Německo a Rakousko, dvě země, které společně se Švédskem nejvíce zasáhla migrační krize v letech 2015-2016, ve volbách ukázaly demokratickou vyspělost. I když se nedá říci, že by protiimigrantské a protievropské strany vyloženě propadly, německá AfD i rakouští Svobodní dosáhli velmi slušných zisků, přesto v čele vlád obou zemí budou politici, kteří nabízejí řešení problémů. A ne jen populistické výkřiky, či demontáž dosavadního demokratického systému a negaci vývoje posledních několika desítek let, jak se to stalo v Maďarsku a především v Polsku, kde sledujeme jednoznačný regres demokracie.
Zvládli to
O žádné demontáži „liberální demokracie“ se v případě kancléř Angely Merkelové, ani Sebastiana Kurze mluvit nedá. Je víc než symbolické, že oba jsou vlastně ze stejné politické rodiny křesťansko-demokratických stran, každý svým způsobem zvládl uprchlickou krizi a dokázal ji přetavit v něco pozitivního, byť u Kurze s jistými výhradami. Jak Merkelová, tak Kurz se mohou postavit před občany a alespoň pro první fázi platí heslo Merkelové: „Zvládli jsme to.“
Na cestě ke stabilitě?Slušné vlády v Německu a Rakousku jsou důležitým základem jak stability středoevropského prostoru, tak Evropské unie jako celku. ... Samozřejmě je tu otázka, jak a zda k této stabilitě střední Evropy přispěje i výsledek českých parlamentních voleb. |
Současně platí, že jak Merkelová, tak Kurz byli schopni hledat nejen německá, nebo rakouská, ale evropská řešení. Řešení, která měla podobu dohody s Tureckem, nebo nejnověji s Libyí. Samozřejmě, byly mezi nimi i odlišnosti, Kurz účinně podpořil uzavření balkánské cesty vysláním policistů na hranici Řecka a Makedonie, což k Aténám, stále se potácejícím na hraně státního bankrotu nebylo úplně přátelské gesto. Ale možná i to posunulo jednání o dohodě s Tureckem dál a nakonec pomohlo i samotnému Řecku.
Je tu také odpor Rakouska k přijímání uprchlíků podle kvót, Rakousko nepřijalo ani jednoho, ale to je u země se 100 000 běženců, tedy více na hlavu, než přijalo Německo, vcelku pochopitelné. Důvod, proč Německo kvóty podpořilo, spočíval v odpovědnosti, kterou Berlín v migrační krizi cítil za celou Evropskou unii, což přiznejme je rozměr, který rakouské politice často chybí.
Slušní sousedé
Slušné vlády v Německu a Rakousku, ve Vídni ještě extrémní Svobodní v kabinetu nejsou po svém až třetím místě ve volbách vůbec jistí, jsou důležitým základem jak stability středoevropského prostoru, tak Evropské unie jako celku. Z hlediska Česka je vyvážená koalice „Jamajka“, tedy CDU/CSU, FDP a Zelených asi tím nejlepším, co jsme si mohli přát. A až třetí místo Svobodných také.
Obraně se politici věnují povrchně, vyplývá z analýzy programů stran |
Jak s Německem, tak Rakouskem půjde pokračovat ve velmi dobrých vztazích, které se mohou v některých směrech přetavit až ve spojenectví. Spojenectví, které přitom nebude zpochybňovat naše úzké vztahy se Spojenými státy.
V případě Německa a Rakouska to bude navíc spojenectví se státy, o jejichž demokratičnosti není třeba mít na rozdíl od Polska a Maďarska žádné větší obavy. Což je mimochodem obrovský luxus, který si ani neuvědomujeme.
Západ, nebo na Východ?
Samozřejmě je tu otázka, jak a zda k této stabilitě střední Evropy přispěje i výsledek českých parlamentních voleb a konstelace, která se tu na vládní úrovni vytvoří. Doslova se tu bude lámat chleba - zda se Česko vydá cestou experimentování s parlamentní demokracií, jako to dělají Jaroslaw Kaczynski v Polsku a Viktor Orbán v Maďarsku, nebo zůstane standardním demokratickým státem.
Kromě jiných negativních věcí totiž Orbán a Kaczynski vzdalují své země západní Evropě a vytvářejí nové, zbytečné problémy a napětí ve vztazích evropské osmadvacítky, či po brexitu sedmadvacítky, ale i uvnitř Severoatlantické aliance. Jakoby nestačily problémy, které už teď má NATO s Tureckem, které se po potlačení vojenského puče zřetelně posunulo k autoritativnímu režimu.
V turbulentních časech, kdy je soused střední Evropy, Ukrajina, už zčásti okupována autoritářským a agresorským ruským režimem, se většinou vyplácí sázet na jistotu. Jistotu, kterou je v českém případě funkční liberální demokracie a časem prověřené politické strany, které už v minulosti ukázaly, že jsou schopny dodržovat demokratická pravidla, účastnit se evropských debat a evropských řešení, být naši účast a závazky v NATO nezpochybňujícími silami.
Možná, že nejsou úplně sexy, nenabízejí nové neokoukané tváře, mají spoustu svých vad, ale jsou to politici a strany, kteří nás dovedli do NATO a EU, na dosah Západu. Češi teď v těchto volbách budou do značné míry znovu hlasovat o tom, zda na ten Západ chtějí patřit. A zřejmě o tom rozhodnou i na mnohem déle než jen na příští čtyři roky.
Luboš Palata
autor je redaktorem MF DNES