V minulém roce byl požadavek Srbska a Černé Hory na vstup do Partnerství pro mír odložen na neurčito, kvůli – jak znělo odůvodnění – nedostatku spolupráce této země s Mezinárodním soudním tribunálem OSN pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii, a zejména kvůli jejímu selhání v otázce extradice klíčového obžalovaného z válečných zločinů – generála Mladiće. Jeho vydání je zároveň podmínkou pro postup Srbska a Černé Hory na cestě k integraci do Evropské unie.

Kdo je Ratko Mladić?
Generál Ratko Mladić byl vrchním velitelem bosenskosrbské armády během války v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995. V povědomí světového veřejného mínění se společně s politickým vůdcem bosenských Srbů Radovanem Karadžićem stal symbolem etnického čištění bosenských Chorvatů a Muslimů (dnes Bosňanů) a je jedním z hlavních hledaných válečných zločinců bosenského konfliktu. Tribunál OSN v Haagu jej obvinil ze zločinu genocidy a dalších zločinů proti lidskosti – včetně smutně proslulého masakru 7,500 bosenských Muslimů ve městě Srebrenica.

Generál Mladić byl před válkou v Bosně profesionálním vojákem a příslušníkem regulérní Jugoslávské národní armády, která se rozpadla zároveň s jugoslávskou federací. Posléze se stal velitelem vojska bosenských Srbů. Po válce v Bosně žil Mladić – ačkoli již hledaný válečný zločinec – svobodně v Srbsku. Po pádu režimu Slobodana Miloševiće v roce 2000 však pravděpodobně ze strachu z reakce nových držitelů moci na jeho přítomnost v zemi „zmizel z dohledu“. 

Po pádu Miloševiće – 5. října 2000 – začalo mezinárodní společenství vyvíjet na nové představitele zbytkové Jugoslávie (dnes Srbska a Černé Hory) intenzivní tlak, aby Mladiće i další obviněné z válečných zločinů vydali haagskému tribunálu. Jejich vydáním se podmiňuje jak finanční pomoc této zemi, tak zejména její integrace do evropských a transatlantických struktur.

Před tribunálem v Haagu již stanul i samotný Milošević a řada dalších, Mladić je však i nadále na svobodě.

Generál pod ochranou „šedé hmoty“?
Proč je právě tento člověk pro mezinárodní společenství, respektive Evropskou unii a Severoatlantická alianci tak důležitý, a proč je jeho vydání prakticky hlavní podmínkou přijetí Srbska a Černé Hory do evropských a transatlantických struktur?

Mnohé jako odpověď napadne, že jde o potřebu vykonat spravedlnost. Kromě Mladiće je zde však řada dalších obviněných, jejichž extradici mezinárodní společenství uvítá, jejich vydání ale není tak radikální podmínkou integrace.

Hlavní žalobkyně haagského tribunálu Carla del Ponteová a řada dalších představitelů mezinárodního společenství se domnívají, že by Mladić mohl být zatčen během několika hodin, kdyby se tak srbská vláda rozhodla a skutečně to chtěla udělat, a že tak nečiní pouze ze strachu z reakce obyvatelstva – v prostředí, kde zdi v ulicích a prodejní stánky i nadále zdobí portréty haagských „uprchlíků“ ověnčené atributy národních hrdinů. Tato „politická neochota“ tudíž podle del Ponteové a jejích mezinárodních kolegů pramení ze strachu ze ztráty obtížně získané moci.

Na druhé straně je však třeba položit si otázku, nakolik mají civilní politici pod kontrolou všechny segmenty obrany a bezpečnosti, zejména rozvědku a kontrarozvědku, a zda jsou to skutečně oni, kdo generála chrání, nebo by ho ochotně vydali, kdyby věděli, kde je? Mimoto se v Srbsku a Černé Hoře spekuluje, že jsou „noví držitelé moci“ i nadále velice vděční armádě za její „zdrženlivost“ při bourání Miloševićova režimu, bez čeho by svržení diktátora nebylo možné, anebo by přinejmenším bylo velmi krvavé. 

Kromě formálních představitelů totiž v Srbsku existují i neformální centra moci, která pravděpodobně stála i v zákulisí válek devadesátých let a jejichž vliv je v této zemi silný dodnes:  „Jde o jakousi ,šedou hmotu‘ – osoby v tajných službách, armádě, dokonce i srbské pravoslavné církvi apod. –, kterou prakticky nikdo nekontroluje. Mladić je jen viditelnou částí toho všeho a svým způsobem i její obětí,“ tvrdí Srdjan Kusovac, redaktor Rádia Svobodná Evropa, jenž se touto problematikou zabývá již řadu let.

Ať je tomu jakkoli, je zřejmé, že je vydání generála Mladiće do Haagu důležité pro integraci Srbska a Černé Hory do NATO i EU ze tří důvodů: Za prvé proto, aby se ukázalo, že oficiální civilní struktury zcela kontrolují kompletní systém bezpečnosti. Za druhé je Mladić osobou široce zasvěcenou do zákulisí války v Bosně a Hercegovině a do role zbytkové Jugoslávie v ní, takže hraje roli neocenitelného svědka, který může osvětlit mnohé taje válek devadesátých let i potvrdit to, co se prakticky již ví, ale neexistují pro to důkazy. A za třetí – vyjádřeno slovy představitelů mezinárodního společenství – nejedná se ani tak o vydání jedné osoby, ale o vztah Srbska a Černé Hory k vlastní minulosti a o způsob, jak Alianci a Evropské unii ukázat, že jsou političtí představitelé této země seriózní a dokáží tuto a podobné situace zodpovědným způsobem řešit.

Tatjana Jakšičová
Autorka je doktorandkou na katedře mezinárodních vztahů
Institutu politologických studií FSV UK v Praze