Vzniklý „plynový konflikt“ byl sice zažehnán, ale na druhé straně akceleroval širší diskusi v politických i odborných kruzích o tématu dostatečnosti a dostupnosti energetických zdrojů, které je pro další vývoj světové civilizace tématem klíčovým.

Rostoucí spotřeba a rizikové faktory
Především fakta hovoří v tomto ohledu jasně. Svět je v současné době  konfrontován s dynamickým růstem spotřeby energetických zdrojů, což se týká především ropy a plynu.  Tento růst bude pokračovat i v příštích letech. Do roku 2020 by spotřeba měla vzrůst až  o 50 %,  přičemž kromě Evropy a Spojených států se na tom budou velmi výrazně podílet rychle se rozvíjející ekonomické giganty – Čína  (předpokládaný vzrůst spotřeby o 150 %)  a Indie.

Klíčový význam pro zajišťování dodávek hlavních energetických surovin bude mít nadále Blízký východ a oblast Perského zálivu, kde jsou dislokovány největší zásoby ropy na světě (Saudská Arábie, země Perského zálivu, Irák, Irán). Dále se jedná o Venezuelu, Rusko (sedmé největší zásoby ropy a největší zásoby plynu na světě), Kaspický region, Nigérii  Angolu  a Alžírsko (velké zásoby plynu).

Většina zemí, které disponují zásobami energetických surovin se ale nachází v  nestabilních regionech, nebo je konfrontována se složitou politickou, ekonomickou a bezpečnostní situací. Týká se to primárně regionu Blízkého východu a Perského zálivu. Stále silně nestabilní situace v Iráku, možná eskalace izraelsko-palestinského konfliktu po vítězství Hamasu v palestinských parlamentních volbách, nebezpečí konfliktu s Iránem ohledně jeho jaderného  potenciálu a v neposlední řadě i ne zcela stabilní vnitropolitická situace v Saudské Arábii, vytvářejí mnohá rizika pro zajištění plynulých dodávek ropy a plynu. Příklad Iráku  ukazuje, že v regionu může docházet ve zvýšené míře i k teroristickým útokům na energetickou infrastrukturu (těžební pole, ropovody, plynovody). Jejich výsledkem by  následně mohly být rozsáhlé výpadky dodávek ropy a plynu., které by podle ekonomických expertů zvedly cenu barelu ropy až na 100 dolarů, což by bezpochyby mělo výrazné negativní důsledky pro chod světové ekonomiky. K tomu je možné dodat, že  již dnes činí podle odhadu ekonomů „teroristická přirážka“ za barel ropy nejméně 8 dolarů.

Evropa, NATO a zajištění energetických dodávek
V tomto kontextu se jeví plně pochopitelná slova generálního tajemníka NATO Jaap de Hoop Scheffera na únorové mnichovské bezpečnostní konferenci o potřebě diskuse uvnitř Aliance na téma ochrany životně důležitých přepravních kapacit energetických surovin, které je ostatně i součástí Strategického konceptu NATO.
Nemusí se přitom jednat pouze o Blízký východ, ale i o další „energeticky bohatá“ teritoria - Kaspický region a Rusko. Spojené státy například  vyčlenily 100 milionů dolarů  na program „Caspian Guard“ zaměřený na ochranu  nového ropovodu z ázerbájdžánského  Baku do tureckého Ceyhanu. Řada expertů zdůrazňuje, že  podobně je potřeba uvažovat i o ochraně ruské energetické infrastruktury – především  před teroristickými útoky. Britský vojenský expert A. Monaghan ve studii o ruské energetické bezpečnosti připravené pro Conflict Studies Research Centre v anglickém Swindonu dokonce navrhl, aby se tento problém stal součástí agendy jednání o spolupráci  mezi Evropskou unií  a Ruskem.

