Na druhou stranu je zřejmé, že v současné mezinárodní politice stále existuje řada jevů a témat se silným polarizačním nábojem. Jedná se o záležitosti přecházející celé spektrum rozmanitých otázek a problémů, politické, bezpečnostní, ekonomické povahy. Opět lze říci, že se nejedná o žádnou novinku, protože řada záležitostí vyvolávala četné konfliktní situace v rámci transatlantické komunity i v průběhu studené války, ačkoliv členové této komunity měli mnohem silnější motivaci ke koordinovanému postupu.

Typickou příčinou mnoha svárů v období studené války byla snaha reagovat na bezpečnostní výzvy protivníka číslo jedna, tedy Sovětského svazu. Další představovalo úsilí vytěžit nějaký potenciál z takzvaného procesu uvolňování napětí i pro samotné občany komunistických států, jimž détente nepřineslo mnohými předpokládanou liberalizaci tamních režimů, ale mnohdy napomohlo přesnému opaku. I když USA i mnohé evropské země verbálně i finančně podporovaly různá protirežimní hnutí a skupiny, u některých představitelů přílišné zdůrazňování významu lidských práv vyvolávalo obavy z narušení détente.

Dnes se zdá, jakoby se tato situace opakovala. Evropská unie velmi liknavě zareagovala na české návrhy na přitvrzení postupu vůči Castrově Kubě, k níž zastává diametrálně odlišné postoje než USA. Rozpory se vyskytují i v přístupu ke komunistické Číně. Zatímco porušování lidských práv není příliš akcentováno ani americkými ani evropskými politiky, názorové rozdíly existují v otázce odvolání zbrojního embarga vyhlášeného po krvavém potlačení studentských demonstrací v červnu 1989. Rozdílně jsou často nazírány problémy  spojené s íránským nukleárním programem, severokorejským vývojem a produkcí jaderných zbraní, jež tato země nehodlá ani tak využít v boji jako k vydírání mezinárodního společenství a k získávání potravin a komodit, na něž jí chybí prostředky vynaložené na megalomanské komunistické experimenty.

Právě Írán v současnosti upoutává pozornost mnoha politiků i analytiků. A to nejen díky jeho ambicím v oblasti jaderné energie, jako spíše v souvislosti s výsledkem prezidentských voleb. Skutečnost, že volebního vítězství dosáhl ultrakonzervativní kandidát Mahmúd Ahmadínedžád potvrzuje stálé přetrvávání banální víry lumpenproletariátu v to, že potlačení demokratizačních tendencí, rigidita a náboženský fundamentalismus, v tomto případě islámský, mohou napomoci ekonomickému rozvoji a prosperitě. I když zmíněný volební výsledek bývá označován za završení druhé islámské revoluce v Íránu, nelze ho přeceňovat vzhledem k tomu, že potenciál jakkoli proreformního kandidáta je v íránské realitě zásadně limitován náboženskými představiteli a jejich zásadním vlivem na dění v zemi.

I když výsledky prezidentských voleb jsou celkově považovány za novou překážku možného zlepšování vztahů mezi Západem a Íránem existují zejména dvě oblasti na něž by Spojené státy a evropské země měly zaměřit svoji pozornost. První je jaderná tématika. Nově zvolený prezident je považován za osobu íránský jaderný program silně podporující. Nyní je ale předčasné předvídat jakým směrem se íránské jaderné ambice budou ubírat. V každém případě by bylo dobré kdyby se Íránu přinejmenším ze strany USA, EU, nebo také OSN dostalo náznaku, že pro něj bude mnohem výhodnější, bude-li se v záležitosti obnovení obohacování uranu a jaderného programu vůbec, chovat zdrženlivě. Případná pozitivní odezva trvalého charakteru by mohla být následována vstřícnými gesty západních zemí.

Poněkud odlišná je situace v oblasti lidských práv a jejich respektování v Íránu, kde lze jednoznačně očekávat snahy konzervativních sil vrátit čas zpět a potlačit sekularizační tendence v íránské společnosti velmi dobře patrné. V této záležitosti by USA i evropské demokracie měly vystupňovat svůj tlak, poskytnout podporu a pomoc liberálněji orientovaným skupinám, aby byl tento proces v maximální možné míře zpomalován a bržděn.

Takový postup nalezne pozitivní odezvu u prozápadně orientovaných Íránců, urychlí problémy současného režimu a může napomoci jeho zániku. Ten se při existenci vnějších a vnitřních tlaků dostavuje mnohem dříve než zánik samovolný. Otázkou nicméně zůstává jak se k íránským výzvám budou stavět jednotliví představitelé euroatlantické komunity. Zda převládnou usmiřovací tendence, nebo zda se jim podaří dosáhnout koordinovanějšího postupu kombinujícího realistické prvky zajištění bezpečnosti s idealistickými prvky šíření ideálu a principů demokracie.

Petr Suchý
Katedra Mezinárodních vztahů a
evropských studií FSS MU v Brně