Přesto, že už v roce 1993 známý palestinský extremista Abu Mahas  hrdě a zcela otevřeně prohlásil: „Jsme teroristé, ano, jsme teroristé, protože je to náš osud“, ve skutečnosti se za zločince (naše pojetí pojmu “terorista”) nikdo z lidí, kteří jsou námi za teroristy označováni, nepovažuje ani náhodou. Vidí sami sebe jako šahídy, bojovníky za svobodu, obránce islámu, bojovníky za nezávislost své země atd. Vidí je tak ale I větší či menší část občanů daného teritoria odkud pocházejí, popřípadě kde plní svou svatou misi. Terorismus, tak jak se o něm ale dnes píše v médiích, je tak široký pojem, že se v něm začínáme ztrácet. Jako teroristé jsou prezentováni čečenští partyzáni bojující proti ruské armádě, afghánští mudžahedýni dnes pozvolna, ale jistě ztrácející trpělivost s mezinárodním vojenským kontingentem na svém území, palestinští sebevrazi, ale I Usama bin Ládin (Saúd!) a jeho suita, tedy ti, kteří se již neidentifikují s žádným teritoriem, nemají vlast v pravém slova smyslu, ale vstoupili do boje za celosvětové vítězství své ideologie – v daném případě islámu. Kdyby si Usama vybral za svou základnu Prahu, protože by se v místních uličkách dalo dobře splynout s davem, možná by nás postihl stejný osud jako Afghánce. Přeháním samozřejmě, a opomíjím logiku veci – Afghánistán byl díky svému klimatu, členitému terénu a mentalitě hluboce věřícího obyvatelstva v danou chvíli ideálním útočištěm. Ne natolik ovšem, jak se Usamovi bin Ládinovi zdálo.

Afghánistán, který je často mylně považován za mekku terorismu, se ale charakterem násilí, které produkuje, mnohem více blíží čečenskému odboji než mezinárodnímu řádění v režii Usamy bin Ládina. Navzdory zakořeněným klišé, Afghánci se krajně zřídka účastní útoků na cíle v zahraničí. Jejich jména nenajdete ani mezi těmi, kteří nalétli do amerických “dvojčat”, ani mezi těmi, kteří vyhodili do povětří londýnské metro.

Rezoluce jako zbraň
Je jen krajně těžké, pokud tedy jsme schopni zbavit se vlčí mlhy a přestat házet všechny „teroristy“ do jednoho pytle, odlišit jednotlivé způsoby boje podle motivace, cílů, a předsevzetí. Jen pak ale je možné analyzovat, respektive odhalovat příčiny útoků označovaných za teroristické, a nakonec těmto akcím i předcházet. I když většina Afghánců ani Čečenců nezná znění, dokonce ani název slavné rezoluce č. 2908 Valného shromáždění OSN z roku 1972 o použití „Deklarace o poskytnutí nezávislosti zemím, které se nacházejí pod koloniální nadvládou“. Přesto často používají argumenty, jako opsané z jejího znění. Především Afghánci a Čečenci se cítí být okupováni, utlačováni, a hledají odůvodnění svých činů podobně, jako to udělali autoři oné rezoluce, kteří de facto ospravedlnili „použití kolonizovanými národy, stejně jako národy nacházejícími se pod zahraniční nadvládou, jakýchkoliv metod boje, které mají k dispozici v zápase za sebeurčení nezávislost“. Jako bych slyšela slavného guerillového čečenského velitele Šamila Basajeva, který mi opakovaně tvrdil: „Nejsou to teroristické činy, ale diverzní akce. Nejsou o nic více namířené proti civilnímu obyvatelstvo znepřátelené strany, než bombardování ruskými letadly čečenských vesnic“. Je schopen tak obhajovat v duchu palestinské ideologie odboje i zvrácený útok na divadlo na Dubrovce, při kterém zahynuly stovky nevinných lidí, i masakr dětí z osetínské školy v Beslanu.

Stejně tak dnes v Evropě méně proslavení afghánští velitelé extrémistických skupin operujících především na jihu a východě země, poukazují na nechtěnou přítomnost amerických vojsk v zemi, snahu západního světa o ovládnutí střední Asie a expanzi americké demokracie, kterou ve středověkém Afghánistánu prý nikdo nechce. Právě tito velitelé, a ne Usama bin Ládin, jsou organizátory většiny teroristickým útoků namířených proti americkým vojákům v Afghánistánu. Je ale pravdou, že právě struktury podřízené Al Kaidě či buňky Al Kaidy samotné, operující ovšem především v sousedním Pákistánu, tuto z jejich pohledu bohulibou činnost nefinancují a nepodporují.  Ovšem i přesto jsou jen zřídka hlavní cíle těchto akcí ekonomického rázu. Ne, že by je všichni páchali z čistého srdce zdarma. Ba právě naopak. Za většinu operací dostávají jejich účastníci slušně zaplaceno. Ale finance nejsou vnitřním hybným motorem nikdy dlouhodobě. A to ani v případě mezinárodního terorismu ne. Tím je skutečně upřímně míněný boj za nejrůznější ideály -  ať už nám připadají jakkoliv zvrácené a nesmyslné, většina těch, kteří se obaleni výbušninou vrhají do davu nevinných lidí, jim věří.

Pragmaticky a s použitím naší logiky nejsme tyto pohnutky schopni -  jak ukazuje dosavadní praxe boje s terorismem – nikdy pochopit, dokonce ani je analyzovat a hodnotit. To, co je dnes běžně nazýváno „islámským terorismem“ je naprostou většinou světa vyznávajícího Korán chápáno jako osvobozenecký boj, obrana před smrtícím vlivem západní civilizace, a také -  oprávněná odplata. Msta.

Zub za zub
Právě proto společnosti, kde je silně zakořeněna tradice krevní msty, mají k terorismu naprosto odlišný vztah než civilizace, kde je spravedlnost spojována s existencí soudů, policie, prokuratury, zkrátka státu a jeho institucí, kterým věří méně či více, ale jež respektuje jako nezvratnou danost. „Máme své přátele a jim pomáháme seč nám síly stačí. A pak máme své nepřátele a s nimi se vypořádáme sami, seč nám síly stačí,“ trochu zkomoleně mi kdysi vysvětloval jedno afghánské přísloví slavný a vcelku mírumilovný kábulský mulla Rauf. Bylo to nedlouho po 11. září 2001. Mulla Rauf je člověk velmi vzdělaný a celkem světaznalý, hlásá lásku a smíření kultur a toleranci islámu k jiným konfesím.

Přesto nikdy neoznačil muže, jež zaútočili v letadlech na Spojené státy americké, za teroristy. Hovořil o nich jako o šahídech – mučenících, kteří zemřeli v boji za svou víru, vlast či přesvědčení. „Mohlo být úplně blbé, to přesvědčení, mohli se tragicky mýlit, mohli jít za falešnými hodnotami, mohli být obelháni, ale nelze je srovnávat s lupiči, kteří vykradou banku a zabijí při tom pár desítek lidí včetně novorozeňat. To na mně nechtějte,“ řekl mulla a já jsem ho utvrdila, že to na něm ani nechci. Ač ve mně útočník na banku i šílený fanatik řídící letadlo vyvolávají přibližně stejné sympatie, nutím se pochopit, co měl mulla Rauf a milióny Afghánců, kteří jsou podobného mínění, na mysli.

Afghánská vendeta
Afghánistán je specifický svou totální zaostalostí a středověkým stylem života, svým extrémně vysokým podílem negramotného obyvatelstva a, jak se obecně díky šestileté nadvládě fundamentalistického hnutí Talibán soudí, krajně tvrdou formou islámu. Není to pravda. Jistá divokost a svobodomyslnost Afghánců vylučuje jejich dlouhodobé podřízení se jakékoliv totalitě, až už je symbolizována rudou hvězdou, či půlměsícem. Jsou hákliví nejen na náznaky zahraniční okupace či novodobé koloniální snahy, ale i na příliš autoritativní postoje vlastní vlády. Přetrvávání kmenového charakteru společnosti vylučuje respektování státu v jeho plné míře, a tedy i atributů, které jsou pro stát příznačné.

