„Válka už neexistuje“, cituje Ruperta Smithe například zpráva ČTK. Musíme Smithova slova číst trochu mezi řádky. Teze, že válka už není, znamená totiž generálovu snahu poukázat na poměrně velmi nové aspekty vedení boje. Aniž bychom zpochybňovali diskuse o revoluci ve vojenství – Revolution in Military Affairs (jsem osobně stoupencem toho názoru, že jde o kontinuální proces přizpůsobování se a inovace ozbrojených sil, než o nějaký dějinný zlom – ten je veden maximálně v linii vnímání veřejnosti či zainteresovaných odborníků), pojďme se na některé důležité postřehy, jež nám Smith nabízí, podívat podrobněji.

Podle mě se Smith dnes již mýlí, když tvrdí, „že západní armády jsou budovány, aby bojovaly v industriálních válkách“. Mýlka to nebude jistě absolutní, neboť vzápětí britský generál dodává, že tento způsob války (a do jisté míry analogicky i míru) byl budován pod vlivem studené války a příprav na „nemožnou třetí světovou válku“. Dívejme se na těchto „45 let“ po druhé světové válce jako na danou realitu, historicky prožitou. Smith pak má absolutní pravdu, když tvrdí, že procesy, nazvěme je přechodem k postindustriální společnosti a demasifikací, začaly dříve, než byla odstraněna železná opona, ale jedna věc je vývoj společnosti, technologie a politiky a věcí druhou je reflexe těchto změn ozbrojenými silami a jejich vedením na všech úrovních včetně civilně-politické.

Změna, respektive kýžená adaptace a reflexe pohybů ve společnosti (Tofflerovi tomu říkají „třetí vlna“) armádami a způsobem, jakým jsou vedeny války, je nastoupena již mnoho let. Upřesněme, že se dnes nacházíme v době jakéhosi přelomu od oněch industriálně (v mentální rovině) budovaných a vedených armád směrem k novým a na moderní způsob boje orientovaným ozbrojeným silám. Jakkoliv je tento proces bolestný, náročný a mnohdy ani zdaleka nedovedený do důsledku, je v nejpokročilejších západních armádách (demokratického světa) zahájen.

A nejde zde o otázku novodobou. Smith například totiž kritizuje deficit našich vojsk v operacích srdcí a mysli (hearts and minds). Uvědomme si ale, že tohoto deficitu, a Rupert Smith to také ví, si byli dobře vědomi příslušníci americké armády například ve Vietnamu. Americké speciální síly tomuto aspektu věnovali mnoho úsilí. „Operace srdcí a mysli“ skutečně nejsou vedeny tanky a letadlovými loděmi, ale vedou se uvnitř jednotlivců. Teroristům se na tomto bitevním poli daří dobře a jak Smith dodává: "teroristé projevili lepší pochopení použití síly ve službě svým politickým cílům, než ti, kteří stojí proti nim. To platí jak pro politické vůdce, tak pro vojenské instituce“. Samotný terorismus je a priori postaven na logice boje o srdce a mysl, ačkoliv, jak řekl Lenin, účelem teroru je terorizovat – což se srdcem a myslí v jisté zvrhlé rovině souvisí.

Smith používá případu Iráku, kdy argumentuje tím, že spojenci, jmenovitě USA a Velká Británie, prohrávají válku o tamní lidi a že jsou naopak stoupenci „druhé strany“ úspěšnější. Toto je fakt, jak dál je otázkou? Smith zde upřednostňuje některé z výhod Evropské unie – a má tím na mysli její „soft power“. Aniž bychom zabředli do složité debaty o vojenské impotenci (až na světlé výjimky) evropských armád, připomeňme, že tím Smith myslí postkonfliktní asistenci, zkušenosti s budováním států, mírové operace a jiné programy především ekonomické pomoci.

Bez silné, efektivní a „tvrdé“ vojenské síly onu „měkkou“ stránku často nepoužijeme. EU má řadu civilních předností, ale NATO se určitě nevyčerpalo, alespoň ne vojensky. Vojenská síla je sice na limitu své aplikace „pokud jde o její využití jako prostředku politického přinucení“, píše Smith, ale opuštění od její neustálé modernizace a adaptace je nemožné. Síla jako taková má své limity od pradávna a záleží na politickém vedení, jak přednosti silového řešení použije. Principielně tedy nelze vyčerpat sílu jako prostředek přinucení.

Smith spíše hovoří o tom, že koncepty použití hrubé síly nereflektují podstatu lidské přirozenosti a vybízí k většímu ohledu na lidský faktor, na zmiňovaná srdce a mysl lidí, o něž se především musí bojovat. Proti tomu lze jen těžko něco namítat a NATO tato fakta reflektuje v reálné rovině (mosty v Indonésii, doktoři v Pákistánu, školy v Afghánistánu, asistence v Dárfúru, AWACS nad olympiádou, výzkumné programy pro všechny, veřejná diplomacie apod.). Ačkoliv se jmenované příklad vždy netýkají přímo „operací srdcí a mysli“, jde o proces učení, a jestli jej NATO absolvuje dost rychle a kvalitně, se teprve ukáže. První krok – uvědomění si této potřeby, má naštěstí většina západních států za sebou. Jak jej uvádí v praxi, nelze generalizovat.

Závěrem uveďme, že Smith poukazuje na to, že se konflikty stávají „časově neohraničenými, či spíš nekonečně rozvleklými“ – poukazujíc na izraelsko-palestinský konflikt. Toto je spíše historická záležitost a otázka percepce. Snad i stoletá válka a jiné dávné konflikty, byť netrvaly permanentně, vykazovaly jistou dávku „neohraničenosti a nekonečnosti“ a názorů na to, jestli je mír a válka, nebo mír je období bez válek a mezi válkami, je dlouhá řada a pro diskutovanou materii to není až tak významné.

Co nesporný význam má jsou některé hrubé obrysy řešení, jež nám Smith ve své knize nabízí: „větší důraz na využívání inteligence, policie, civilních záležitostí, politiky a specialistů v oblasti sdělovacích prostředků“. Nejde zde ale o pranic nového. Takové recepty známe již řadu let či desetiletí a v jistém smyslu je určitá část zainteresovaných osob propaguje odjakživa. Musíme se ale přít o kýžené schopnosti a způsoby jak takových cílů dosáhnout. Příkladně mírová asistence nebo posktonflitkní budování státu zní velmi jednoduše a poskytuje lákavé perspektivy, ale v realitě se tyto pěkné myšlenky prosazují jinak než na papíře a OSN sama by tom mohla dlouho vyprávět.

Podmiňujícím a všudypřítomným klíčem k úspěchu musí být již stará a Smithem ovšem jen připomínaná teze o válce jako politickém prostředku či nástroji („jakékoli nasazení vojenské síly musí vycházet z celkové politické strategie zaměřené na dosažení vytčeného cíle“). Věřme, že se západním spojencům povede za použití všech předností, jimiž naše společnosti disponují, v bitvách o srdce a mysl lépe než dříve. Severoatlantická aliance v tomto procesu ještě neřekla své poslední slovo.

Jan Závěšický
Autor je studentem Fakulty sociálních studií MU v Brně
a odborným pracovníkem Mezinárodního politologického ústavu