Jejich účastníci se shodli pouze na bezjaderném statusu poloostrova, nezaštítěném ovšem prozatím žádnou novou oficiální smluvní garancí, v níž by se KLDR zavazovala vývoj svého nukleárního programu zastavit, a na tom, že by se všechny zúčastněné strany měly vyvarovat kroků vyostřujících napětí v regionu.

Podle vyjádření čínské delegace (I) po skončení rozhovorů existoval také určitý konsensus na jejich pokračování, a to pravděpodobně koncem října či počátkem listopadu.

Poslední vývoj však jako by naznačoval, že napětí zejména ve vztazích mezi KLDR a USA po neúspěchu požadavků předložených severokorejskou stranou ještě narostlo.
Lze tak alespoň soudit z vyhrocené rétoriky představitelů severokorejské strany, včetně vůdce Kim Čong-ila, který na počátku září posílil svoji pozici "znovuzvolením" v parlamentu a personální reorganizací vlády.

Už 3. září přinesly tiskové agentury v odvolání na oficiální severokorejský zdroj KCNA informaci, že severokorejský parlament schválil rozhodnutí vlády přehodnotit jak svoji vojenskou politiku výhledovým posílením odstrašujícího jaderného arzenálu, tak ochotu zúčastnit se dalších rozhovorů.

Severokorejský ministr zahraničí již po skončení pekingské schůzky vydal poměrně ostré prohlášení, že v důsledku neochoty USA změnit svoji, dle severokorejské rétoriky, útočnou a nepřátelskou politiku vůči KLDR zřejmě nebude mít severokorejská strana zájem na další účasti v rozhovorech, od kterých žádné řešení situace neočekává, a bude intenzívně pokračovat ve svém jaderném výzkumu.

Nutno ovšem připomenout, že ani před zahájením pekingských rozhovorů, jimž předcházela přípravná jednání na půdě Jižní Koreje, nezněly signály vysílané jednotlivými stranami, jež měly zasednout k jednacímu stolu příliš optimisticky, v tomto smyslu se vyjadřovali především čínští, jihokorejští, ale také ruští diplomaté, naproti tomu z americké strany zněly nadějnější hlasy, přestože USA dávaly najevo, že nehodlají prozatím severokorejské straně nabízet žádné výraznější ústupky.

Tuto taktiku během pekingských rozhovorů dodržely, otázkou je, jaký postup zvolí americká strana v blízké budoucnosti v této citlivé oblasti, do níž je zainteresováno příliš mnoho stran a zájmů, případný vojenský zásah by zřejmě přinesl značné ztráty a je při současném angažmá americké vojenské síly na tolika výbušných místech světa značně riskantní.

Tyto skutečnosti si severokorejská strana zřejmě uvědomuje, když přijímá sebevědomou taktiku reálné nukleární mocnosti. Nelze zapomínat ani na to, že ve hře je i její katastrofální ekonomická situace a na skutečnost, že jaderná zbraň je do značné míry zbraní psychologickou, zbraní, jejíž síla spočívá již v jejím reálném či potenciálním vlastnictví, použití je formou účinné hrozby, hypotetickým posledním řešením.

Za určitý úspěch bylo však možno považovat již to, že KLDR nakonec na multilaterální formu jednání přistoupila. Severní Korea od počátku upřednostňovala bilaterální jednání s americkou stranou a pokoušela se tohoto modelu hledání dohody o budoucnosti jejího jaderného programu dosáhnout i v průběhu pekingských jednání, přestože americká strana popřela, že by během nich došlo k zásadnějším bilaterálním rozhovorům mezi americkou a severokorejskou stranou mimo rámec mnohostranných jednání.

Požadavek uzavření separátní smlouvy o neútočení mezi KLDR a USA, který KLDR vznesla již na podzim 2002, a navázání diplomatických styků obou zemí, včetně příslibu ekonomické pomoci, však představoval hlavní bod severokorejského "balíčku řešení", jakéhosi "výměnného obchodu", v němž protihodnotou měla být rezignace KLDR na další vývoj nukleárního i raketového programu, stejně jako příslib, že se nebude podílet na dodávkách zbraňového materiálu teroristickým skupinám.

Z těchto požadavků KLDR odmítla ustoupit, obě hlavní zainteresované strany tak již od počátku přistupovaly k jednáním se zcela odlišnými představami jak o samotné formě dosažení  konsensu, tak i o jeho obsahu. Americká strana trvala na bezpodmínečném a zaručeném ukončení jaderného programu KLDR.