Policie, soudů, ministerstev, daňových úřadů, armádních velitelů ba dokonce prezidenta si všímají je velmi okrajově. Absence spojení zbytku země s mocenskými centry, jako je například hlavní město Kábul, vede Afghánce k nutnosti postarat se o sebe bez cizí pomoci. Vyřešit veškeré problémy vlastními silami. A především, zajistit si vlastní bezpečnost aniž by se spoléhali na státem placené pohraničníky, vojáky nebo strážce zákona. Krevní msta, která tak zásadně ovlivňuje jejich krajní toleranci teroristických činů páchaných členy extrémistických skupin jak na území vlastním tak ve světě (pokud se do zapadlých údolí zprávy o takových akcích bratrů ve víře vůbec donesou), je jedinou pákou regulující soužití lidí – vendeta nahrazuje policii, prokuraturu i soudy. Má svá pevná pravidla, která jsou respektována bezezbytku celou komunitou. Proč tak podrobně rozebírat krevní mstu v souvislosti s terorismem? Protože Afghánci útoky proti americkým jednotkám lovícím v Afghánistánu marně již pátý rok nejhledanějšího teroristu světa Usamu bin Ládina a jeho druha vůdce Talibů mullu Omara, považují za jistý druh msty, či preventivní, oprávněné obrany svého území.

Historická alergie
Zhruba 20 tisíc Američanů, kteří se zřejmě vzhledem opojení vlastním posláním a pozicí šiřitelů demokracie, chovají v Afghánistánu často jako sloni v porcelánu, je považováno většinou obyvatel země pod Hindukůšem za okupanty. A to přesto, že stejná většina přiznává nezměrné zásluhy USA na vyhnání Talibů, které považovali rovněž za okupanty. Už desetiletý Afgháneček vám vysvětlí, že Talibové byli Pákistánci a sem tam jim pomáhali islámští žoldáci z arabských zemí. Že se k nim přidalo i pár Afghánců se stává i v lepších rodinách. První dojem z příchodu amerických jednotek byl vesměs kladný, a dokonce jim bylo odpuštěno i to, že se při bombardování strategických cílů párkrát strefily do obytného domu plného žen a dětí. I to se stává v lepších rodinách. Co jim ale odpuštěno nebude, je příliš dlouhé setrvávání někde, kde jsou na jakoukoliv cizí uniformu historicky alergičtí.

Nevhodné chování, demonstrace síly a jisté nadřazenosti jen napomáhá tomu, že obyvatelstvo se staví k přítomnosti nejen amerických vojsk, ale i mírumilovnějších a shovívavějších mírových jednotek ISAF, stále méně tolerantní. Afghánistán zdaleka ještě nedospěl do stavu, ve kterém se nachází Irák. Vzpamatovává se z třiadvacetileté války a ač se to zdán zvláštní, Afghánci, především Tádžici, kteří jsou druhou největší národností v zemi, mají k fanatismu velmi daleko. Sebevražedné atentáty jsou pro ně skoro stejně tak málo pochopitelné, jako pro nás. S jedinou výjimkou – jsou-li uskutečněni podle zákonů krevní msty. A protože kmenové myšlení způsobuje, že pomstít je možné nejen člena svého rodiny, ale i příslušníka mnohem početnější komunity, je jen krůček k tomu, aby se vraždění amerických vojáků, rozuměj okupantů, ctilo jako oprávněná odplata za – a teď si vyberte. Ne. Za smrt iráckých žen a dětí se Afghánec nikdy neobětuje. Za smrt svých byť vzdálených příbuzných ale ano. Odtud vede cesta k pochopení zloby, kterou vyvolává jakákoliv zmínka o neuctivém vztahu cizinců ke Koránu, o hanobení těl Talibů americkými vojáky, o karikaturách zesměšňujících Proroka Muhammada. Afghánci se necítí být spřízněnými s Araby, s obyvateli asijského kontinentu, se svými sousedy. I v rámci Afghánistánu jsou s národní identitou problémy. Tádžik je vždy v první řadě Tádžikem, teprve pak Afghánce, stejně jako Paštůn či Hazárijec. Pak jsou ale všichni muslimy. Islám je pro ně víc než stát, protože na rozdíl od státu jim přináší řád. V širším slova smyslu jsou pro ně pak muslimové kmenem, který je nezbytné bránit, a také se za jakoukoliv křivdu způsobenou jeho příslušníkovi pomstít. To vše podle pravidel, která existovala ještě před tím, než byl napsán Korán. Jsou složitá a komplikovaná, ovšem pro pochopení jejich souvislosti s tolerancí teroristických metod boje s vybraným protivníkem stačí vědět jedno – za každý spáchaný čin je odstupňovaný trest a v jistých případech je možné se pomstít nikoliv přímo na pachateli či pachatelích, ale i na jeho příbuzných nebo blízkých. Je to nejdůležitější teze, která činí z krevní msty v podmínkách tak extrémně tradiční společnosti jako je Afghánistán de facto právní podporu terorismu. Je možné útočit konkrétně na amerického vojáka, který včera křivě pohlédl na jednu z mých manželek, ale i na jiného amerického vojáka, který je příslušníkem stejné armády. A pokud se šikovný ideolog zmocní této myšlenky a přesvědčí zneuctěný rozlícený kmen, že za hanobení svaté knihy Korán není zodpovědná jen dotyčná osoba, která ho spustila do toaletní mísy, ale celá euroamerická civilizace, zkažená, nemravná a celkově islámu nepřátelsky nakloněná, je zaděláno na 11. září 2007.

Teroristou jen doma
I když při slově Afghánec celník zpozorní, letušce zatrne a obyčejný smrtelník raději nastoupí do jiného vagónu metra, statistiky hovoří o tom, že v mezinárodním měřítku se teroristé s afghánským pasem či původem prakticky nevyskytují. Naprostá většina známých firem, které se proslavily například v Čečensku jako instruktoři ve výcvikových táborech či jako odborníci na zhotovování „pásů šahídů“, sice přišli na Kavkaz z Afghánistánu, ale nebyli Afghánci. Slavný Chattáb byl například  Jordánec a v Afghánistánu pouze strávil řadu let na poli boje proti sovětské armádě. V roce 1999 mi v rozhovoru uskutečněném nedaleko čečenské horské obce Věděno, na utajované základně čečenské guerilly, řekl: „Je povinností každého správného muslima hájit ne svou zemi, ale naši společnou víru, ať už je ohrožována kdekoliv na světě. V Afghánistánu, v Bosně nebo Čečensku, mně to je jedno“. Tohle by vám nejslavnějšjí afghánský velitel Ahmad Šáh Masúd, zavraždění arabskými teroristy těsně před „11.zářím“ nikdy neřekl. Možná právě proto byl zabit.

Na rozdíl od Chattába, neznám jediného Afghánce, který by byl „především muslimem, a až poté Afgháncem“. V Čečenských horách jsem nepotkala jediného Afghánce, který by zde bojoval za sví bratry ve víře, tisíce kilometrů daleko od svého rodného údolí. Afghánec vždy půjde nejdříve bránit svou rodinu, pak svou obec, až nakonec zemi. Jen velmi závažné okolnosti ho donutí odejít bojovat za islám za hranice své vlasti. To ale neznamená, že u sebe doma není schopen páchat činy, jež jsme si zvykli nazývat teroristickými útoky. Výbuchy bomb, únosy a zákeřné útoky nejen na cizí vojáky přítomné v zemi, ale i na Afghánce spolupracující se zahraničními humanitárními organizacemi a firmami, jsou stále častější. Při této činnosti Afghánci nepohrdnou pomocí zahraničních žoldáků, jako byl Chattáb, ale přitom si k Arabům obecně uchovávají ostražitý přístup. Lze říci, že v každém Afghánci se neustále pere silný pocit příslušnosti ke světové muslimské obci, a zároveň extrémně silný vztah ke svému kmeni, který by bránil pravděpodobně i před útočníky stejné víry. Není toho ostatně důkazem zpočátku celkem úspěšná spolupráce afghánské Severní Aliance vedené legendárním Masúdem s americkými jednotkami proti ultramuslimům – Talibům? Jakmile se ovšem Afghánci Talibů zbavili, stali se v jejich očích Američané okupanty, proti kterým používají stejné metody, jako proti jakémukoliv jinému nepříteli. Tedy včetně metod teroristických, respektive diverzních.


Specialistů - teroristů, kteří si vysloužili ostruhy právě v pohoří Hindúkuš, je řada. Nikým nekontrolovaná země plná kočovníků a lidí bez příjmení i občanských průkazů dokáže účinně skrývat i Usamu. Sami Afghánci se však světového boje civilizací příliš neúčastní. Mají vlastní války dost, to za prvé, za druhé jejich schopnost identifikovat se především v rámci kmene je vede k teritoriální bojové omezenosti. Zjednodušeně lze říci, že kdybychom se Afghánistánu vyhnuli velkým obloukem, vyhnuli by se afghánští ozbrojenci i velkým obloukem nám. A tak jediným skutečně důkazy podloženým faktem zůstává, že Afghánci jsou silně věřící muslimové.

Petra Procházková
Autorka je novinářka, válečná zpravodajka
a působí v občanském sdružení Berkat.
Držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky z roku 1998.