„Spojené Státy nepodpoří vstup Chorvatska do NATO, dokud je generál Gotovina, obžalovaný Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, na svobodě.“

„Spojené státy nepodpoří vstup Srbska a Černé Hory do programu Partnerství pro mír, dokud je generál Mladić, obžalovaný Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, na svobodě.“

V prvním případě podmiňuje vydání chorvatského generála vstup jeho země do samotného NATO, zatímco v případě Srbska a Černé Hory se extradicí generála Mladiće podmiňuje vstup již do „předsíně“ aliance – Partnerství pro mír. Z toho se zdá patrné, že má srbský „chráněnec“ na mezinárodním politickém „trhu“ větší cenu. Je-li to pravda, proč je tomu tak?

Při hledání odpovědi je třeba určit okamžik, kdy byla vůči oběma zemím uplatněna tato podmínka, která vyvolala dojem, že se při podmiňování integrace těchto dvou největších států vzniklých na území bývalé Jugoslávie měří dvojím metrem.

NATO i Evropská unie neustále zdůrazňují nutnost vydání těchto mužů do rukou spravedlnosti – jako důkaz, že oficiální civilní struktury obou zemí zcela kontrolují kompletní systém bezpečnosti a že dokáží tyto a podobné situace zodpovědným způsobem řešit. Jinými slovy, že jsou zralé pro přijetí do rodiny „civilizovaných“ zemí euro- a euroatlantického prostoru.

Chorvatsko je však – spolu s Albánií a Makedonií – signatářem americko-jaderské deklarace, členem Partnerství pro mír a je v poslední fázi integrace do samotné aliance. Srbsko a Černá Hora na druhé straně není vpuštěna ani do „čekárny“ a její kandidatura do Partnerství pro mír byla odložena ad acta, dokud nevydá generála Mladiće.

Mladić a Gotovina – čím se provinili?

Dne 24. července 1995, několik měsíců před podpisem Daytonské dohody, která ukončila čtyřletou válku v Bosně, obvinil haagský tribunál generála Ratka Mladiče – bývalého vysokého důstojníka Jugoslávské národní armády a posléze velitele bosenskosrbských sil za války v Bosně – ze zločinu genocidy, zločinů proti lidskosti a řady dalších válečných zločinů. Jako ten nejzávažnější mu připsal zodpovědnost za masakr v Srebrenci v červenci 1995, kde padlo za oběť bosenskosrbským silám podle dosavadních odhadů většiny expertů přibližně 7,500 muslimských mužů, a který se pokládá za nejhorší zločin v Evropě od druhé světové války.

Generál Gotovina, v sedmdesátých letech člen francouzské Cizinecké legie, se počátkem let 90. se vrátil do „vlasti“, aby se podílel na chorvatské válce za nezávislost. Je viněn ze zločinů proti srbským civilistům během tamní etnické čistky; připisuje mu se podíl na zabití 150 a vyhnání 150 000 obyvatel srbské národnosti, jejichž předkové žili na území současného Chorvatska (dříve rakousko-uherské pohraniční bezpečnostní zóny s Osmanskou říší) již po staletí. Haagský tribunál jej z těchto zločinů, respektive ze zločinů proti lidskosti, obvinil v roce 2001 – šest let po vznesení obvinění vůči Mladićovi. O dva roky později na něj americká vláda vypsala odměnu ve výši pěti milionů dolarů.

Chová se mezinárodní společenství bezzásadově?

Oba muže považuje značná část obyvatel jejich zemí za národní hrdiny, a jak pro chorvatské, tak pro srbské vládní činitele není jejich extradice do Haagu snadným úkolem.

Chorvatsko se však stalo členem Partnerství pro mír v květnu 2000, ještě předtím, než si mezinárodní společenství na generála Gotovinu vůbec „vzpomnělo“. Někteří představitelé Srbska a Černé Hory tento přístup považují za „měření dvojím metrem“ – podle jejich názoru není správné dělat mezi Mladićem a Gotovinou rozdíl.

V tomto duchu se jmenovitě vyjádřil mimo jiné prezident Srbska a Černé Hory Boris Tadić. Tento přístup však vysvětluje tím, že mezinárodní postavení jeho země je kvůli katastrofální politice bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiće z 90. let dosud velmi těžké. V důsledku zmíněné politiky podle něj Srbsko a Černá Hora nemá stejný status jako jiné země v regionu: „Ztratili jsme legitimitu, respektive možnost zastupovat své zájmy jako jiné státy.“ Toto „měření dvojím metrem“ však Tadić pokládá za velmi nebezpečné, protože by se mohlo vykládat jako bezzásadové chování mezinárodního společenství a vést ke ztrátě motivace Srbska a Černé Hory na cestě k euroatlantické integraci.

