsob jak získat peníze na studium, současně sloužit své vlasti a ještě k tomu dělat něco velmi vzrušujícího. Myslím si to dodnes.

Při vstupu k US NAVY si je možné vybrat ze služby na ponorce, u námořní pěchoty a u námořního letectva. Proč jste si vybral právě létání. To byl dojem z filmu Top Gun tak silný?
Film na mě skutečně silně zapůsobil. Ale létání jsem si vybral proto, že nám během letních prázdnin na univerzitě vojenské námořnictvo umožnilo strávit určitou dobu u těchto služeb. Po několika dnech na ponorce a několika týdnech na lodi jsem hned věděl, že chci létat.

K námořnictvu jste tedy šel pod vlivem filmu, který byl více méně propagační. Jak na Vás působila realita kurzu ve srovnání s romantickým příběhem?
Tuto otázku dostávají velice často všichni absolventi kurzu Top Gun. Největší rozdíl je zřejmě v tom, že v opravdovém kurzu Top Gun neexistují vůbec žádné instruktorky, které by byly tak atraktivní jako Kelly McGillis!

Ale vážně. Film ale vykonal dobrý kus práce tím, že vysvětlil, proč vznikla škola a co je jejím smyslem: provádět výcvik pilotů tak, aby byli bezkonkurenčně nejlepší.

Instruktoři Top Gunu jsou snad opravdu těmi nejnadanějšími a nejlépe vycvičenými piloty na světě. Veškerou jejich snahou je naučit studenty něčemu, čemu se i oni naučili dlouholetými zkušenostmi. Absolventi se pak vrací k letkám do celého vojenského námořnictva, aby naučili ty, kteří neměli příležitost se zúčastnit kurzu Top Gun tomu, čemu se naučili oni.

Jaká jsou kritéria pro absolvování kurzu Top Gun?
Od počátku devadesátých let, kdy jsem kurz absolvoval, se hodně změnila. Kurz trvá déle a je ještě více náročný, protože piloti musejí prokázat výjimečné schopnosti jak v operacích vzduch-vzduch, tak vzduch-země.

Současní piloti musejí být schopni se probojovat k cílové oblasti, přesně shodit bomby na cíl, který je často silně bráněný, je obtížné jej vůbec vypátrat, a poté ještě být schopni se v pořádku probojovat zpět na loď.

Je to obtížný úkol a vyžaduje mnoho hodin důkladné přípravy, aby byl splněn správně. Jen zřídkakdy se stane, že student kurz nedokončí – pamatujte si, že piloti se do kurzu vybírají proto, že své schopnosti prokázali již před svým nastoupením do kurzu.

Celý program je svoji povahou velmi kooperativní – nikoli jako ve filmu, kde se každý snaží být lepší než ten druhý. Každý chce být nejlepší, ale všichni víme, že se můžeme jeden od druhého něčemu přiučit a v nouzi si pomoci.

Existuje při příchodu nebo odchodu z Top Gunu nějaký rituál?
Po ukončení každého kurzu se vždy koná velká oslava, ale nejsou to vždy stejné rituály jaké mají piloti, když dokončí výcvik a obdrží svůj odznak "zlatá křídla".

Někteří námořní piloti říkají, že každé přistání na letadlové lodi je  pokaždé jako poprvé, protože je velmi náročné na pilotáž. Je to pravda?
To asi není. Je pravdou, že pilot zažívá určité napětí při každém přistání na lodi, zejména pak v noci. Avšak měl-li by pilot mít při každém přistání na lodi stejné obavy jako při prvním letu, nemyslím si, že by u námořnictva vydržel příliš dlouho.

Jak se změnily nároky na znalosti špičkového pilota od doby před třinácti lety, kdy jste začal létat?
Požadavky na současné piloty se od doby, kdy jsem absolvoval kurz Top Gun, značně zvýšily. Došlo totiž k neuvěřitelnému pokroku v konstrukci letadel, jejich motorů, letecké elektronice i výzbroji.

Můžete uvést konkrétní příklad?
To bohužel ne. Ale pokrok za deset let je obrovský. V některých případech až v takové míře, že limitujícím faktorem už je pouze muž nebo žena, kteří sedí v kokpitu letadla. Ti  musí být schopni držet krok se špičkovou technikou.  Piloti mají k dispozici obrovské množství informací, které se musí naučit perfektně využívat, což je pro člověka čím dál těžší a vyžaduje léta důkladného výcviku.

Jaké bylo Vaše působení v operaci Pouštní bouře proti Iráku v roce 1991?
Tehdy jsem byl u mé letky, VF-1 na palubě letadlové lodi USS Ranger, teprve nováčkem.

Létal jsem až v samotném závěru konfliktu. Veškerá těžká práce ve válce již byla vykonána a v době mého příchodu, se celá bojová skupina letadlové lodi chystala na návrat domů. Ale přesto jsem několikrát vzlétl a stále nemohu zapomenout na obrovská oblaka černého, ropného kouře stoupající do výšky několika tisíc stop z naftových polí, která zapálili iráčtí vojáci při ústupu z Kuvajtu.

Vypadalo to jako scéna z Danteho "Inferna" a byl jsem rád, že můžu létat vysoko nad nimi, místo toho, abych byl na zemi.

Jak jste se dostal do operace Trvalá svoboda proti Talibanu?
Je to příběh jako z filmu, ale bohužel je  pravdivý a smutný. 11. září 2001 jsem byl na palubě letadlové lodi USS Enterprise jako člen letky VF-41 "Černá esa". Právě v tento den nám skončila půlroční mise, během které jsme  objeli půlku světa.

Na tento den jsme se všichni strašně moc těšili, že konečně vyrážíme domů za svými rodinami. Ráno jsme v Arabském zálivu nabrali kurs Jižní Afrika a začali slavit návrat domů.

Sledovali jsme televizi. Když jsme poprvé uviděli hořící Světové obchodní centrum a Pentagon, tak jsme si mysleli, že jde o upoutávku na nějaký nový film. Dlouho jsme nemohli uvěřit, že to je skutečnost.

Mimoto nám okamžitě bylo jasné, že vzhledem k naší poloze domů zcela jistě nepojedeme. A opravdu jsme byli mezi prvními, kteří by byli vyzvání, aby zareagovali.

Byl to smutný a hrozný den, nejen kvůli tomu, že mnozí z nás při útoku ztratili své přátele, ale také proto, že jsme si uvědomili, že se svět toho dne zásadně změnil.   
Jaký byl rozdíl mezi Vaším nasazením v Iráku v roce 1991 a Afghánistánem 2001, co se týče taktiky?
Hlavní rozdíl byl v použití přesně naváděné munice. I když už v operaci Pouštní bouře byly k dispozici laserově naváděné bomby, nebyly však použity v takové míře jako v Afghánistánu.

Naše letouny F-14 "Tomcat"  nebyly v irácké válce ani uzpůsobeny pro shoz těchto  bomb, kdežto bombardování pomocí přesných, laserově naváděných bomb v Afghánistánu bylo naším prvořadým úkolem.

V Afghánistánu jsme mohli použít přesnou munici, protože jsme měli ve vzduchu nadvládu, od nepřátelských letounů nám nehrozilo žádné nebezpečí. To byl podstatný rozdíl oproti tomu, k čemu jsme byli vždy cvičeni - pro vzdušné souboje.

Místo toho abychom se museli zabývat překonáváním nebezpečí hrozícího ze strany jiných letounů, jsme mohli létat v letové hladině, která zaručovala i bezpečí proti útoku ze země. Měli jsme tak dostatek času na přípravu, abychom zasáhli jen ty cíle, které měly přímý vliv na vojenské schopnosti nepřítele a abychom se absolutně ujistili, že nezasáhneme nevinné civilisty.

Říkáte, že jste byli cvičeni hlavně na vzdušné souboje. Mise proti Talibanu jste plnili stovky kilometrů od letadlové lodi. Nedělalo vám problémy, být třeba devět hodin ve vzduchu?
To je  pravda. Piloti úderných letounů jsou byli tradičně cvičeni k útokům na cíle, které se nacházejí mnohem blíže od mateřské letadlové, než tomu bylo u cílů v Afghánistánu. Problém s doletem k těmto cílům, z nichž všechny byly stovky kilometrů vzdálené, spočíval  především v zajištění dostatečného množství paliva pomocí tankovacích letounů, které jsme  využívali.

Byl to složitý problém, protože USA nemají v tomto regionu dohody o využívání leteckých  základen, takže na počátku konfliktu musely i létající tankery překonávat velké vzdálenosti, aby mohly podporovat bojové síly.

Takové dlouhé lety jsou skutečně velmi náročné. Piloti musí nalétat stovky kilometrů, několikrát doplňovat palivo ve vzduchu, pak samozřejmě ještě přesně zaútočit na určené cíle a nakonec ještě bezpečně přistát na palubu plující letadlové lodi.

Sestřelil jste během svých bojových misí  nepřátelský letoun? Jaké cíle jste konkrétně bombardoval?
Nezlobte se, ale v tomto směru nemůžeme zveřejňovat žádné informace.

Zahynuli během Vaší kariéry u letectva někteří vaší kamarádi?
Bohužel příliš mnoho. Pokouším se vzpomenout na všechny, skvělé piloty a mé přátele, kteří zahynuli během patnácti let mého létání. Je jich více než čtyřicet,  z nichž nikdo nezahynul v boji.

