Vedle snahy o prosazení národních zájmů diplomatickou cestou zřejmě zůstane zachován i důraz na použití vojenské síly pro řešení vybraných konfliktů.

V případě Iráku je pro Bushe velmi důležité, aby dotáhl do úspěšného konce stabilizaci této země. V dané situaci není rozhodující, zda se v Iráku podaří nastolit zcela demokratický režim. Nelze vyloučit, že tohoto cíle ani není možné bezezbytku dosáhnout. Zásadní je snížení vlivu odpůrců americké přítomnosti a nastolení takových podmínek, aby ztratili své zázemí.

Rychlá změna poměrů se nedá očekávat a po dobu, než se nastolí normální podmínky k běžnému životu, bude existovat i mobilizační potenciál protivníků. Dosavadní zkušenosti ukazují, že normalizace lze cestou vojenských operací dosáhnout jen omezeně. Zároveň je potřeba si uvědomit, že tento proces může trvat déle než jedno funkční období amerického prezidenta.

Oblast Perského zálivu je pro USA strategicky důležitá a nemohou ji opustit. V prvé řadě je to dáno obrovskými surovinovými zdroji, ale neméně významná je skutečnost, že se jedná o místo, kde je velké riziko vzniku otevřeně antiamerických hnutí, skupin nebo přímo teroristických organizací. S tím také souvisí ideologická a materiální podpora, kterou mohou tyto skupiny v dané oblasti získávat.

Je dobré připomenout, že Bushova politika v Perském zálivu se nevymyká dlouhodobým zájmům USA, které jsou přinejmenším od sedmdesátých let minulého století definovány dvěma cíli. Za prvé je to udržení amerického vlivu a zajištění kontroly nad vývojem vztahů, de facto snaha zabránění ovládnutí zálivu jiným silným mezinárodním hráčem. Za druhé USA blokují vznik jediného regionálního hegemona, který by dokázal dominovat ostatním státům v regionu.

Okamžité stažení Američanů z oblasti by vedlo k ještě větší destabilizaci, než o které hovoří kritici současného postupu v Iráku. Odchod by pochopitelně nepoškodil pouze USA, ale také zbytek ekonomicky rozvinutého světa. Zároveň by utrpěly také státy přímo v regionu, které mají zájem na tom, aby jejich produkce neomezeně plynula k odběratelům a přinášela jim zisk.

O Afghánistán a jiné konfliktní zóny se bude nová administrativa snažit "podělit" buď se svými aliančními partnery v NATO, nebo s OSN. Tam, kde to bude možné také s EU. Bush bude přitom postupovat tak, aby za regiony s menším významem neslo odpovědnost více států. Stále však bude prosazovat postavení USA jako globálního lídra v zahraničněpolitických otázkách.

Důraz na vojenské nebo na diplomatické řešení konfliktů bude ve velké míře záviset i na konkrétním obsazení postů ministerstev obrany a zahraničních věcí.

Břetislav Dančák
Autor je ředitelem Mezinárodního
politologického ústavu MU v Brně