Navzdory řadě peripetií socioekonomického, ekologického či národnostního rázu (nemluvě o institucionálních zapeklitostech), majících zřejmý vliv na ruský zahraničně-politický potenciál, tak již postsovětské Rusko na počátku 21. století překonalo rozpaky minulé dekády, ke které z nabízejících se zahraničně-politických doktrín se přiklonit: počínaje krátkodobou převahou naivního atlantismu, přes koketování s eurasianismem a konče pokusy o čirý voluntarismus.

Moskvou přijatá vnější koncepce, definovaná v roce 2000 novou vojenskou doktrínou a bezpečnostní strategií, se již vyznačuje větším realismem a pragmatičtějším vnímáním aktuálního stavu jak mezinárodního společenství, tak vlastních zdrojů a ambicí.

Vrátila se tak (po éře balkánské krize, během níž postup Kremlu torpédoval další sbližování) k možnostem, které otevřel podpis Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací v Paříži v květnu 1997; tedy "přirozené" kooperaci a rovnoprávnosti obou signatářů při zajišťování míru a kontroly zbrojení v euroatlantické oblasti.

V tomto smyslu tedy lze v současnosti hovořit o kýžené větší předvídatelnosti ruského postupu v mezinárodních konfliktech, jakkoli nadále zatížených řadou nikoli pouze vzájemných nedorozumění, nýbrž přímo rozdílných stanovisek (viz kausa Čečensko). Hledání možného kompromisu se tak již odehrává pomocí víceméně standardních mechanismů, nikoli prostřednictvím ideologicky motivovaného soutěžení.

Z hlediska procesu sblížení pozic NATO a Ruska je však nutno zdůraznit, že se jedná o stav, jednak diktovaný interním ruským realistickým ohodnocením vlastní aktuální kapacity, jednak umožněný nikoli nutně trvalou příznivou vnitropolitickou situací, způsobenou stabilizací (personální i systémovou) prezidentského pólu ruské politiky.

Pokud tudíž Rusko v tuto chvíli, jíž vévodí celosvětový problém konfliktu s globálním terorismem, volí širší "proatlantskou" zahraničně-politickou a bezpečnostně-strategickou opci (a nikoli "proevropskou" ve smyslu těsnější vazby na silné evropské partnery, nebo "proasijskou" ve smyslu orientace na své sousedy - Čínu, Japonsko či Indii), pak to neznamená, že jeho touha hrát v soustavě mezinárodních vztahů roli vlivného subjektu, který není pouze objektem determinovaným ostatními aktéry, se v jistém časovém (spíše střednědobém, než krátkodobém) horizontu opětovně neodrazí v příklonu k jiným strategickým možnostem.

A tak se logika vnímání současného Ruska, i ve světle aktuálních optimistických zvěstí, nutně odvolává na politický realismus jako nejvhodnější metodu, jednak vnášející do systému mezinárodních vztahů kýžený přirozený řád, jednak ovšem (a především) relativizující občasné nekritické nadšení některých příslušníků západních elit nad údajnou hodnotovou konvergencí obou současných partnerů.

Zdravým základem budování přátelských vztahů Západu k Rusku a konstruování nových projektů může být v budoucnu pouze jednak porozumění a respekt před určitými rozdílnostmi, jednak standardní konfrontace vlastních zájmů a ochota k nalézání možných kompromisů. V tomto smyslu je aktuální vývoj výzvou spíše pro členy Aliance, neboť pouze hodnotově konzistentní a vlastní zájmy preferující, jinými slovy silný Západ představuje pro Rusko žádoucí a směrodatné mezinárodní pouto.

Autor působí na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.