Pozornost věnovaná bezpečnosti přepravních kapacit ropy a plynu z Kaspického regionu a Ruska především do západní Evropy (a potažmo do Spojených států) je součástí úsilí o diverzifikaci dodávek těchto komodit ze strany západního společenství.  Dlužno dodat, že právě Rusko zde hraje velmi významnou roli.

V případě Evropy  je možné uvést, že podle studie Evropské komise vzroste závislost Evropy na dodávkách energetických zdrojů z mimoevropských teritorií v roce 2020 na úroveň cca 75%. Týká se to především dodávek plynu ,  kdy  51 %  plynu je importováno z teritorií mimo EU (Norsko, Alžírsko, Rusko).

Rusko je strategický hráč
Ruský podíl na zajišťování dodávek plynu pro EU dosáhne v roce 2010 31 %, přičemž hlavními spotřebiteli ruského plynu jsou nové státy EU (EU-10), které pokrývají svoji spotřebu ze 73 % z ruských dodávek. Ze „starých“ členských zemí jsou hlavními spotřebiteli ruského plynu SRN (dodávky pokrývají 32 % spotřeby), Itálie a Francie (25 %).

Zájem o oboustranně prospěšnou spolupráci s Ruskem v energetické oblasti ale mají ve vzrůstající míře i Spojené státy americké, kde se dá očekávat podle odhadů expertů nárůst importu  plynu a ropy ze zahraničních zdrojů ze současných 27 % až na 38 % v příštích dvaceti letech. I proto se uvažuje o prohlubování rusko-americké spolupráce  v oblasti dodávek energetických surovin v jejímž rámci se mj. počítá s projekty dodávek kapalného plynu a zvýšení exportu ropy z nových ropných nalezišť do Spojených států, včetně  rozvoje infrastruktury pro její transport. V daném případě je možné uvést, že dvě velké americké společnosti Chevron-Texaco a Conoco-Phillips projevily vážný zájem podílet se na těžbě plynu v nalezišti Štokmanovskoje nacházejícího se na sever od Murmanska, jehož zásoby dosahují většího objemu, než je celkový objem roční těžby plynu v celém světě.

Rusko bude mít nadále značnou důležitost pro pokrývání potřeb asijského energetického trhu. Zůstane hlavním dodavatelem ropy pro Indii (nyní pokrývá 73% její spotřeby) a ve stále vzrůstající míře pro Čínu, jejíž energetický deficit by mohl v roce 2020 dosáhnout až  200 milionů tun ropy.  Vědomí „energetické zranitelnosti“ ale vede obě asijské mocnosti k tomu, že zacílily svoji pozornost na rozvoj jaderné energetiky.  Možná, že to může napomoci její renesanci v globálním měřítku, neboť její růst se v poslední dekádě v celosvětovém měřítku výrazně zpomalil.

Je zřejmé, a to i na základě uvedených faktů, že energetická bezpečnost je ovšem mnohem více, než jen zajištění dostupnosti energetických zdrojů, což si mj. vyžádá v celosvětovém měřítku v  horizontu roku 2020 ztrojnásobení investic do jejich udržování a rozvoje. Je to i hledání nových technologií pro výrobu energií a výraznou úsporu jejich spotřeby, jsou to investice do obnovitelných zdrojů energie a v neposlední řadě i koordinovaná energetická politika mezi všemi hlavními politickými a ekonomickými aktéry současného světa. Zdá se, že si to politici uvědomují o čemž svědčí vyhlášení dlouhodobé „energetické strategie“ Spojených států  prezidentem Bushem v jeho letošním Poselství o stavu Unie, plánovaný summit Evropské unie k problematice energetické bezpečnosti a identické téma, které zvolilo Rusko jako prioritu pro G-8, jíž letos předsedá. V každém případě se ale jedná o „běh na dlouhou trať“ přesahující délku volebních období dnes aktivních politiků.  

Miloš Balabán
Autor je vedoucím Střediska bezpečnostní politiky
Centra pro sociální a ekonomické strategie
Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze