V době nového promýšlení alternativ zajištění této důležité součásti obranné politiky po nedávných záplavách, které odnesly mimo jiné i politickou průchodnost nákupu nadzvukových letounů JAS-39 Gripen je to pochopitelné, avšak nemusí to být nutně rozumné.

Přílišná očekávání od projektu protiraketové obrany a možného rozmístění některých subsystémů na našem území jsou totiž v současné situaci předčasná, nevyřeší komplexně zabezpečení obrany českého vzdušného prostoru (o jiných způsobech použití leteckých prostředků, ať už pilotovaných nebo bezpilotních nemluvě) a v nejhorším případě mohou vést k efektu „bezpečnostního placeba“.

V takovém negativním případě by se čeští politici a občané spoléhali na ne zcela fungující systém, případně na ochranu proti hrozbám, které tento systém nemůže poskytnout.

Česká republika by měla zaujmout otevřený postoj k případné účasti v americkém projektu protiraketové obrany, ovšem musí si být vědoma i jeho omezení v současné době.

Republikánská administrativa prezidenta Bushe rozvíjí mnohem ambicióznější program protiraketové obrany, která by měla fungovat jako potenciálně globální systém založený na mnohovrstevnaté architektuře, využívající technologie a subsystémy na zemi, na vodě i ve vzduchu, schopné vyhodnotit rychle raketové nebezpečí a zasáhnout proti němu v celé trajektorii letu balistické rakety (nesoucí případně hlavice se ZHN).

Tento systém je ovšem i přes desetiletí výzkumu různých technologií stále ve fázi výzkumu, vývoje a testování technologií a subsystémů. Nejblíže operačnímu nasazení jsou systémy ochrany bojiště (podle smlouvy ABM charakterizované jako Theater Missile Defense, TMD), jako je např. vylepšená verze amerického systému Patriot, nebo americko-izraelský systém Arrow (ten již byl v Izraeli prohlášen za schopný bojového rozmístění).

U ostatních subsystémů a technologií nutných pro ochranu většího území (případně celého kontinentu, ať už by se jednalo o USA nebo Evropu) se nedá očekávat rozmístění dříve nežli po roce 2010, u některých technologií dokonce není stále jisté, zda budou v praxi fungovat.

Doposud stále v teoretické rovině je způsob bojové kontroly a řízení takového systému a míra vlivu spojenců  na jeho fungování, ať už v rámci NATO nebo mezi zapojenými spojenci a USA. Nadsazená očekávání rychlého rozmístění fungujícího systému protiraketové obrany, finančního efektu pro ČR, či transferu vyspělých technologií jsou tedy v současné situaci spíše předčasná.

Navíc se technologická stránka projektu a případné zapojení zahraničních partnerů teprve začíná ujasňovat v samotných Spojených státech. Po realistickém zhodnocení stavu technologické a výzkumné základny v oblasti protiraketové obrany je jasné, že za USA zaostává celá Evropa, o samostatné pozici ČR nemluvě.
Náš případný technologický příspěvek by byl velmi omezený a nacházel by se nejspíše v základním či aplikovaném výzkumu. Budoucnost má tedy spíše snaha jednotlivých českých subjektů o zapojení do transatlantických konsorcií, která se v současné době teprve vytvářejí.

Konkrétní projekty budou potom moci začít až po podepsání bilaterálních dohod o sdílení těchto technologií. Bylo by ovšem naivní očekávat přímé vládní zakázky v této oblasti ze strany USA. Případné budování radarových stanic včasné výstrahy je jediná oblast umožňující jiný přístup a konkrétní účast českých firem.

Česká pozice vůči protiraketové obraně by měla zůstat otevřená, ovšem také realistická v míře očekávání konkrétních přínosů v rovině politické, vojenské i průmyslové.