Nabídka dvoustranného "paktu o neútočení", který jediný byla KLDR ochotna přijmout za dostatečnou bezpečnostní záruku, se  rozcházela s představou USA, deklarovanou ústy ministra Powella, že v americkém zájmu je zaštítit bezpečnost a bezjaderný status poloostrova na multilaterální úrovni a zainteresovat tak na dané problematice i kontrolním působení další zúčastněné strany, které na řešení krize v oblasti mají reálný zájem.

Naproti tomu KLDR svým prohlášením, že jediným zdrojem jejích obav jsou právě Spojené státy, jakoby usilovala převést status quo vztahů v oblasti na jakousi obdobu bilaterální studené války. Podle průběhu a výsledků pekingských jednání lze soudit, že KLDR se vydala do určité míry cestou hry va banque, sázející na psychologický efekt role potenciální nukleární mocnosti, umožňující stát se za jednacím stolem rovnocenným partnerem velmoci typu USA, a to přes politickou izolaci, do níž ji staví povaha tamního režimu i ekonomické charakteristiky zařazující zemi mezi nejchudší státy světa.

S tímto závěrem by mohly korespondovat zprávy, které následně potvrdil i americký ministr zahraničí Colin Powell, že korejský zástupce dokonce v jedné fázi jednání pohrozil, že KLDR je odhodlána provést jaderný pokus a prohlásit se za jadernou mocnost. Tuto hrozbu však označil za nereálnou náměstek ruského ministra zahraničí Alexander Losjukov.

Hlavní charakteristikou severokorejské rétoriky však nejsou jen slyšitelná odvážná prohlášení, ale především značná ambivalence. Ještě 2. září KCNA přinesla prohlášení o tom, že KLDR má vůli řešit krizi pokojně prostřednictvím dalšího dialogu a upouští od nepřátelského postoje k rozhovorům.

Podobný průběh vykazoval vývoj americko-severokorejských vztahů v souvislosti s otázkou vývoje vojenského a zejména jaderného programu KLDR v podstatě během celého posledního roku od okamžiku jejich vyostření, když v říjnu americká strana oznámila, že KLDR tajně vyvíjí jaderný program navzdory rámcové smlouvě z roku 1994, (II) přes konkrétní antagonistické kroky severokorejské strany (vypovězení expertů MAAE, obnovení provozu grafitového atomového reaktoru, odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní) po prohlášení americké strany z června 2003, kdy agentura AP v citaci severokorejského oficiálního zdroje KCNA přinesla zprávu, že KLDR oficiálně přiznala schopnost produkce jaderných zbraní, jimiž hodlá obohatit svůj zbrojní arzenál z ekonomických důvodů. (III)

Velmi viditelné, až provokativní kroky střídá deklarovaná a často vzápětí opět dementovaná ochota k jednáním a ústupkům za určitých podmínek.

Také role dalších zúčastněných stran na diplomatických jednáních s KLDR je zajímavá. Jižní Korea začala koncem 90. let více rozvíjet vlastní dimenzi vztahů s KLDR, nezávisle na USA, (IV) jež  v posledním desetiletí 20. století hrály často roli prostředníka.

Dle znalců problematiky politických a bezpečnostních vztahů v regionu se především po 11. září a poté, co ve svém projevu o stavu Unie v lednu 2002 prezident Bush označil KLDR za součást "osy zla", poněkud rozešly jihokorejské a americké cesty v názorech na vhodný postup v otázce KLDR, a to především proto, že se značně rozcházel jejich pohled na danou problematiku a především motivace skrývající se za snahou otázku zbrojního programu KLDR řešit (Abramowitz – Bosworth 2003: 119-131).

Zatímco z perspektivy Jižní Koreje jako bezprostředního souseda, maximálně "osobně" zainteresovaného na minulosti i současnosti korejsko-korejských vztahů, získávala hlavní význam ekonomická situace KLDR a totalitní povaha režimu Kim Čong-ila, perspektiva USA byla a je především perspektivou globální, současná americká administrativa má obavy z rozvoje korejského nukleárního programu, raketové technologie a role KLDR jako šiřitele vojenských technologií (V) a sponzora světového terorismu.

V posledních letech také stoupá význam dalších regionálních aktérů, kteří jsou schopni a ochotni pěstovat s KLDR diplomatické i obchodní vztahy a v rámci multilaterálních jednání tak mohou hrát roli jakýchsi "důvěrníků" KLDR, více i méně věrohodných informátorů pokud jde o skutečné vojenské schopnosti poloostrova, ale také činitelů, jejichž pohled na situaci nemusí vždy korespondovat s pohledem americkým.

Jejich role je do určité míry moderující, pokud jde o odhodlanost USA přikročit v poslední instanci i k vojenskému řešení situace, současně nelze pominout jejich vlastní zájem na uklidnění situace, obavy z destabilizace regionu a schopnost působit na severokorejskou stranu tím, že se odkloní od dlouholeté politiky její větší či menší podpory ve vztahu k Západu.

Jedná se o Rusko a zejména Čínu, která dlouho hrála roli významného zdroje potravinových a surovinových dodávek, a to i v době, kdy USA zastavily přísun dodávek do KLDR a zahájily její bojkot. Existují signály o tom, že severokorejská strana citlivě vnímá slábnoucí podporu, kterou je Čína ochotna poskytovat KLDR ve vztahu k USA, zejména možnost přijímání uprchlíků z KLDR, (VI) které Čína dosud vrací zpět, či snahu více tlačit na řešení otázky jejího jaderného programu.

Rusko pak v poslední době hrálo často roli jakéhosi tlumočníka severokorejských stanovisek, od angažmá v přesvědčování KLDR, aby k multilaterálním jednáním zasedla, až po tlumočení nejnovějších ostrých prohlášení severokorejské strany, které však ruští představitelé doplňují umírňujícími dementi některých hrozeb (VII).

Nelze zapomínat ani na Japonsko, které pokročilý raketový a zřejmě i jaderný program KLDR značně znepokojuje, jeho představitelé čas od času hovoří o možnosti odpovědi na takovou hrozbu vývojem vlastního jaderného programu.

Součástí pekingských jednání měla být původně i otázka návratu pěti dosud žijících japonských expertů zavlečených v průběhu 60. a 80. let do KLDR za účelem napomáhání špionážní činnosti. Severní Korea za ně požaduje značnou peněžní částku, což opět přivádí do centra pozornosti důležitost ekonomické otázky.

Na otázku jaderného programu KLDR a dalšího vývoje současné krizové situace na Korejském poloostrově lze pohlížet i jako na problém odkrývající úskalí a složitosti soudobé velmocenské diplomacie (VIII), která musí pracovat s hrozbou proliferace jaderných zbraní do rukou režimů s těžko předvídatelným jednáním, nešetří se přitom ostrými slovy a efektními prohlášeními, vzájemným obviňováním z nepřijatelnosti požadavků a rétoriky.

Vnější pozorovatel by mohl popřát sluchu kritikům, kteří obviňují Bushovu administrativu z povýšení ostrého, nekompromisního stylu na pravidlo současné diplomacie a snad i reálné politiky v duchu myšlenky, že neustálá provokativní obava z potenciálních okolních nepřátel tyto nepřátele sama plodí a dává jim do rukou namířenou zbraň.

V tomto případě, jde ovšem současně o ukázku využívání jaderné hrozby coby prostředku vydírání a psychologického nátlaku. (IX) Zainteresované velmoci včetně USA musí brát v úvahu své reálné současné možnosti, zároveň je ovšem třeba se ptát, zda by případný úspěch taktiky, kterou zvolila KLDR a která vedla k patovému konci poslední schůzky, v podobě příštích ústupků ze strany USA nepředstavoval nebezpečnou inspiraci hodnou zopakování na jiném místě.

Odpověď přinese zřejmě podoba a obsah dalších jednání. Pokud se uskuteční, bude jim a jejich často spektakulárním výsledkům pravděpodobně znovu předcházet nepříliš viditelná zákulisní práce předběžných rozhovorů, do nichž by měly být vtaženy všechny zainteresované strany, i když úvahy o možné modifikace těžko smiřitelných stanovisek se budou přes multilateralitu diplomatického postupu opět týkat hlavně postojů USA a KLDR.

