Existence Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP) je jednou z hlavních třísek, kterou političtí aktéři, jež jsou označováni za euroskeptické, vidí v oku evropské integrace.

CFSP není legitimní
Základ kritiky konzervativně či pravicově laděných euroskeptiků, z něhož vycházejí jejich námitky, je otázka chápání suverenity, legitimity, demokratičnosti a zejména problematika kladení důrazu na roli národního státu v politice. Pod tímto úhlem je EU nahlížena jako konglomerát, který nemá nárok vytvářet a prosazovat vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku už jen z toho důvodu, že neexistuje základ, ze které by se tato politika odvozovala. Podle konzervativně laděných euroskeptiků, k nimž patří třeba John Laughlad – autor také v Česku vydané publikace Znečištěný pramen – neexistuje nic jako evropský lid či evropský politický zájem. Společná evropská zahraniční či bezpečnostní politika tak představuje nonsens. EU si nemůže nárokovat vytváření a prosazování vlastní politiky, protože tato politika nikoho a nic nereprezentuje.  Idea CFSP je nebezpečná také v tom, že se pokouší erodovat roli národních států v zahraniční politice. Uměle vytlačování konfliktu jako legitimního nástroje zahraniční politiky a jeho nahrazování filozofií konsensu, na které je podle řady euroskeptiků CFSP založena, pak jde proti fundamentálním základům politického života jako takového. Zvláště v britském prostředí je navíc akcentován fakt, že CFSP je zvláště jejími francouzskými a německými protagonisty vytvářena jako konkurence NATO a euro-americké bezpečnostní vazby. Dlužno dodat, že tato námitka není jen euroskeptická. Čas od času zaznívá také z úst kritiků toliko současného směrování EU, které se jinak nacházejí na pozicích zastánců evropské integrace.

CFSP jako nástroj imperialismu
Z jiných motivů vycházejí socialističtí či levicově zaměření euroskeptikové. Základem jejich opozice vůči CFSP je názor, že tato politika představuje další nástroj euro-amerického imperialismu. Tato kritika do značné míry vychází z kritiky NATO, kterou tyto strany a jejich předchůdci zastávali od počátku studené války. Za důležité prvek, který levicově zaměření kritici CFSP vyčítají, je skutečnost, že neuznává primát OSN jako hlavního garanta světové bezpečnosti. Právě OSN by totiž podle těchto formací měla mít jako jediná organizace právo řešit konflikty vojenskou cestou. Druhým zásadním bodem kritiky je možnost tzv. posílené spolupráce, která podle zejména skandinávských kritiků eliminuje vliv neutrálních a menších států. CFSP se tak stává nástrojem zájmů velkých zemí jako je Velká Británi, Francie či Německo.

Kdo napadne Evropu?
Přestože motivace pravicové a levicové euroskeptické kritiky CFSP se v mnohém liší a lze si jen stěží představit, že by zastánci z obou táborů mohli hlouběji spolupracovat, na některých společných bodech se shodnou. Za příklad lze označit analýzy skupiny TEAM – The Antimaastricht Aliance – která sdružuje většinu relevantních evropských euroskeptických stran. Výchozím bodem textů, které oficiálně reprezentují názory jak norských centristů, tak rakouských komunistů je úvaha, že EU nikdo napadnout nehodlá. CFSP tak není obranná, ale především politika agrese. Proto nemá  smysl, logiku a oprávnění.

Na závěr je nutno upozornit na fakt, že tento text rezignoval na námitky, které jsou produkovány xenofóbně zaměřenými extrémistickými stranami. Kupříkladu belgický Vlámský blok či francouzská Národní fronta sice bývají rovněž označovány za euroskeptické, v jejich případě je ale opozice vůči EU vedlejším projevem jejich mateřské ideologie a nikoliv euroskepse.

Petr Kaniok
Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií
a Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně.