Francouzi 29. května odmítli v referendu přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu (dále jen Ústavní smlouva). O tři později následovali francouzského příkladu i nizozemští voliči. A zřejmě nejpozději potom, kdy britský ministr zahraničních věcí Jack Straw veřejně vyhlásil odmítavý postoj Británie k vyhlášení lidového hlasování o Ústavní smlouvě, došli mnozí k závěru, že je ona euroústava definitivně mrtvá.

Lotyšská ratifikace zůstala relativně stranou pozornosti médií a politiků. Přitom se jedná o nový členský stát EU i NATO, stoupence transatlantické vazby. Existují oprávněné výhrady, že francouzské a nizozemské lidové hlasování nebylo o Ústavní smlouvě, nýbrž vyjadřovalo preference voličů vůči jejich národním garniturám.

Bez ohledu na to, zda bude proces ratifikace zatím poslední revize zakládajících smluv Evropské unie pokračovat či ne, vynořují se otázky vlivu celé situace na evropskou bezpečnost, potažmo Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. Dopady ústavního textu na zahraniční a bezpečnostní politiku Unie a evropských spojenců stály většinou na pokraji zájmu.

V prvé řadě uveďme, že projekt Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP) se primárně rozvíjel v zásadě paralelně s ekonomickým vývojem Unie a že smluvní báze jeho evoluci v podstatě jen reflektuje, spíše než aby bezpečnostní a obrannou politiku Unie iniciovala a nějak předjímala. Nejinak je tomu v současnosti, kdy v Ústavě navržená Evropská obranná agentura (European Defence Agency) je již téměř rok - od července roku 2004 - aktivní a pracovat bude nadále bez ohledu na to, zda Ústavní smlouva vstoupí v platnost. Aniž bychom hodnotili kvality a reálný potenciál Agentury, jmenujme v této souvislosti dále projekt European Headline Goal z roku 1999 a v jeho rámci budované European Rapid Reaction Forces a nejnověji Battle Groups – „úderné“ síly EU. Ani tyto struktury nepotřebovaly ke svému vzniku a činnosti zásadní změnu primárního práva.

V oblasti bezpečnostní a obranné politiky hrají klíčovou roli nikoliv relativně nejasné závazky na papíře ale reálně uskutečněné kroky a praktická politika. Kdybychom se zaměřili na analýzu ústavního textu, dojdeme k závěru, že charakter ESDP nijak zásadně nemění. Pravda, nově se zde objevuje možnost strukturované spolupráce v oblasti obrany. A co víc, Ústavní smlouva v článku I-41 (odst. 7) připouští možnost „kolektivní obrany“. Jen na okraj připomeňme, že současně je explicitně zdůrazněna komplementarita této politiky se zvláštními závazky členských států NATO, která zůstává základem jejich společné obrany.

Poodkryjeme-li roušku smluvních textů, potvrdíme výše zmíněnou tezi o „v reálné rovině uskutečňované ESDP“. Jak se bude Evropská bezpečnostní a obranná politika vyvíjet dále? Pravděpodobně bez ohledu na průběh ratifikace Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu.

Teoreticky vzato, ESDP by se nadále vyvíjela i bez svého ukotvení v primárním právu EU. Specifický charakter stávajícího druhého pilíře EU by to příliš neohrozilo. Technicky je to proveditelné již hůře, zvážíme-li zúčastněné subjekty procesu – EU, státy a jejich občany. Ovšem teprve ideologicky je zřejmě nemožné oddělit ESDP od obecného sjednocování Evropy potvrzovaného – podporovaného – či dokonce iniciujícího (?) stvrzení smlouvou. Zřejmě poslední – ideologická – rovina je tím, co zmíněné dotazy o vztahu ESDP a Ústavní smlouvy vyvolává. Evropa – EU – všemožně touží mít zahraničně a bezpečnostně politickou identitu a její ukotvení v primárním právu (naposledy Smlouva z Nice) je přirozeným důsledkem těchto snah. Neexistuje zde však vzájemně podmiňující se vztah mezi ESDP a smlouvami. Naopak zde více než jinde platí stará a dobře známá rčení o tom, že „papírové armády nikdy nic nevybojují“.

Evropská ústavní smlouva tedy na projekt ESDP nemá zásadní vliv a současná situace a její opakované odmítnutí – byť menšinou 2:10 členských států – nebude mít v této oblasti zásadní vliv. To co evropské bezpečnosti a obraně chybí není Ústavní text nebo další smluvní revize. Evropané by se měli soustředit na svůj ekonomický růst, diverzifikaci ekonomik a z ní plynoucí mezinárodní a nadnárodní interdependenci, z níž pak plyne neustále rostoucí potřeba vojenské a obranné spolupráce.

Tuto potřebu posiluje i charakter dnešního bezpečnostního prostředí, ale vnitrostátní faktory a motivace hrají bohužel zřejmě prim. Jinak si nelze vysvětlit nedostatečně rostoucí rozpočty na obranu, stagnující armádní reformy a nedokončené transformace ozbrojených sil některých států, Českou republiku nevyjímaje, nereformované sociální systémy a nekončící protekcionismus mnoha aktérů, který brzdí proces budování silné hospodářské základny, která je pro obrannou politiku, společnou nebo národní, tím nejvýznamnějším předpokladem.

Evropští spojenci mnoho ze svých slabin neodstranili, naopak jsou i tací, kteří své deficity nadále prohlubují přinejmenším neochotou k novému nekonvenčnímu myšlení. V této situaci nic nezmůže ani Evropská obraná agentura a ani jiné podobné orgány. Ba ani Evropská ústava na tom nic nemění. Evropa se musí ekonomicky ozdravit, politicky více sjednotit a konečně i více vojensky kooperovat. V opačném případě upadne starý kontinent chtě nechtě do periferního postavení a pak bude lhostejno, stane-li se tak v rámci NATO či globálního bezpečnostního prostředí. Silnější a vojensky integrovanější Evropa by měla hrát roli schopnějšího partnera Spojených států amerických v rámci euroamerického spojenectví, nejen v roli hospodářské.

natoaktual.cz, Jan Závěšický
Mezinárodní politologický ústav
Masarykovy univerzity v Brně