Jaký je Váš nejhorší zážitek spojený s létáním? 
To se stalo před jedenácti lety, 22. ledna 1992. Ještě dnes je mi smutno, když si na to vzpomenu. Několik měsíců po návratu z Iráku jsme ve Fallonu v Nevadě trénovali létání v noci. Po návratu z války několik kamarádů od naši letky odešlo a nahradili je noví, takže už jsem já nebyl nováčkem.

Můj  letoun byl vedoucí v rámci naší letky. Náhle jeden letoun, pilotovaný  mými přáteli Nealem "Eddie" Jonesem a Scottem "Dingerem" Waldingerem začal hlásit, že má potíže. Letoun se zapíchl rovnou do země. Ještě teď si pamatuji ohromnou ohnivou kouli, která ozářila noc. Modlil jsem se, aby se stihli včas katapultovat. Bohužel, ani jeden to nestihl.

Vraťme se k Iráku. Pokud dojde k válce, jaká bude letecká taktika?
Já se nyní nezapojuji do žádného plánování případných operací v Iráku, takže nemohu s jistotou říct, jaká taktika se pro tento případ navrhuje. Irák má velký počet relativně kvalitních letounů a kvalifikovaných pilotů, ti ovšem určitě nejsou tak dobře vycvičeni jako piloti potenciálních koaličních sil.

Nedomnívám se, že představují pro koaliční síly větší nebezpečí. Irák vlastní i velký počet řízených střel vzduch-země s  naváděcí systémy. Za dvanáct let od skončení operace Pouštní bouře často využívali tyto systémy ke střelbě na letouny, které hlídkovaly v "bezletové zóně" a ovládají je velmi dovedně. V jakékoli válce v Iráku budou určitě nebezpečné.

Přesto si myslím, že operační prostředí bude brzy připomínat situaci v Afghánistánu, spíše než předchozí válku v Iráku. V počátcích konfliktu se koaliční letouny zřejmě zaměří na cíle vojenského velení a na řídící struktury, přičemž použijí laserově naváděné bomby a rychle zničí schopnost iráckých ozbrojených sil komunikovat a bránit se.

Co pro Vás znamená letoun F-14?
Letoun F-14 Tomcat je pro mě stále okouzlující. Poprvé jsem se do něho zamiloval, když jsem byl malý kluk a pořád si pamatuji můj prvý let v Tomcatu a jak jsem myslel na to, že se mi právě splnil sen.

I dnes si myslím, že je to krásný stroj a že na světě není nic podobného. Jestliže strávíte téměř polovinu života s jedinou věcí – ať už s krásnou ženou nebo s krásným letounem – zůstane pro ní v srdci zvláštní místo. Nevím, zda si ještě budu moci někdy s Tomcatem zalétat, ale ať už budu dělat cokoli, zůstane navždy mou součástí.

Nyní působíte na americkém velitelství pro Evropu  EUCOM ve Stuttgartu. Co je náplní Vaší práce?
Jsem důstojníkem na ředitelství plánování a politiky a konkrétně pracuji na politických a vojenských záležitostech týkajících se České republiky, Polska a Maďarska. Zabýváme se především rozvíjením a udržováním produktivních bilaterálních vztahů mezi USA a těmito státy.

Hlavně v polských novinách, ale už také i v českých se píše, že by se část amerických vojáků z Německa mohla přesunout do Polska a České republiky. Opravdu o tom vážně uvažujete?
Tyto diskuze jsou na úplném počátku, neexistují žádné konkrétní plány ani záměry. Je otevřená otázka.

Ještě k Vaší češtině, jaké byly vaše začátky?
Hlavním důvodem, proč jsem se začal učit česky, bylo samozřejmě to, abych se mohl setkat se svou manželku Martinou, která pochází z Prahy.

Před příjezdem do Prahy jsem žil několik měsíců ve Washingtonu D.C., kde jsem studoval češtinu na diplomatické akademii. Studium bylo zajímavé, dalo mně dobrý základ pro čtení a psaní v češtině, avšak mluvit jsem začal až po té, co jsem začal praktickou v mých zamilovaných pražských pivnicích U Zlatého tygra, U krále Brabantského nebo U Rudolfína…

Ale opět vážně, čeština je opravdu krásný jazyk, i když pro Američany velmi složitý jazyk. Zjistil jsem, že čím více se učím, tím více se mně líbí. Mezi mé koníčky například patří sborový zpěv. A jsem rád, že jsem měl v Praze příležitost zpívat ve sboru, v Khünově smíšeném sboru. Právě  zpěv českých písní zkomponovaných Dvořákem nebo Rybou mi velmi pomohly prohloubit poznání o  bohatosti češtiny a české kultury.

Americký pilot Scott Butler s manželkou Martinou.

S přáteli a kolegy na palubě letadlové lodi USS Enterprise.