Začátkem srpna uplynulo pět let od chvíle, kdy ruské jednotky prošly Rokským tunelem a vstoupily na území Jižní Osetie. Následoval několikadenní válečný konflikt s Gruzií, kterým vyvrcholily napjaté vztahy mezi oběma zeměmi. Rusko v něm nejenže uštědřilo gruzínské armádě tvrdý direkt, ale následně vybudovalo síť vojenských zařízení, jejichž prostřednictvím si dodnes udržuje kontrolu nad územím Jižní Osetie a Abcházie. Bezprostředně po konfliktu navíc Moskva uznala nezávislost obou území na Tbilisi. Ačkoli se ke stejnému kroku přidala jen hrstka dalších států, ruský útok, proti němuž Gruzie musela čelit bez zahraniční pomoci, sám o sobě demonstroval odhodlání Ruska udržet si výsadní vliv v oblasti. Opatrná reakce Západu toto odhodlání navíc nijak významně neutlumila.

Čelem na Západ

Gruzie je ze všech tří kavkazských států nejvíce pro-západní. Své úsilí přitom započala již před více než dvaceti lety bezprostředně po vyhlášení nezávislosti v roce 1991. O dekádu později po tzv. Revoluci růží v roce 2003 se tato snaha vystupňovala díky úsilí tehdejšího (a současného) prezidenta Michaila Saakašviliho. V národním bezpečnostní koncepci z roku 2005 Gruzie označila integraci do struktur NATO a EU za jednu z klíčových priorit své zahraniční politiky a na bukurešťském summitu Severoatlantické aliance v dubnu 2008 pak NATO významně vyšlo Gruzii naproti, když veřejně deklarovalo, že se v budoucnu bude moci stát členským státem Aliance.

Ačkoli přesně nespecifikovalo, kdy se tak stane, Moskvu toto prohlášení velmi popudilo. Rusko totiž tradičně považuje region jižního Kavkazu za své strategické území a tento postoj se nijak nezměnil ani ve 21. století. Ruská elita v čele se staronovým prezidentem Vladimirem Putinem si ani nedokáže představit, že by v této oblasti Moskva neměla mít rozhodující vliv.

Nový premiér, nový přístup, minimální posun

V minulém roce se uskutečnily parlamentní volby, ve kterých zvítězil Bidzina Ivanišvili - nový muž gruzínského politického života - všichni sledovali, jak se k situaci postaví. Ivanišvili totiž od počátku deklaroval, že bude usilovat o urovnání vztahů s Ruskem stejně jako o pokračování euro-atlantické integrace. Právě díky svému pozitivnímu přístupu dokázal porazit stranu prezidenta Saakašviliho, který zosobňoval neústupnost vůči Rusku, a od té doby se mu mimo jiné podařilo zlepšit ekonomické vztahy s Moskvou. To přineslo své ovoce letos, když Rusko po několika letech povolilo dovoz gruzínských zemědělských komodit na ruský trh. Ale co se týče otázky integrace Gruzie do NATO, ani Ivanišvili nedosáhl téměř žádného posunu.

Členství v NATO - chiméra nebo blízká budoucnost?

Na loňském summitu Severoatlantické aliance v Chicagu prohlásila tehdejší americká ministryně zahraničí Hillary Clinton, že se jedná o poslední summit, na kterém nebude přijat nový členský stát. Vzhledem k tomu, že následující summit je naplánován na příští rok, vyvstává otázka, jestli se dostane na Gruzii.

Jistou naději mohl znamenat výrok generálního tajemníka NATO Anderse Fogha Rasmussena, který Gruzii při své loňské návštěvě označil za modelový příklad partnera Aliance. To však nic nemění na tom, že Gruzie má na svém území dva separatistické regiony a NATO by se v případě přijetí Gruzie za svého člena zavázalo bránit její území podle článku 5. Washingtonské smlouvy. V současnosti navíc roste napětí na hranicích Gruzie s Jižní Osetií kvůli oplocení, které zde Rusové staví, a NATO určitě nemá zájem vstupovat do rozepře mezi Tbilisi a Moskvou.

Možná i přesto existuje možnost, kterou by se NATO a Gruzie mohly vydat. Zlatou střední cestou, potenciálně přijatelnou pro Tbilisi by se mohlo stát "přijetí Gruzie za členský stát NATO bez území obou severních regionů - Abcházie a Jižní Osetie. Vždyť podobný precedens NATO již má za sebou v podobě Německa, jehož západní část byla přijata za člena již v roce 1955 a východní část se k NATO přičlenila až po pádu Železné opony," říká zástupce gruzínského velvyslance v České republice Alexander Chelidze. Zároveň však dodává: "Tbilisi by o takovém kroku bylo ochotné uvažovat pouze v případě, že by Aliance bezpodmínečně garantovala, že po opětovném urovnání vztahů mezi Gruzií a oběma regiony se stanou obě tato teritoria součástí prostoru NATO." Jaký postoj by k takové možnosti zaujala Aliance, se dá jen těžce odhadovat.

Ekonomika jako těžký kalibr

Chelidze zároveň věří, že s postupným zlepšováním ekonomické situace v Gruzii se země pro oba regiony stane atraktivnější než jejich severní soused: "Ekonomická situace je u nás rok od roku lepší stejně jako stav demokracie, který je u nás srovnatelný se zeměmi, které Akční plán členství (Membership Action Plan - MAP) již získaly." Díky tomuto trendu by tak podle názoru Chelidzeho mohlo dojít i ke splasknutí propagandistické bubliny, kterou Rusko v obou severogruzínských regionech úspěšně vytvořilo a jejíž pomocí se mu daří Západ prezentovat v negativním světle. V kombinaci s finanční podporou, kterou v současnosti do Cchinvali a Suchumi posílá, má však Moskva stále navrch.

Dalšího ekonomického růstu by Gruzie mohla dosáhnout skrze intenzivní spolupráci s Evropskou unií. Podobnému vývoji by mohlo napomoci také uzavření asociační smlouvy, kterou by Gruzie měla s EU uzavřít nejdéle příští rok na podzim. V takové situaci by Aliance mohla vycítit další možnost, jak otázku udělení MAP (a tím i potenciálu pro budoucí začlenění Gruzie pod svá ochranná křídla) zase na nějaký čas odložit. A i v případě, že by Gruzie MAPu dosáhla, stále nebude chráněna jako plnoprávní členové NATO.

Zda-li nadcházející prezidentské volby budou znamenat přiblížení Gruzie k zisku MAP si budeme muset počkat na summit Severoatlantické aliance, který proběhne příští rok ve Velké Británii. Současná situace však takový scénář zatím nenaznačuje.

Tomáš Kocourek
autor studuje bezpečnostní studia na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Informačním centru o NATO