Pojem terorismus vzniknul před více než 200 lety a postupně jím byla označena celá řada fenoménů. Některé z nich mají bezpečnostní relevanci i v současnosti, jiné jsou historickou záležitostí anebo spíše problémem komunální policejní politiky než státní bezpečnostní politiky.

Kde se berou kořeny terorismu
Ve většině prací, které zkoumají historické kořeny moderního subverzivního terorismu, je za jeho moderní počátek pokládán anarchistický terorismus konce 19. a počátku 20. století. Poté je zohledňován především  balkánský etnický terorismus téhož období, dále od šedesátých let dvacátého století latinsko-americký a západoevropský ultralevicový terorismus, separatistický terorismus některých etnik, arabský nacionalistický terorismus  a od osmdesátých let i terorismus islámský.
Právě islámský terorismus je v současnosti většinou chápán jako nejnebezpečnější  forma terorismu a v podstatě dochází k tomu, že někdy je již pojem terorismus zužován právě jen na teroristickou činnost motivovaným islámem.

Děje se tak v obecném povědomí, v médiích a  částečně i z hlediska subjektů, které vedou válku proti terorismu. Tento přístup je sporný, protože terorismus je spíše metodou, která může být využita stoupenci nejrůznějších ideových proudů. To samozřejmě nevylučuje, aby byl islámský terorismus označen s ohledem na reálný současný stav jeho kapacit (potencionální členská a logistická základna, ideová motivace apod.), označen za nejnebezpečnější formu terorismu, a to i terorismu politického (náboženské a politické cíle v jeho případě nelze oddělit). Tento stav může trvat i po několik desetiletí a proto, je logické, že v rámci války proti terorismu bude preferována hlavně tato varianta.

Na druhou stranu i islámský terorismus vykazuje určité charakteristiky, které byly charakteristické i pro dřívější varianty terorismu, i když islámští teroristé používají odlišnou  terminologii. Snaha strhnout do rozsáhlého vystoupení širší společenské hnutí coby „předvoj“ odpovídá do značné míry pojetí revoluční avantgardy, za níž se považovali ultralevicoví teroristé a svoji činnost označovali jako propagandu činem.

Poselství islámského terorismu po 11. září
Přestože po 11. září 2001 se uvažovalo o tom, že islámští teroristé nebudou zveřejňovat poselství a odůvodnění svých činů, madridské, londýnské a mnohé jiné atentáty svědčí o opaku, protože (byť s jistým časovým odstupem) byla zveřejněna odůvodnění teroristů, kteří přitom využívají i islámských médií. Některé teroristické akty nesou navíc poselství již samotnou dobou provedení (madridské atentáty před volbami, londýnské v době zasedání G-8) či terči útoků (WTC, Pentagon 11. září, hotely s převážně izraelskými turisty v Egyptě apod.).

Snahou islámských teroristů je zastrašit protivníka a přitáhnout k sobě širší spektrum příznivců z vlastního kulturně-náboženského okruhu. Tento prvek je společný s řadou historických variant terorismu. Islámští teroristé ovšem ve vazbě na široký rozsah soudobého netoleratního islámského hnutí doposud nebyli příliš vázáni etickými normami uznávanými majoritním obyvatelstvem, které např. nutily k umírněnosti dřívější ultralevicové a některé etnické teroristy v Evropě a částečně i jinde v světě. Neobávali se reakcí nespokojenců ze své ideové blízkosti, jako např. krajně levicoví teroristé v sedmdesátých a v osmdesátých letech v Evropě, kteří sice byli oceňováni za atentáty na představitele kapitalistického systému, ale rovněž se i z krajně levicových řad stávali terčem kritiky za případné další oběti (a to i včetně obětí z řad osobních strážců).

Varianty vývoje – slibná budoucnost teroristů?
I islámští teroristé ovšem mohou počítat s tím, že díky paradoxní logice části veřejnosti si získají větší sympatie než státy, které díky jejich akcím posilují svá bezpečnostní opatření a nabývají tím image „utlačovatelů“. Toho využívají v propagandě i šiřitelé konspiračních teorií. Nahlodávají morálku dosavadních příznivců soupeře tím, že i původní akty terorismu označují za vykonstruované (aby mohlo dojít k „utužení poměrů“, zvýšení zisků zbrojařského průmyslu apod.). 

Je ovšem možné, že postupně bude narůstat i tlak muslimského společenství na eliminaci extremistů ve vlastních řadách. Důvody mohou být morální i čistě účelové, tj. např. mít zajištěný „klidný život“ v západním prostředí. Důsledkem může být sice roztočení spirály terorismu ze strany fanatiků, ti však mohou být odtrženi od své vlastní komunity a jejich nebezpečnost zůstane omezena na občasné atentáty (které sice mohou způsobit ztráty v počtech stovek mrtvých, ale nezpůsobí změnu systému).

Nebezpečnější variantou by byl vývoj charakteristický systematický a kontinuálním růstem  militantnosti a dogmatičnosti muslimského světa v tradičním islámském prostoru i v přistěhovaleckých komunitách v západních zemích s cílem změnit charakter svobodného světa a stávajícího pojetí základních práv. V souvislosti s tímto vývojem je pak třeba vnímat islámský terorismus pouze jako jednu z metod posazování zájmů netoleratní části islámu (nazývané pojmy jako islamismus, džihádismus apod.).

Ta se může projevit i primárně ideově-náboženským působením s cílem vychovat generace muslimů schopné vybudovat úspěšné islámské extremistické strany (jejich prostřednictvím uchopit moc) nebo ochotné k rozsáhlému revolučnímu vystoupení. Obě předchozí varianty předpokládají odpovídající počet přesvědčeného muslimského obyvatelstva. Netolerantní islám se může objevovat i ve formě vojenských akcí „džihádistických“ režimů (zvláště pokud by se jim podařilo získat ZHN), guerillového boje v prostorech, kde mu to umožňuje terén a podpora obyvatelstva, různých dlouhodobých vzpour a protestů (insurgency) apod.

Je ovšem možné,  že soudobý nárůst netolerantních nálad v islámu je pouze dočasnou záležitostí a že postupně dojde k jejich vytlačení na úplný okraj muslimských komunit. Pokud  by se obdobně do subkulturně-kriminálního prostředí přesunula i militantní křídla dalších náboženských, etnických a ideologických proudů, jednalo by se o nejvýraznější vítězství ve „válce s terorismem“, která ve smyslu úplného zamezení užití brutálního zastrašujícího násilí zřejmě nikdy vyhrána nebude.

Miroslav Mareš
Autor je docentem na Katedře politologie
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně