Stav severokorejského jaderného a raketového programu
Počátky civilního jaderného programu se datují do 60. let, kdy jeho iniciaci podporoval Sovětský svaz. V dalších desetiletích převzala patronát zejména Čína, která měla zásadní podíl na spuštění prvního jaderného reaktoru v roce 1986 poblíž města Jongbjon. Dalším pomocníkem na cestě k získání jaderných zbraní byl v 90. letech Pákistán, který především pomáhal s technologiemi na obohacení uranu, stejně jako s konstrukcí jaderné hlavice. Na oplátku se Pákistánu dostala výrazná pomoc s jeho raketovým programem.

Základním kamenem každého vojenského jaderného programu je získání dostatečně kvalitního štěpného materiálu. Tím může být jednak uran 235 nebo plutonium 239. Základním zdrojem štěpného materiálu v případě KLDR je vyhořelé palivo z jaderné elektrárny (5 megawatový (MW) reaktor elektrárny Jongbjon), z něhož může být získáno plutonium. Podle různých odhadů může KLDR získat tímto způsobem dostatek materiálu pro jednu až čtyři jaderné hlavice. Schopnost KLDR vyprodukovat plutonium pro další zbraně je momentálně limitována, nicméně výrazně vzroste poté, co bude dokončen další 50 MW reaktor elektrárny Jongbjon. Nepředpokládá se, že by byl plně funkční během několika nejbližších let, nicméně po dokončení bude schopen produkovat plutonium pro 5-10 jaderných hlavic ročně. Do té doby produkce pravděpodobně nepřevýší jednu jadernou hlavici ročně. Produkce uranu 235 pomocí odstředivek vyrobených na základě pákistánského know-how je podle Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) v tuto chvíli nepravděpodobná.

Pokud mají severokorejské jaderné zbraně představovat skutečnou hrozbu, je velmi zásadní rovněž stav programu na výrobu řízených střel. Tento program je v KLDR na relativně vysoké úrovni, když tato země v minulosti představovala významného exportéra raketových technologií. Jejími zákazníky byly Egypt, Irán, Libye, Pákistán, Sýrie, Spojené arabské emiráty a Jemen. KLDR disponuje především raketami Hwasong 5 a 6, kterými je schopna zasáhnout jakýkoliv cíl na korejském poloostrově a raketami No-dong, jenž mají kapacitu zasáhnout  i cíle v Japonsku, včetně přilehlých amerických základen. Rakety s dlouhým doletem Taepo-dong 2 zatím nejsou v plně operačním režimu, neboť KLDR prozatím dodržuje zákaz testování raket s dlouhým doletem dohodnutý v září 1999. Předpokládá se však, že je raketa Taepo-dong 2 schopna zasáhnout cíle na západním pobřeží Spojených států amerických.   

Proč KLDR vlastní jaderné zbraně?
Zhodnotit motivy, které KLDR vedly k získání jaderných zbraní není snadné. Takovouto analýzu především znesnadňuje posouzení severokorejské bezpečnostní situace. Pokud bychom se na tuto situaci chtěli dívat nezaujatě, je velmi těžké zpochybňovat oprávněnost severokorejských bezpečnostních obav v okamžiku, kdy je KLDR na jihu a východě země obklopena mocnostmi (tj. Jižní Koreou, Japonskem a USA) s výraznými vojenskými kapacitami. Zcela zásadní bezpečnostní hrozbu pak pro KLDR představují americké základny v Jižní Koreji. Na těchto základnách sice od roku 1991 nejsou přítomny žádné jaderné zbraně, jejich rozmístění však může být otázkou několika málo dnů či týdnů. Tyto zbraně je navíc schopen rozmístit aktér, který v několika posledních letech prokázal odhodlanost preemptivně zakročit vůči státům, které pro něj představují bezpečnostní hrozbu. Z tohoto pohledu jsou obavy KLDR zcela pochopitelné.

Dalším důležitým motivem, proč KLDR vlastní jaderné zbraně je snaha zajistit si dostatečně silnou pozici vůči svým nejbližším sousedům, totiž Jižní Koreji a Japonsku. Ve chvíli, kdy je KLDR schopna zasáhnout jadernými zbraněmi jakoukoliv část jejich území, snižuje tím pravděpodobnost, že by jedna z těchto zemí podnikla akce, které by KLDR mohly ohrozit.

Motiv, který však bývá analytiky vyzdvihován nejvíce je vyděračský potenciál, který severokorejské jaderné zbraně a jejich nosiče představují. Podle těchto hodnocení se KLDR snaží ve svém jaderném i raketovém programu postoupit co nejdále, aby tak zvýšila cenu za případné odstoupení od těchto programů. Že je k tomuto kupčení s vlastními bezpečnostním zájmy KLDR ochotna, již v minulosti několikrát prokázala.

Vývoj jednání o zastavení jaderného programu
KLDR byla Spojenými státy podezřívaná ze snahy o získání jaderné zbraně již v průběhu 80. let. V roce 1994 USA dosáhly toho, že KLDR podepsala tzv. rámcovou dohodu o zastavení svého jaderného programu výměnou za dodávky ropy a jaderných reaktorů, jež by byly méně vhodné ke zneužití v rámci vojenského jaderného programu. Na dodržování dohodnutých podmínek měli dohlížet inspektoři Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA). V lednu 2002 jmenoval prezident Bush KLDR mezi zeměmi, které řadí k tzv. ose zla. V listopadu 2002 přerušily Spojené státy dodávky ropy s poukazem na to, že se KLDR snaží o obnovení svého jaderného programu. V prosinci téhož roku KLDR toto podezření potvrdila, když vyhostila inspektory IAEA a začala připravovat vyhořelé palivové tyče k výrobě plutonia. Spojené státy poté ustoupily od dvoustranných jednání s KLDR a od této chvíle striktně trvaly na šestistranných jednáních za přítomnosti zástupců Jižní Koreje, Japonska, Ruska a Číny. K takovýmto jednáním došlo poprvé v srpnu 2003, později v únoru a červnu 2004, avšak jejich výsledek byl mizivý. Poté co KLDR 10. února 2005 oznámila, že vlastní jaderné zbraně, byla šestistranná jednání zcela přerušena. Zásadní průlom přišel 19. září 2005, kdy KLDR prohlásila, že se vzdává svého jaderného programu a opět přistoupí k dodržování závazků, které vyplývají  ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Upřímnost posledně jmenovaného kroku může být oprávněně zpochybňována. KLDR v minulost několikrát prokázala, že je ochotna porušovat své závazky. Při hodnocení toho, proč v současnosti KLDR obnovuje diskuse o svém jaderném programu není nevýznamný fakt, že se její hospodářství a především zemědělství nachází v katastrofálním stavu, jež by nebylo možné odvrátit bez výrazné vnější pomoci (několika potravinových dodávek z Jižní Koreje během posledního půlroku). Pokud je tento motiv skutečně nejvýznamnější, lze čekat, že v okamžiku kdy KLDR alespoň částečně odvrátí své nejhorší hospodářské problémy (hladomor), opětovně upustí od dohodnutých závazků.

Ať už ale KLDR jaderné zbraně zrovna produkuje nebo přijímá zahraniční pomoc, představuje stálou bezpečnostní hrozbu, neboť jednou získané know-how produkce jaderných zbraní je na trhu velmi ceněným zbožím, jež je možné zúročit bez ohledu na to, zda se v zemi pohybují inspektoři IAEA nebo ne. 

Ondřej Rojčík
                autor je doktorandem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně