Důkazem je například úspěšné provedení celé série voleb, které se rozhodně neomezily pouze na obyvatelstvo albánského původu, přestože účast Srbů na volebním procesu klesá a Bělehrad je k bojkotu voleb vyzývá. Zatímco v roce 2001 ve volbách do parlamentu v Kosovu volilo 90 000 Srbů, v roce 2004 to bylo pouze 2 000. Zahájení politického procesu umožnilo učinit pokrok při formování samosprávných orgánů v Kosovu. Ty začaly postupně přebírat část pravomocí UNMIK, která nad Kosovem vykonává protektorát OSN.

Mezinárodní angažmá v Kosovu by mělo pokračovat

Úspěšně proběhl i návrat albánských uprchlíků. Odhaduje se, že jen v prvních třech týdnech června 1999 se navrátilo 480 000 uprchlíků z Kosova. Úspěchy při vytváření podmínek pro návrat kosovských Albánců bohužel zároveň doprovázejí neúspěchy v jiných oblastech. Část nealbánského obyvatelstva se stala obětí odvety albánských paramilitárních složek a především KLA a část z nich, zejména Srbů, uprchla z regionu. Jedná se celkem o zhruba 250 000 lidí. Společně s odchodem a záhy po odchodu jugoslávských bezpečnostních sil to bylo 164 000 lidí. Z toho lze vyvozovat, že v době po rozmístění sil KFOR uprchlo za šest let dalších přibližně 90 000 obyvatel Kosova nealbánského původu, kteří situaci vyhodnotili jako rizikovou pro svoji vlastní bezpečnost. Nedůvěra nealbánského obyvatelstva v bezpečnostní situaci a nepokoje loňského roku, které se mohou kdykoli opakovat, jsou argumentem pro závěr, že mezinárodní angažmá v Kosovu by mělo i budoucnosti vhodnou formou pokračovat.

Silám KFOR se zdařilo provést částečnou demilitarizaci KLA, která odevzdala  10 000 kusů střelných zbraní, 5,5 miliónů kusů nábojů a na 10 000 granátů. Bohužel je velmi malá pravděpodobnost, že došlo k úplné demilitarizaci KLA. V Kosovu se jak mezi bývalými členy KLA, tak civilním obyvatelstvem stále nachází velké množství zbraní. Orgány UNMIK a KFOR napomohly přetvoření KLA v Kosovo Protection Corps (KPC), který má být neozbrojenou civilní organizací využívanou k opravě infrastruktury a záchranným akcím. Jeho početní stav v roce 2005 osciloval kolem 3000 lidí v aktivní službě a 2000 záložníků. Národnostní menšiny jsou v něm zastoupeny přibližně 5%. Část velitelů KPC ale naznačuje, že by tento sbor měl být zárodkem budoucí kosovské armády. Její vytvoření je vzhledem k rezoluci RB OSN číslo 1244 a dosud nejasnému statutu Kosova po roce 2006 nejisté.

Při hodnocení úspěšnosti mise KFOR vedené Severoatlantickou aliancí je třeba zohlednit tři faktory: 1. absolutní zhroucení systému státní správy, policie a justice v roce 1999 v důsledku represí 90. let a odchodu jugoslávských bezpečnostních složek před zahájením činnosti UNMIK, 2. historicky zakořeněnou nenávist mezi Srby a Albánci v Kosovu, která v žádném případě není produktem vojenského angažmá NATO a 3. odpovědnost NATO „pouze“ za vytváření bezpečného prostředí pro práci ostatních institucí.

Nepříznivá ekonomická situace: podhoubí pro organizovaný zločin

Kosovo je i nadále - stejně jako před leteckými útoky - nejchudším regionem v Evropě, ještě chudším než Albánie. Tedy alespoň měřeno HDP vytvářeným mimo organizovaný zločin. Nepříznivá ekonomická situace vytváří podhoubí pro organizovaný zločin a kriminalitu výrazně zvyšující životní úroveň části obyvatel Kosova. Bezpečnostní situace pro Albánce (ale ani pro ostatní obyvatele) vůbec není tak nepříznivá, že by jim apriori bránila vyvíjet smysluplnou legální ekonomickou aktivitu. Problémem je spíše absence sociálních a pracovních návyků i vzájemné averze mezi jednotlivými etniky.

Mladá generace kosovských Albánců vyrůstající ve společenské atmosféře odporu proti jugoslávským úřadům a jugoslávských represí, která se v Kosovu kvůli Miloševičově politice vytvořila od druhé poloviny 80. let, ostatně pracovní návyky neměla kde získat. Přes Pakt stability pro jihovýchodní Evropu, jenž je zejména německým politickým establishmentem vnímán jako obdoba Marshalova plánu, se hospodářská situace příliš nelepší. Jak již v roce 1999 téměř prorocky upozornil Werner Gumpel: „Nenávist a vzájemné averze mezi oběma národy, které se vytvořily během staletí nelze odstranit dohodou státníků nebo finanční pomocí.“ Kosovo proto nadále zůstává nejchudší a pravděpodobně ještě dlouho zůstane jednou z nejchudších oblastí Evropy, i když zde existuje určitý potenciál zejména při exploataci surovinového bohatství (uhlí) a rozvoji zemědělství.

Ekonomický růst je ale po velkých počátečních očekáváních nízký, zatímco nezaměstnanost dosahuje 50 – 60 %. Drobných domácích iniciativních projektů s ambicí pomoci legálním způsobem sobě - a tím nepřímo i celé společnosti - je méně, než by bylo potřebné. Politickou odpovědnost za tento vývoj ale již léta nemá Jugoslávie (Srbsko), jakkoli se o něj do roku 1999 zasloužila mírou vrchovatou, nýbrž mezinárodní společenství prostřednictvím OSN a její mise UNMIK.

Přes tyto výhrady bylo v Kosovu vykonáno  mnoho pozitivních věcí a angažmá mezinárodního společenství nelze označit za debakl. Zda to bude stačit pro zajištění dlouhodobé mírové perspektivy regionu je ale druhá věc. Otázkou také je, jak dlouho bude možné prosazovat ponechání Kosova vybaveného širokou autonomií v rámci Srbska, když si to 90% jeho obyvatel nepřeje a podporuje nezávislost.

Zdeněk Kříž
Autor je odborným asistentem na
Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií
Masarykovy univerzity v Brně