----
I - Po skončení rozhovorů totiž nebylo vydáno oficiální prohlášení všech zúčastněných stran.
II - KLDR se v ní zavázala uzavřít jaderný reaktor pracující na bázi grafitových tyčí, namísto něho přijala americkou nabídku na dodávku lehkovodních reaktorů a přítomnost expertů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE).
Ze strany USA začala do KLDR proudit materiální podpora v podobě potravinové pomoci a dodávek ropy, začaly se rozvíjet omezené diplomatické kontakty obou zemí. K vyostření vztahů došlo zejména na podzim 2002, KLDR, která nejprve popírala myšlenku, že by se podílela na vývoji jaderné technologie pro vojenské účely, odpečetila jaderný komplex Jongbjon, odpojila monitorovací zařízení MAAE, vyhostila ze země její experty a obnovila provoz jaderného reaktoru.
Podle oficiálních prohlášení ji k tomuto kroku vedla tíživá ekonomická situace a alarmující nedostatek energetických zdrojů po přerušení dodávek topné nafty z USA, EU, Japonska a Jižní Koreje.
Po období dohadů a zostřování rétorické výměny názorů americká strana postupně dospěla k jistotě, že KLDR jadernou technologii již ovládla a v současnosti disponuje nukleárním materiálem na výrobu až 5 bomb, přičemž představuje možným významný zdroj materiálu pro výrobu ZHN i pro světové teroristické skupiny.
KLDR zpočátku vojenský rozměr svého jaderného programu popírala, v lednu 2003 však odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT – Non Proliferation Treaty) a pohrozila dokonce ukončením jednostranného moratoria na zkoušky balistických střel. Posléze nabídla, že přistoupí k NTP, pokud USA obnoví dodávky nafty, vzápětí však na nabídku USA, že k obnovení energetické a potravinové pomoci pod podmínkou ukončení jaderného programu opravdu dojde, původní příslib stáhla.
V únoru 2003 pak obnovila KLDR provoz grafitového jaderného reaktoru a v květnu dokonce oznámila, že ruší dohodu s Jižní Koreou z roku 1991, na jejímž základě měl být Korejský poloostrov bezjadernou zónou.
III - Existenci a rozvoj svého jaderného programu KLDR obhajuje mimo jiné obavou z nebezpečí vojenského napadení, které sám její vůdce Kim Čong-il očekává v případě, pokud by došlo k bezpodmínečnému odzbrojení Severní Koreje. Ve chvílích, kdy KLDR vývoj vlastní jaderné zbraně připouští, či dokonce potvrzuje, dává jej do souvislosti s reorganizací vlastních vojenských sil a přehodnocením své vojenské doktríny.
Vůdce KLDR Kim Čong-il argumentoval v červnu 2003 tím, že omezené finanční prostředky již nestačí pro takovou údržbu konvenční armády, která by umožňovala zajištění bezpečnosti země. Učinění jaderného arzenálu jádrem severokorejských ozbrojených sil by zemi podle jeho vlastních slov dalo do ruky účinný prostředek vojenského zastrašování bez nutnosti draze modernizovat konvenční armádu, k čemuž stát nemá prostředky.
IV - Nelze pomíjet skutečnost, že USA mají v oblasti stále dislokovány své jednotky a v rámci připravované reorganizace amerických vojenských sil v zahraničí se uvažuje o jejich posílení, přestože tato varianta musí být kvůli citlivosti dané oblasti a možnosti destabilizace regionu velmi pečlivě zvažována (viz Campbell – Ward 2003: 95-103).
V - Viz zprávy o připravované spolupráci KLDR a Íránu na vývoji raketového programu.
VI - V tomto smyslu vyvíjí na Čínu nátlak USA.
VII - Viz možnost demonstrativního jaderného testu.
VIII - KLDR striktně odmítá převod problematiky na půdu OSN, v tomto postoji ji podporuje Čína.
IX - Podobný názor před započetím rozhovorů zastával např. generální ředitel MAAE Muhammad Baradej, který jejich konání sice uvítal, varoval však, že povedou do slepé uličky právě pro zaujetí nekompromisního stanoviska ze strany KLDR.

Použité zdroje:
Abramowitz, M., Bosworth, S. (2003): Adjusting to the new Asia, in: Foreign Affairs 4/2003. Campbell, K.,M., Ward, C., J. (2003): New Battle Stations?, in: Foreign Affairs 5/2003.
Cha, V., D.(2002): Korea´s place in the axis, Foreign Affairs 3/2002.
Asia: All together now; North Korea; in: The Economist, Aug. 30, 2003.
Small expectations; Dealing with North Korea; The Economist, Aug. 23, 2003.

Elektronické zdroje:
www.ctk.cz, www.idnes.cz, www.ihned.cz