Povaha bezpečnostních hrozeb v dnešním světě se změnila. Jak tvrdí Emil Souleimanov z FSV UK, na místo mezistátních konfliktů a občanských válek, které tradičně ohrožovaly stabilitu evropského kontinentu, nastoupily hrozby nového druhu, nazývané v akademickém a expertním prostředí asymetrické hrozby. Mezi asymetrické hrozby patří především terorismus, který v sobě obsahuje řadu subtypů (náboženský, politický, kriminální, mezinárodní, etnický i státní), organizovaný zločin (pašování drog, lidí a zbraní) a migrace (legální i nelegální).

Zdrojové oblasti, z nichž převážná část bezpečnostních hrozeb pochází, dodává Souleimanov, se sice nacházejí za hranicemi EU, nicméně ta sama je pro jejich aktéry díky své prosperitě velmi atraktivní. Jednou ze zemí, která náleží k bezprostředním sousedům EU a z níž bezpečnostní hrozby, ať již původně či jako v podobě tranzitních bodů, pocházejí, je i Turecko. Politická orientace Turecka tudíž získává pro EU z bezpečnostního hlediska životně důležitý význam. 

Evropa se tudíž, nahlížíme – li na otázku Turecka prizmatem bezpečnostní politiky, může k problematice postavit v zásadě dvojím způsobem. Buď se aktivně pokusí o řešení problémů ve svém bezprostředním sousedství, nebo se od nich distancuje.

Otázkou, kterou musí EU také řešit,  zůstává, zda se bude bezpečnostními problémy zabývat jako jednotný integrovaný aktér (otázka společné zahraniční a bezpečnostní politiky), nebo zda bezpečnostní problematika nadále zůstane ve výlučné kompetenci národních států. Variantou pak stále zůstává, že bezpečnostní úkoly EU by stále plnit NATO, jako v podstatě dosud, což by ale předpokládalo vyjasnění si rozdílných pozic mezi EU a USA. V případě, že by tomu tak bylo, bezpečnostní otázky související s přistoupením Turecka do EU by byly elegantně obejity, poněvadž to je již od roku 1952 členem NATO.

Bezpečnostní aspekty případného členství Turecka v EU úzce souvisí s tím,  jakým způsobem se členské státy EU rozhodnou čelit  bezpečnostním hrozbám, vesměs nového druhu.

Vojensko strategické hledisko – tradiční pojetí bezpečnosti

Z vojensko strategického hlediska a z hlediska tradičního pojímání bezpečnosti by členství Turecka v EU přineslo jenom pozitiva, což se osvědčilo a prokázalo již během jeho více než padesátiletého členství v NATO. Je sice pravdou, že tradiční role Turecka jakožto předpolí vůči sovětské hrozbě s rozpadem SSSR a bipolárního uspořádání světa skončila, nicméně stejně tak dobře může nyní plnit tuto roli vůči hrozbám z Blízkého a Středního Východu. Otázkou pak zůstává, jestli lze vůbec klasickou bezpečnostní hrozbu z této oblasti očekávat, poněvadž dosavadní události ukazují, že z této oblasti Evropu ohrožují právě jen hrozby nového typu jako terorismus, přistěhovalectví či organizovaný zločin. Turecko nicméně zůstává osvědčeným a spolehlivým vojenskopolitickým spojencem a partnerem euroamerického světa s dobře vycvičenou a disciplinovanou armádou. Co se ovšem turecké armády týče, ta zůstává v integračním procesu Turecka spíše problémem, poněvadž její exkluzivní postavení v tureckém ústavním systému a minimální civilní kontrola její činnosti zdaleka neodpovídá standardům a požadavkům EU.

V této souvislosti existuje riziko, že by se do EU přenesla řada tenzí, které jsou přítomny ve vztazích mezi Tureckem a řadou jeho sousedních států. Prvním takovým případem jsou řecko turecké vztahy, které již několikrát narušily vztahy v rámci NATO, ovšem na druhou strany se lze domnívat, že právě současné členství obou států v rámci jedné organizace spíše otupilo vzájemnou nevraživost. Napjaté vztahy má Turecko také se Sýrií, velmi špatné pak s Arménií, byť jsou zaznamenávány jisté signály postupného zlepšování. Vztahy s Íránem také nepostrádají punc problematičnosti a ve vztahu k Iráku nelze za současného stavu říci nic konzistentního. EU by se však nicméně svým rozšířením o Turecko dostala právě do této velmi neklidné oblasti a hranice svého akčního rádia by posunula v podstatě až k Číně a Indii.

Vyvstává zásadní otázka, zda zrovna toto je cílem EU a hlavně zda na takové geostrategické hry má  vůbec EU sílu a kapacitu

Hledisko tzv. nových bezpečnostních hrozeb

Největším problémem, který se v souvislosti s Tureckem a touto problematikou asociuje, je bezesporu islámský radikalismus. Tento problém nelze v Turecku zdaleka podceňovat, byť od Kemalových časů patří mezi základní kameny tureckého státu přísný sekularismus podle francouzského vzoru. Islamisté mají totiž poměrně širokou základnu sympatizantů, byť ne všichni si zaslouží přízvisko radikální. Existuje řada náboženských stran, přičemž některé z nich, jako např. Refah N. Erbakana, byly schopny vítězit i ve volbách. Strážcem sekularismu v Turecku je armáda, která ovšem svým postavením dráždí EU v jiném ohledu. Svými zásahy zakázala Refah, později i jeho nástupnickou stranu Fazilet (Strana ctnosti), Erbakan byl dokonce zatčen a vězněn byl i současný premiér T. Erdogan. Ten nicméně se svojí Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) dokázal zvítězit ve volbách, byť za cenu obroušení islámské rétoriky. Náboženství je prostě v Turecku zakotveno pevněji, než se na první pohled zdá. To samo o sobě může být spíše i pozitivní jev, pokud se ovšem náboženské nadšení obyvatel nezvrhává právě v radikalismus. To se v Turecku samozřejmě děje, ovšem zdaleka ne v míře obdobné např. některým arabským zemím, Afghánistánu, Íránu či Pákistánu, který je v podstatě také sekulárním režimem. Paradoxně mnohem větší riziko náboženského fundamentalismu se vyskytuje mezi Turky žijícími dlouhodobě v Západní Evropě, což je pravděpodobně dáno jejich kulturní a civilizační dezintegrací, kdy lapidárně řečeno nežijí ve své vlasti a v Evropě se jako doma také necítí. Identitárním východiskem se tak stává náboženství, bohužel spíše v jeho radikální formě.

Riziko v podobě islámského radikalismu v souvislosti s Tureckem nepochybně existuje, avšak není vůbec jednoznačné, že by se toto riziko výrazně změnilo jak s odmítnutím vstupu Turecka, tak případně s jeho přijetím.

Výrazný bezpečnostní problém představuje poměrně silné přistěhovalectví Turků do Evropy a zde existuje zcela důvodné podezření, že v případě vstupu Turecka do EU a tudíž otevřením hranic by  rozměry turecké migrace  nabyly až nezvladatelných podob. Tento bezpečnostní problém úzce souvisí se sociální situací v Turecku, kdy především v jeho východní části přežívá vysoké procento populace ve velmi nepříznivých socioekonomických podmínkách a vnitřní migrace z východu na západ (především do přelidněného Istanbulu) je velkým problémem v samotném Turecku. Je zřejmé, že s přijetím Turecka do EU by se vydaly masy těchto sociálně slabých tureckých občanů směrem do Evropy s iluzorní vidinou snadného života „na západě“. Turecko také plní roli jakési pomyslné brány do Evropy i pro řadu uprchlíků z ještě východněji položených zemí (Afghánců, Indů, Pákistánců, ale i Arabů, Číňanů a dalších). Toto riziko přichází ve velké míře i z Ukrajiny či Ruska, ovšem Turecko má blíže k členství než Ukrajina a vstup Ruska do EU je mimo reálné uvažování.

Bezpečnostní riziko související s organizovaným zločinem je pak srovnatelné se stejným  rizikem v případě středoevropských zemí a pravděpodobně i menší než riziko, které by v této souvislosti přicházelo např. z Ukrajiny nebo které skýtá zákládající člen ES Itálie. Turecko je pověstné jako jedno z nejdůležitějších překladišť asijského heroinu a turecké gangy se do obchodu čile zapojují, byť řadu jejich pozic zaujaly gangy albánské, kavkazské či ruské. Čilá je právě spolupráce s tradičními jihoitalskými mafiemi, které pak heroin distribuují do Severní Ameriky, a albánskými gangy, které zásobují evropský trh. Po stejných trasách se provozuje i obchod se zbraněmi.

V té souvislosti dochází velmi často ke zdvojení hrozeb, kdy mezi sebou kooperují organizované kriminální skupiny a skupiny teroristické, kdy ty první kumulují nezákonný zisk prodejem zbraní teroristům, kteří pak ohrožují bezpečnost a životy nevinných civilistů pro své různorodé cíle.

Závěr

Případné přijetí Turecka do EU z hlediska bezpečnostních problémů a otázek by s sebou přineslo bezesporu řadu rizik a hrozeb pro evropskou bezpečnost. V dílčích aspektech by bezpečnosti Evropy turecké členství prospělo. Především ve vojenských, ale i tím, že by Turecko mohlo plnit funkci první záchytné sítě řady rizik. Otázkou ale je, zda by toho bylo schopné a také ochotné v souvislosti s náboženských radikalismem a přistěhovalectví.

Komplexně vzato je případné členství Turecka je pro EU bezpečnostním rizikem, ač ne zcela zásadním.

Tomáš Šmíd, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně

Čtěte také na natoaktual.cz:
(3.10.2005) Polemika: Ke členství Turecka v EU není alternativa