Vojenský historik Bojan Dimitrijević, jenž působil jako Tadićův poradce v době, kdy byl dnešní srbskočernohorský prezident ještě ministrem obrany, v podstatě se svým bývalým šéfem souhlasí: „Je možné, že absence systematické spolupráce s haagským tribunálem a otálení s extradicí podezřelých a obviněných vedou k tomu, že jsou požadavky vůči Bělehradu daleko přísnější než vůči Záhřebu. Takže jsme dnes v situaci, že je Chorvatsko v bezpečnostních otázkách o několik kroků před námi.“

Dimitrijević upozorňuje, že tento přístup mezinárodního společenství může být nebezpečným trendem – jelikož umožňuje, aby se některé procesy skutečně v Srbsku a Černé Hoře vykládaly jako měření dvojím metrem; tento přístup zároveň nahrává konzervativním silám na úkor těch reformních. Konzervativní síly totiž pak mohou tvrdit, že bez ohledu na demokratické změny v Bělehradě zůstává Srbsko i nadále pod tlakem mezinárodního společenství, a tudíž snaha o spolupráci – v jejich chápání – stejně nemá smysl.

Další srbský expert na problematiku transatlantické integrace Veljko Kadijević je na druhé straně toho názoru, že pro Srbsko a Černou Horu by teď bylo nejhorší „zaseknout“ se na cestě k NATO poukazováním na nespravedlnost tohoto „rozdílného přístupu“. Srbsko a Černá Hora by se podle něj měla přestat porovnávat s Chorvatskem a místo toho se soustředit na vlastní úkoly a možnosti. Pokud tak učiní, nakonec Chorvatsko dostihne.

Kadijević rovněž poukazuje na to, že Chorvatsko bylo přijato do Partnerství pro mír v jiném historickém okamžiku, v jiné konstelaci vztahů, kdy v Srbsku a Černé Hoře, respektive tehdejší Svazové republice Jugoslávii, ještě vládl Milošević. Mezinárodní společenství tudíž mělo o to větší zájem integrovat okolní země do transatlantických struktur, aby se sjednotil prostor odporující Miloševićovi a pomohlo se tak srbským demokratickým silám se s nepohodlným prezidentem co nejrychleji vypořádat.

Na otázku, proč nebyl generál Gotovina „aktuální“ v době, kdy bylo Chorvatsko přijímáno do Partnerství pro mír, Kadijević odpověděl, že za tím nevidí žádnou skrytou politiku mezinárodního společenství. Jde podle něj pouze o poměrně náhodné načasování ze strany haagského tribunálu; na Gotovinu byl vydán zatykač ve chvíli, kdy na něj prostě „přišla řada“. „Když se tak stalo, Gotovina začal být překážkou chorvatské integrace, stejně jako Mladić srbské. Rozdíl je jedině v tom, že na Gotovinu přišla řada později, takže Chorvatsko mezitím stihlo postoupit v transatlantické integraci dál,“ tvrdí srbský expert.

Co na to Chorvaté?

Chorvatští představitelé samozřejmě pokládají rozdíl ve významu Mladiće a Gotoviny za přirozený. Udivuje je, když se tito dva generálové v obvinění haagského tribunálu zmiňují vedle sebe. Samotný chorvatský prezident Stipe Mesić i mnozí další jsou toho názoru, že by Chorvatsko na cestě k integraci do EU i do NATO nemělo být rukojmím jednoho člověka.

Někteří – ti nejradikálnější – jdou ještě dál a tvrdí, že Chorvatsko není rukojmím Gotoviny, ale mezinárodního společenství; to je podle nich opět na druhé straně rukojmím Srbska a Černé Hory, jež trvá na tom, aby se její problémy řešily na úkor Chorvatska. 

Hlavní žalobkyně haagského tribunálu Carla del Ponteová na tyto názory srbských a chorvatských představitelů jednoduše odpovídá, že ačkoli je tlak možná někde o něco větší a někde o něco menší, podstatné je, aby byli všichni obvinění co nejdříve vydáni spravedlnosti, aby mohly obě země nadále úspěšně podstupovat na cestě k euroatlantickému společenství.

Zmíněný rozdíl v podmiňování integrace těchto dvou zemí do transatlantických struktur tudíž vyplynul z toho, že Chorvatsko v okamžiku zpřísnění podmínek přijetí bývalých aktérů balkánského konfliktu do jednotlivých integračních etap a zaostření přístupu haagského tribunálu i vůči Záhřebu mělo to štěstí, že už se nacházelo v pozici, již Srbsko a Černá Hora teprve musí dosáhnout.

Jakmile tedy byla kritéria pro balkánské kandidáty sjednocena, mezinárodní společenství nemohlo (nebo ani nechtělo) v případě Chorvatska couvat, ale muselo zastavit jeho postup vpřed na euroatlantické cestě, dokud požadované podmínky nesplní.

Tatjana Jakšičová
Autorka je doktorandkou na katedře mezinárodních vztahů
Institutu politologických studií FSV UK v Praze